Milí čtenáři,
dnes ráno jsem se po vypravení syna do školky a uvaření mátového čaje rozhodla, že si v hlavě chvíli nebudu říkat, jak nemám na nic čas. Pustila jsem pračku a nachystala si Aristotelovu Poetiku k interpretaci, avšak ještě chvíli to může počkat. Během těch dní, kdy jsem vůbec nic nenapsala (krom mnoha wordových školních stránek, což je možná právě ta potíž), mě napadala spousta témat, která musím hodit na blog. Zdály se mi dokonce o novém článku už nejméně dva sny. Ale víte co? Nějak jsem si nenašla čas a chuť. Na blogy svých oblíbenců stále chodím a vše pročítám, ale většinou v takovém kómatu, že už se nezmůžu na komentář. Momentálně mám v hlavě docela prázdno a zdá se mi trochu jako šílenství usedat ke klávesnici, bojím se, že nebude co sdělit a po zveřejnění budu cítit pouze zmar. Jenže já to musím využít, když přišla ta nenadálá chuť!
Užívám si online přednášky a semináře, z nichž mě někdy už bolí hlava. Proklínám covid, který mi po dvou letech na rodičovské dovolené zakázal navštěvovat budovy mé krásně opravené fakulty. Mám za sebou už tři referáty, za něž jsem byla pochválena a díky nimž mi odešla alespoň část toho velkého strachu, že už jsem určitě úplně blbá. U jednoho referátu jsem byla dokonce dána za příklad ostatním kolegům, tudíž mám denně doma na talíři, že jsem se vrátila ke studiu a jsem opět nechutný šprt. Nicméně přednášet svůj referát online, tedy dvacet (a více, když se rozkecám) minut mluvit jakoby sama pro sebe do počítače je dost zvláštní.
Synovi se ve školce zřejmě dost líbí, hned druhý týden přestal plakat a vyloženě se tam těší. Včera si domů přinesl první výtvor ze spadaného podzimního listí. Je to velmi osobité dílo, na které je však hrdý. Vždy jsem se děsila toho, až začne hromadně něco vyrábět a já to budu muset doma vystavovat, vnitřní minimalista zapláče. Ale listová kytička (?) je samozřejmě aspoň na nějaký čas vystavena na parapetu vedle mísy s ovocem.
Zprofanovaná nemoc posledních dní se nevyhnula ani naší rodině, ze strany mé i manželovy už to někteří prodělali. Naší domácnosti se to jako zázrakem vyhýbá, ačkoliv jsme s nimi byli v kontaktu, anebo jsme to prodělali tak nějak bezpříznakově. Nicméně všichni, kdo si tím prošli (a že to zahrnuje i dost staré lidi), jsou zatím (už) v pořádku. Pořád nevím, co si pořádně o té nemoci myslet, nevím, jestli opatření znesnadňující život v mnoha ohledech nejsou příliš vysoká daň.
Včera jsem si jela do Brna vyzvednout knihy objednané v univerzitní knihovně. Seděla jsem v tramvaji, měla jsem nasazenou roušku jako všichni ostatní, a najednou se ozvalo hlášení nahrané od brněnské primátorky. Prý máme všichni dodržovat opatření, abychom zvládli tuto nelehkou dobu. Bylo krásné chladné ráno, svítilo slunce a mně se nahrnuly slzy do očí. Jsme v nelehké době. Jsme v apokalyptickém filmu. Všichni žijeme více méně jako předtím, jen nasadíme roušku, jen někdo nemůže do práce, jen se nemůžeme příliš stýkat s dalšími lidmi a jen nemůžeme na pivo a do kina. Nebývá to tak v těch apokalyptických filmech, že lidi si vlastně pořád žijou tak nějak normálně, protože co jiného by taky měli dělat? A pak nastane konec! (Nemám takové pocity, že by končil svět, jen mi to problesklo hlavou v tu ranní tramvajovou chvíli ozvláštněnou oním hlášením.)
Nicméně užívám si krásný podzim, všichni se milujeme a kvůli nadcházející třetí sérii Koruny jsme si zařídili Netflix. Poslední dny po večerech s milým tedy alespoň koukáme na Harryho Pottera, když už si kvůli jednomu seriálu platíme celou platformu - jinak zase takoví seriáloví maniaci totiž nejsme (nevlastníme ani televizi a koukáme na všechno trapně na notebooku). Harryho jsem v dětství a pubertě četla mnohokrát, ale filmům jsem nikdy moc nedala.
Víkendy si většinou užívám volné a neškolní, ono to se synem ani jinak nejde, a o to víc makám přes týden (ano, tak už dopiš a běž se učit!). Užíváme si procházek spadaným listím i pouštění draka, na něhož synátor neustále křičí "dolů!", protože ještě úplně nechápe ten princip. Už se těším na večerní pečení vánočního cukroví, syn mi bude pomáhat a mouka bude zase po celé kuchyni. Pomalu sháním dárky, které by mohly potěšit, pro syna už máme krásnou dřevěnou vláčkodráhu. A hlavně se těším, že letos o Vánocích budeme na rozdíl od těch předchozí všichni spolu.
Vaše Odesílatelka
