Sledováni

Můj milý,

znáš takové to otřepané: „Že jsi paranoidní, ještě neznamená, že tě nesledují.“? V duchu této fráze žiju už skoro čtyři měsíce. Když jsi byl ještě zavřený a já tu jedno odpoledne měla kamaráda a v kuchyni u stolu jsme pili čaj, s naprostou jistotou mi začal tvrdit, že zjistil, odkud odposlouchávají náš byt. Prstem ukázal na jeden z protějších balkonů. Prý tam už dvacet minut sedí nějaký muž, nekouří, nic nedělá, pouze zírá naším směrem a určitě tam má nějaké odposlouchávací zařízení.

Zpočátku mi to připadalo docela absurdní, ačkoliv právník se zmiňoval, že můžu být odposlouchávána. V dalších dnech jsem se tedy na tento balkon zaměřila a začala žít svojí paranoidní představou. Všechno do sebe totiž zapadalo. Onen muž v pravidelných intervalech posedával na balkoně, vždycky nějakých patnáct až dvacet minut. Dokonce to většinou vycházelo na okamžik, kdy se ke mně někdo stavil. Jako by pár minut musel poslouchat, zda nespřádáme zločinné plány, a pak zase zalezl, protože zjistil, že pouze tlacháme o životě.

Časem jsem ho začala dokonce zdravit. Dobré ráno, pane policajte. Tuhle jsem zvedla syna, aby mu mohl zamávat. Nebo jsem zrovna byla naštvaná, měla všeho dost a zmerčila jsem jej venku, to jsem si pak ulevila několikerými nadávkami a ironickými průpovídkami. Třeba že nevím, zda je nutné, aby někdo poslouchal, jak čtu synovi Krtečka. A navíc se právě chystám zpívat, a to bych už vůbec nedoporučovala poslouchat.

Když ses vrátil z vazby, mé teorii o odposlouchávání z protějšího balkonu ses dočista vysmál. Ty bláhový! Doteď jsem se té představy nevzdala. Copak ta osoba nechodí do práce, když ji vídám tak často a v různých denních hodinách? A proč neustále vysedává v takové zimě venku? Ha! 

Domů ses vrátil bez klíčů a mobilu. Několik dnů jsme tedy zažívali velkou zábavu a bylo třeba zapojit logistické obvody v mozku. Pokud jsme se totiž rozprchli z domova každý jiným směrem a s nejasnou představou času, kdy se hodláme vrátit, nebylo úplně jednoduché takové situace řešit. Můj mobil jsme si přehazovali podle toho, kdo jej zrovna víc potřeboval mít u sebe. Klíče jsem mívala vždy já jakožto matka se synem. Nejlogičtější systém potom byl, že jsem u sebe telefon měla já a Ty ses snažil dohnat někoho, od koho si můžeš zavolat a případně si u mě vyzvednout klíče. 

Nicméně, jednoho dne jsme se vydali na výlet do Brna, kde sis po dlouhé snaze vytelefonoval, že Ti klíče konečně vrátí. Bohužel pan vyšetřovatel, který sliboval, že se prohrabe nějakou bednou a klíče vydá, nebyl v práci - však si počkáš, hajzle, my se z toho nepoděláme. Alespoň sis koupil nové kalhoty, když už jsi v base tak zhubnul a všechny Ti padají.

Když jsme zaparkovali a chystali se ještě dát si oběd (i synovi jsem poprvé dovolila dát si jiné jídlo než domácí), na parkovišti kolem nás projelo auto, v němž seděli „naši“ dva vyšetřovatelé. Ještě jsi jim zamával. A prý jsem paranoidní! Že nás sledují na každém kroku, je teď již nad slunce jasné!

Ta Tvá

Lehkost a tíha

Můj milý,

tříměsíční pobyt v pokojíčku bez kliky a za několikerými mřížemi musí poznamenat každého.  Možná to není tak hrozné jako sedět ve vězení několik let, nicméně jak jsi několikrát poznamenal, koluzní vazba je solidní mučicí nástroj. Izolace je v tomto případě úplně maximální a krom hodinové procházky v „klecovém výběhu“ a občasného sledování televize ve společenské místnosti jsi trávil celé dny na cele. 

Jediný kontakt s rodinou jsi krom dopisů, které chodily dva až tři týdny, měl jednou za čtrnáct dní na dvě hodiny. Alespoň jsi většinou v cele neseděl sám, a mohl jsi tedy konverzovat s někým dalším. V posledních dopisech jsi mi ovšem popisoval, že právě sedíš se dvěma muži, kteří prospí skoro celý den.

Během svého pobytu ve vazbě ses tedy často ocital sám se svými myšlenkami. Přitom „venku“ jsi byl zvyklý mít neustále něčím zaměstnanou hlavu i ruce. I kdyby jen tím hloupým mobilem a Facebookem. Však jsem Ti to také častokrát vyčítala. Dnes sis šel po obědě lehnout se synem a po chvilce jsi opět vyšel z ložnice. „To mi nemůžeš říct, ať nečumím do toho mobilu? Vždyť bych měl místo toho číst.“ 

S knihou jsem Tě nikdy dřív neviděla, ačkoliv pár jsi jich v životě už přečetl. Poslední léta ses jim však vyhýbal a jako mnoho dospělých důležitých lidí jsi na ně neměl čas. Tvému pobytu tedy můžeme poděkovat alespoň za to, že jsi znovu objevil zájem o knihy. Když jsem s Tebou dnes stála u naší knihovny a pomáhala Ti vybrat další knihu, do které se pustíš, měla jsem vážně radost.

Před Tvým zadržením jsme měli takové horší období, co se týče sexuálních radovánek. Jde o to, že jsi na to často neměl náladu, nebo jsi byl večer příliš unavený. Já bych na druhou stranu mohla skoro pořád a někdy jsem se Tvým odmítáním cítila uražena a vedlo to k hádkám. Na konci jsme se prakticky už jen točili v kruhu - já jsem Tě do něčeho tlačila a Tobě se nechtělo právě proto, že Tě do toho tlačím. 

Už v dopisech ses mi omlouval, že nechápeš, jak jsi mne mohl po této stránce zanedbávat. Že Tě to se mnou přece moc baví. A zvlášť náš sex, v němž jsme si oba sedli a vyhovují nám naše role. Včera večer jsi mi napsal sms, abych si šla přečíst vzkaz, který jsi mi nechal u sebe ve skříni pod páskem. Naprosto vzrušujícím způsobem jsi mi popsal, co všechno mám nachystat a jak na Tebe mám čekat, až se vrátíš domů. Byl to od Tebe skvělý nápad, a ještě k tomu jsem s nostalgií zamáčkla slzu, neb mi to připomnělo celou tu pořád ještě nedávnou dobu, kdy jsem na Tebe čekala a četla si stále dokola dopisy od Tebe. 

Zároveň na Tebe před pár dny udeřila deprese. Tu jsem Ti diagnostikovala já na základě Tvého popisu a neustálého opakování slova „nevím“. Byl jsi z toho docela vyděšen, protože podobné stavy občas zažíváš u mě jako pozorovatel a nikdy jsi jim příliš nerozuměl. Já už s tím naštěstí celkem umím pracovat a doby, kdy jsem zobala prášky, jsou dávno pryč. A Tobě taky pomůžu, jak nejlépe budu umět. Nicméně když to nepůjde domácí léčbou, v těchto stavech budeš pro jednou poslouchat Ty mě a povalíš ke cvokaři. 

Myslím, že Tě zasáhla ztráta té nesnesitelné lehkosti žití v base. Nic jsi nemohl, ale zároveň jsi nic nemusel. Celý den ses jen poflakoval, četl knihy a psal dopisy. Jídlo Ti v pravidelných intervalech strkali krmícím okénkem rovnou do rukou. Nyní sice můžeš jít kam chceš a s kýmkoliv se bavit, ale zároveň tady venku máš spoustu povinností a sraček, které je potřeba řešit.

Je to ta tíha, která je krásná, jelikož najednou opravdu žiješ a můžeš dělat téměř cokoliv, co si zamaneš. Ale zároveň musíš něco dělat a vybírat si. Jak píše Kundera - „Čím je břemeno těžší, tím je náš život blíž zemi, tím je skutečnější a pravdivější.“

Na závěr bych to cynicky mohla shodit tím, ať se nebojíš, neboť snad zas půjdeš za čas sedět a budeš mít klid. Ale nechci nad tím přemýšlet a taky trošku pořád doufám, že by to mohlo dopadnout přeštastně. Sama nesnáším tuhle frázi, ale každopádně to všechno bude dobré, věř mi. Ať dopadnem jakkoliv. Teď jsme spolu, a to je nejvíc, co můžeme mít.

Ta Tvá

Sžívání

Můj milý,

po třech měsících ses objevil doma a tak trochu mi narušil denní režim. Už si třeba nemohu užívat klidná tichá rána nad černým čajem, kávou a zeleným ječmenem (přesně v tomto pořadí). A u rozcvičky zapomínám počítat, protože na mě někdo neustále mluví. Až budou tedy svaly na mé levé noze vypadat jinak než na pravé, vyčtu Ti to. Zatím mám jen problém se suchými rty, neboť zažíváme další líbánky.

Mezi knihy v knihovně jsi vmáčkl tlustý spis od policie, který teď studujeme a přemítáme, co by se dalo rozporovat. První soud může být klidně až za rok, tudíž času na studium máme dost, ale je taky možné, že policie ještě nevyložila všechny své trumfy. Vyšetřování stále probíhá a nějaké dokumenty se mohou vynořit klidně až těsně před samotným soudem. 

Velmi se teď hodí mé organizační a spisovací schopnosti, poněvadž jsem Tě donutila si sednout a dát na papír všechny úkoly, které je potřeba v nejbližších dnech zařídit. Zkusit dostat od policajtů mobil a klíče, promyslet záležitosti okolo firmy, schůzka s účetními a kontrola bankovních účtů. Ty jsou ovšem nekompromisně zablokované, neb se policie domnívá, že na ně mohly chodit nějaké obnosy z trestné činnosti. Což nechodily. A hlavně taky vymyslet, čím se prozatím budeš živit.

Mezi nelehké úkoly patří také setkání se s některými členy mé rodiny. Pohodové shledání s mým bratrem i sestřenicí už proběhlo, ale to nebylo nic těžkého. Nechal sis už i vynadat od babičky, která Tě ovšem taky nakonec ráda viděla. Stojí před Tebou soupeř ze všech nejtěžší, a to je můj otec. Když jsem Tě s ním seznamovala a on se snažil nějakým způsobem překousnout náš věkový rozdíl, poznamenal jen: „Jestli jí jakkoliv ublížíš, dám Ti přes hubu.“
Přiznejme si, že v normálním souboji by asi neměl šanci. Nyní by ses však měl pokorně sehnout a přes tu hubu si nechat dát.

Aspoň sžívání se synem dopadlo skvěle. Ačkoliv se Tě zpočátku bál, už druhý den Ti donesl leporelo, aby sis s ním četl, začal se s Tebou prát a honit, a třetí den už jste dokonce sami jeli nakoupit. Někde vzadu v hlavě Tě tedy i přes svůj nízký věk stále musel mít uloženého a teď si na Tebe zase vzpomněl. S nikým jiným by totiž bez maminky neodešel.

V prvních dnech se Ti nějak nemohla navrátit Tvá obvyklá společenská nálada, nicméně ses nakonec nechal od kamarádů přemluvit na pár piv. Z hospody ses vrátil celkem brzy, ale já už spala a kupodivu mě neprobudilo ani odemykání. Neodpustil sis nakráčet do ložnice a dát mi v tom spánku pusu. Odskočila jsem metr daleko s pocitem, že za mnou přišel Freddy Krueger. Tohle fakt nemůžeš dělat holce, která byla zvyklá na osamělé noci!

Jinak se mi zdá, že se všechno strašně rychle vrátilo do normálu. Jako bys ani nikdy neseděl a já tu nebyla se synem sama. Stresuje mě jediné - nejspíš si ještě sednout půjdeš, na dlouhou podmínku bychom museli mít superštěstí. Taky už bych si přála alespoň jeden den neřešit basu, poněvadž když už se o tom nebavíme spolu, vždy někoho potkáme nebo se za někým stavíme na návštěvu a samozřejmě se ta historie neustále přemílá. 

Jsem moc ráda, že Tě tu teď mám. I když už jsme se stihli trošku chytnout, a i když jsi do naší doposud bezsulcové domácnosti přinesl vejce v aspiku a synovi mučenému přísně zdravou stravou jsi dal plátek anglické slaniny. 

Ta Tvá

Vypraná košile

Můj milý,

přišel den Tvého možného propuštění z vazby. Od brzkého rána jsem celá vyklepaná čekala na jakoukoli informaci. Bylo mi už skoro jedno, jak to dopadne, jen jsem konečně sakra potřebovala znát ortel. Počítala jsem tak trochu s tím, že pokud Tě pustí, bude to hned ráno, ale následně jsem se dozvěděla od právníka, že různé procedury se mohou táhnout až do večera. A tak jsem jen nervózně šukala po domácnosti, až jsme se nakonec i přes venku řádící hurikán se synem vydali na dopolední procházku.

Po obědě šel syn spát a pro mě nastala ještě horší etapa čekání, protože jsem najednou úplně osaměla se svými myšlenkami. Čekat až do večera, taková muka! Okolo jedné hodiny někdo zvonil na zvonek, což jsem ignorovala, protože jsem už neměla náladu se s někým vidět nebo cokoliv řešit.

Asi za půl hodiny mi volala Tvoje máma. Doufala jsem, že bude mít nějaké nové informace, ale bylo to mnohem lepší - z telefonu se totiž ozval Tvůj hlas. „No ahoj, tady Tvoje životní láska,“ začal jsi neskromně. A vyčetl jsi mi, že jsem Ti neotevřela, přestože jsem doma. V první chvíli jsem jen něco koktala a vůbec nechápala, jak je možné, že už Tě slyším. „Ale právník říkal...“ začala jsem. „Prosím tě, ten taky ví prd. Za chvíli jsem doma. A už mi otevři!“

Syn Tě samozřejmě nepoznal. Brečel, když jsi ho vzal do náruče. Lidí se obvykle nebojí, ale naše návštěvy taky většinou nemívají podobu dvoumetrových chlapů. Já si Tě však pamatuji a poznala jsem Tě hned! Ačkoliv jsi o dost kilo lehčí a máš oholenou tvář. A syn si taky časem zvykne, neboj. I když největší hysterák chytnul ve chvíli, kdy ses začal převlékat. „On tu ten chlap s náma jako teď bude bydlet?! Proč se svléká?!“ honilo se mu asi hlavou.

Začal jsi povídat a povídat a na mě najednou padla hrozná únava. Jen jsem seděla, poslouchala a nezvládala ani příliš reagovat. Jako by se konečně naplno projevily všechny ty stresy a probdělé noci a fungování na plný výkon za každé situace. V první chvíli jsem se tedy ani nedokázala radovat, že jsi doma. Koukala jsem na Tebe jako na nějaký stín a nevěřila jsem. Kdybych si v tu chvíli lehla do postele, nejspíš bych okamžitě usnula. Spadnul mi (alespoň na nějaký čas) fakt velký kámen ze srdce a zasáhla mne ta nově nabytá lehkost.

Na večer jsi koupil šampaňské a černé olivy, a tak jsem tedy podivnou únavu překonala a nešla hned spát. Po sklence jsem se trochu vzpamatovala a Ty ses smál, že asi budeš rychle opilý, protože po tříměsíční abstinenci si tělo muselo hodně odvyknout. Pak jsme dlouze hovořili u stolu v kuchyni, jako jsme to dělali už tolikrát předtím. A dlouho jsem byla slušná a vyčkávala! Až jsem se rozhodla skočit si do sprchy a naznačit další vývoj situace.

Trochu lituji své ostrosti v jedné chvíli, ale nemyslela jsem to nijak zle. Když ses mě totiž ještě zeptal na svatbu, jak to tedy celé uděláme, odvětila jsem: „Hele, chceš se teď bavit o svatbě, nebo šukat? Obojí nejde.“ A zvolil jsi moc dobře!
Faktem je, že téma svatba mne momentálně tíží dost. Měla jsem o ní nějaké představy, kterých jsem ochotná se vzdát, jen mám strach, že když se budu vzdávat až moc, mohla bych toho později litovat. Ale Tvá "slohová práce" na téma Svatba a manželství, kterou už jsi mi nestihl poslat v dopise, nicméně předal jsi mi ji doma, mě strašně potěšila. Samozřejmě jsi pro mě ten pravý. Vezmu si Tě. 

Potom jsme se spolu už jen odebrali do ložnice spát. Jak dlouho mi tohle chybělo... Pod polštářem jsi objevil svoji nevypranou košili, kterou jsem tam měla schovanou od Tvého zadržení. „Ty jsi ji tady vážně měla celou dobu?“ Jo, miláčku. 

A už ji konečně můžu vyprat.

Ta Tvá

Tři měsíce

Můj milý,

již brzy to budou přesně tři měsíce od chvíle, kdy Tě zatkla policie. Nikdy by mě nenapadlo, že bez Tebe dokážu tak dlouho vydržet a nezbláznit se. Nechci znít samolibě, nicméně mám radost, že až na drobné depresivní vlny to zkrátka zvládám.  Tvá nepřítomnost totiž zkomplikovala mnohé, nebavme se jen o rozervaném srdci zamilované dívky. Nejvíce mi bylo líto syna, který Tě prvních pár dnů neustále hledal, a samozřejmě jsem taky přemítala, jak vše budeme zvládat finančně.

Avšak žít bez Tebe nakonec umím, pakliže jsem k tomu donucena. Nebudu tu vymýšlet feministické žvásty o síle ženy, ale třeba bych se mohla aspoň přirovnat k vlčici, která se pere za své malé vlče. A Ty víš nejlíp, že jinak jsem docela poslušná a hodná fenka.

Ty uplynulé tři měsíce přinášejí určitou šanci na Tvé propuštění a následné stíhání na svobodě. Pokud státní zástupce nepodá návrh na prodloužení vazby, měli by Tě již během pár dní pustit. Jestli jsem to správně pochopila, dopředu se bohužel nic nedozvíme, ale buď Ti daný den ráno přikážou sbalit si své věci a vykopnou Tě přede dveře věznice, anebo si Tě ještě nechají. Z toho čekání a nejistoty jsem hodně nesvá.

Čím víc se den možného propuštění blíží, tím víc s tím počítám a představuju si, jaké to bude, až se po tak dlouhé době zase objevíš doma. Zároveň si ovšem zakazuji s tím počítat, jelikož stát se může ještě cokoliv a nechci se pak vystavovat příliš velkému smutku a zklamání.

Kdyby Tě vážně propustili a nadále stíhali na svobodě, tak to také není ideální situace, neboť bys mohl být doma třeba i rok a pak teprv nastoupit do výkonu trestu odnětí svobody. Jak se budeme loučit, jak se budu muset znovu naučit žít bez Tebe a jak budu konejšit zase o něco staršího syna, který si na Tebe mezitím zvykne, na to nechci ani pomyslet. Proto by svým způsobem bylo úlevné, kdybys ve vazbě ještě zůstal a celý Tvůj trest by se smáznul jedním dlouhým bolestným tahem.

Na den D jsem se ale rozhodla být připravena, ať se situace vyvine jakkoliv, a proto jsem si na dny D-3 až D-1 zhotovila plán. Ten obsahuje úklid, vaření a pečení, nákup i tělesnou údržbu (odchlupení apod.).  Při plnění sebou zadaných úkolů aspoň nebudu mít tolik času na přemýšlení a budu si je moci s uspokojením odfajfkovávat. (Tedy, ne že bych tyhle činnosti nedělala beztak pořád, nicméně teď mám podrobný plán s jasným cílem. A tyhle svoje plánovací odškrtávací úchylky zde popisuji jen kvůli Tobě, protože právě Ty by ses mi za to určitě smál.)

Mám v paměti, jak ses se mnou jednou, už poměrně dávno, chtěl rozejít. Přišel jsi se spoustou logických důvodů, argumentoval jsi hlavně věkem a tím, že mi posereš život (což, jak se ukázalo... haha). Já jsem tehdy hrozně brečela a z mé mladické nerozvážnosti a naivity vzešlo jediné souvětí: „Lidi, co se mají rádi, by spolu měli být, a lidi, co se rádi nemají, by spolu být neměli.“

S hrůzou i určitým uspokojením zjišťuji, že si za tím stojím dodnes. Pokud láska není vrcholem a substancí, která dokáže přehlušit vše ostatní, co má vlastně smysl? Proto věřím, že ať to po těchto třech měsících dopadne jak chce, ať budeš sedět v base ještě jakkoliv dlouhou dobu, spolu to všechno zvládneme.

Čímž neříkám, že by nebylo skvělé s Tebou již brzy zase usínat...

Ta Tvá

P. S.: Zneužila jsem Tvůj gmail, abych si mohla založit tyto stránky a nezdržovala se zřizováním vlastního mailu. A teď se klepu, co kde podělám a aby se někde neobjevilo třeba celé Tvé jméno. No, nic, nezlob se, Tvá láska!

Jak jsem mohla míti bachaře

Můj milý,

tentokrát jsem přes drobné komplikace domluvila hlídání pro syna a mohli jsme se po měsíci a půl setkat. Sice za zdmi věznice a pod dozorem, ale přece. Konečně jsem Tě zase políbila, sáhla na Tebe a zjistila, že jsi živý člověk, a ne jen přelud, kterému píšu dopisy. Na místo jsem měla parádní odvoz, za který moc děkuji, a před věznicí jsem stála už půl hodiny dopředu. Na sobě jsem měla dlouhé černé šaty, stejně černý kabát (avšak s barevnou výšivkou), zkrátka Tvoje černá můra, jak ji znáš. V náručí jsem držela krabici knih a při čekání se pomalu začínala klepat zimou. Ze stresu jsem si zapálila i jednu ze svých výjimečných cigaret.

Po chvíli se otevřely dveře, nad nimiž visí nápis Návštěvy, a bachař si vzal moji občanku a navštívenku. Za moment znovu otevřel a sdělil mi, že ještě musím čekat, protože zatím nedorazil vyšetřovatel. Zdravě jsem se naštvala (i když jen v duchu), protože na návštěvu má obviněný ze zákona nárok a oni nám ji takhle zkracují. Poněvadž ve vazbě sedíš kvůli možnému ovlivňování svědků, u každé naší návštěvy musí být přítomen přímo vyšetřovatel případu. Není ale přece můj problém, že neumí přijít včas. Stejně se mi ani nezdá, že by nás nějak pozorně poslouchal, sedí metr nebo dva nebo tři (jsem jen žena) za Tebou a dnešní návštěvu snad skoro celou prospal.

Jakmile mě konečně bachař pustil dovnitř na kontrolu, rychle jsem si hodila věci do skříňky a už procházela rámem. Jsem již tak zběhlá, skvělé! Dnešní bachař se mi zdál milejší než obvykle. Byl docela mladý, měl černé vlasy a vousy. Necítila jsem z něj obvyklou vězeňskou odtažitost, a dokonce se na mě několikrát usmál. Na tomto místě zcela neobvyklý akt. Bylo mi to ale docela jedno, neboť jsem samozřejmě spěchala za Tebou.

Po kontrole jsem se dozvěděla, že číslo naší kóje je čtrnáct, což je až úplně vzadu, na samém konci uličky hanby. A k mé hrůze jsi tam ještě neseděl, když jsem dorazila. Tiše jsem tedy pozdravila vyšetřovatele, který za kójí čekal na naše předávání si zločinných informací, a přisunula jsem si židli. Pak jsem se už jen střídavě dívala na stůl, zkoumala jsem svoji občanku, jako bych ji viděla poprvé, a hrála jsem si s klíčkem od skříňky. Bylo to vůbec to nejhorší čekání, nicméně do pár minut, které se mi zdály jako hodina, jsi dorazil.

Políbili jsme se a já opět najednou netušila, co Ti budu povídat. Událo se toho tolik, ale vlastně nic podstatného. Pobídl jsi mě, že povídat budu muset, protože u Tebe se vážně nic neděje a vazba je bezútěšná díra. Rozečetl jsi román Johna Irvinga, který jsem Ti poslala, a líbí se Ti. Chtěl sis povídat aspoň o něm, jenže to je momentálně zrovna jediná kniha v mé knihovně, kterou jsem ještě přečíst nestihla. Shodou okolností ji mám hned dvakrát, tak se do ní musím pustit. S tím jsem Ti ji tam i posílala - jednu budeš mít Ty a jednu já (jen bych ji musela taky fakt číst!).

Ani jsi nemusel říkat, že jsi určitě pár kilo zhubnul, protože jsem to hned poznala. Vězeňská jídla jsou prý většinou hrozné šlichty. Taky jsi popisoval, že spolubydlící má zánět močáku a nemůže se stále dovolat doktora. Kluci, nejste tam na wellness. Ale co se týče zdravotní péče, asi by to o něco lépe fungovat mohlo.

A prý máš rozepsané pojednání o naší svatbě a o vyřešení některých záležitostí s Tvojí ex. Chtěl ses z toho teda vymluvit, že tenhle domácí úkol je na Tebe moc těžký, protože neumíš dát myšlenky na papír přesně tak, jak se Ti honí v hlavě, nicméně jsem Ti ho neodpustila. Když už musíš sedět v kriminále, tak se poť nad papírem. Času máš dost. A ulevilo se mi, že přece jen nějaké plány do budoucna máš, a tedy ať ta situace dopadne jakkoliv, určitě to nějak zvládneme. Minimálně tak, že hlady neumřeme a já bych drobně mohla dostudovat nějakou vysokou školu (ačkoliv nejspíš ne můj původní obor).

A co víc? Drželi jsme se za ruce, několikrát během návštěvy jsme si dali pusu, řekli jsme si, že se milujem a už sakra chceme mrdat (nebo se smí psát jen "milovat se"?). Já nenosím podprsenky, ale na Vánoce jsem si jednu pěknou krajkovou a průhlednou pořídila a dnes jsem si ji oblékla úplně poprvé. Tak jsem Ti ji alespoň popsala a část i ukázala, abys mi mohl vynadat, že už Tě dráždím fakt moc.

Dvě hodiny utekly hrozně rychle a my se najednou museli zase rozloučit. Do očí se mi okamžitě nahrnuly slzy. "Nebreč. Nebo budu taky brečet, a to se tady nesmí," napomenul jsi mě. Dali jsme si poslední pusu, zajela jsem Ti rukou do vlasů a ještě rychle nasála Tvoji vůni. Pak už jsem jen vzala tašku s přečtenými knihami, které jsi mi vrátil, a vydala se pro svoje věci a pryč z toho ohavného místa.

Chvíli mi nešel strčit klíč do skříňky a bachař mi s tím chtěl dokonce pomoct. Mile pomoct, ne ve stylu "zdržujete a vypadněte", na což prostě nejsem na tomto místě zvyklá. Nicméně zvládla jsem to sama, oblékla se a chtěla vyjít ze dveří, které mi bachař držel. Pořád se na mě ale tak divně díval a usmíval se, až nakonec povídá: "Slečno, mohl bych se vás na něco zeptat?" Znejistěla jsem, ale kuňkla jsem něco ve stylu "no?". A on povídá: "Nedala byste mi svoje telefonní číslo?"

S vytřeštěnýma očima a větou "To asi ne." jsem rychle opustila prostor. Chlap to byl pěkný a sympatický, o tom žádná, ale tohle jsem tedy vůbec nečekala. Zvlášť když na mé navštívence si mohl přečíst, že jdu navštívit svého partnera. Ale asi dobrá taktika, obluzovat rozcitlivělé ženy! Na zaměstnance věznice jsem stejně hrozně nasraná, přestože za to, že tam sedíš, můžeš jen a jen Ty. Tudíž neměl šanci.

Miláčku, během našeho povídání ses mě ptal, jestli vážně nehodlám mít žádné milence, jak jsem Ti psala v dopise. Odpověděla jsem lhostejně: "Hm, asi ne," ačkoliv Ti muselo být jasné, že asi není vůbec relevantní. Láska k Tobě mi to nedovolí stoprocentně. Ale poslyš. Já mohla mít bachaře! Pěknýho! A třeba by uměl být faaakt drsnej. A v té uniformě!!!

Už víš, jak moc Tě miluju?!

Ta jen Tvá

Proč není fajn mít chlapa v base

Můj milý,

nad tím, proč je vlastně fajn, že Tě zatkli a momentálně sedíš ve vazební věznici, jsem se už zamýšlela. Největším ze všech plusů stále zůstává neexistence sulcu v naší domácnosti. (Ačkoliv! Nedávno jsem synovi vařila krůtí vývar a on mi přes noc v lednici zrosolovatěl. Myslela jsem, že u toho hrnce omdlím.) Nechám však špásů a přehánění, neboť poslední dobou vyvstávají jen samá negativa.

Například naše skvělé odpady, které je čas od času potřeba prošťouchnout něčím, čemu říkáš péro. A do takové činnosti já se prostě pouštět nehodlám, třebaže jsi tu alespoň jedno ze svých pér nechal. Neúnavně do odpadů sypu Krtka a zalévám ho horkou vodou - výsledek žádný, pouze se klepu, jestli mi louh vystříkne do ksichtu. A tak po umývání nádobí čekám zhruba půl hodiny, než voda ze dřezu odteče, a při sprchování s beznadějí v očích sleduju, jak se mi pomalu napouští vana, ačkoliv není zašpuntovaná a nestojím o to. Ještě chvíli a půjdu si vyhledat nějakého pana Odpadáře, který mi přijde prošťouchnout trubky. Vlastně se mě na odpady před časem ptal i jeden Tvůj kamarád, protože si vzpomněl, jaké je máme pitomé. Ujistila jsem ho, že zatím jsem v pohodě. Tak už ne.

Co se týče absence sexu, začínají se na mně ty téměř tři měsíce dost projevovat. Pořád si sice můžu dát rande s nemravnými videi na internetu nebo svojí představivostí, nicméně to není totéž. Ty jsi mě v jednom bolestném dopise naváděl, abych si případně v budoucnu tohle téma s někým vyřešila, pakliže by pro mne naše odluka byla nesnesitelně dlouhá. Prosil jsi mne, ať Ti o tom jen nikdy neříkám, pokud se tedy rozhodnu na Tebe čekat a vyřešit si bokem jen ten sex. To pro mě ale nepřipadá v úvahu. Jsem navždy jen Tvá a budu Ti věrná.

Ačkoliv mne to přivádí do situací, kdy se třeba vzruším při pohledu na chlapa opravujícího si auto. To jsme takhle jednou šli se synem na procházku, a když jsme procházeli kolem parkoviště, nějaký muž tam měl zvednutou kapotu a něco pod ní pozoroval. Nemám zdání, jak ten muž vypadal nebo co přesně dělal, ale dočista mě vzrušil ten výjev, kdy samec vykonává takovou mužnou práci.

Ve výčtu toho, co mi chybí, nemohu opomenout Tvé víkendové palačinky. Víš, že jinak se snažím jíst docela zdravě a rozhodně bych nechtěla takovou věc vařit. Ale když už je připravíš Ty, přece by byla neslušnost aspoň neochutnat. A nedělní ráno pak může být úspěšně zakončeno Tvým posmíváním, že už do sebe tlačím třetí palačinku.

A vůbec, chlapské práce, sex a palačinky, v tom je obsaženo vše. Mohla bych přidat řečičky o prokecaných večerech, pomoci se synem, či o usínání v náručí, které si na Tobě velmi zřídka vymůžu (a po chvilce se od Tebe stejně sama stěhuju na svou půlku), anebo třeba zmínit společné dívání se na filmy (u těch ale zase usínáš, anebo remcáš).

Je toho spousta, kvůli čemu mi chybíš. Chybíš mi totiž úplně celý, Tvá duše i tělo i Tvé vrtochy a smradlavé ponožky.

Miluju Tě, víš. Blbče!

Ta Tvá