Slzy veřejné

Milí čtenáři,

stane se vám někdy, že se rozpláčete před cizími lidmi? Já se snažím takové projevy eliminovat a přednaposledy se mi to po dlouhé době přihodilo v porodnici. Syn se narodil trochu ošklivý a dost fialový, vlastně vypadal podobně jako Voldemort, poněvadž byl omotaný pupeční šňůrou a dalo mi hodně práce ho vytlačit. Tehdy mi připadal jako krásné miminko, ale při pohledu na ty téměř dva roky staré fotky musím uznat, že byl vlastně ošklivý dost. Každopádně po porodu už bylo všechno v pořádku, já se učila kojit a vůbec se sžívala s tím novým zvláštním tvorem.

Po dnu a noci, které jsem strávila v těsné blízkosti miminka, ráno přišla sestra a udělala mu testy na novorozeneckou žloutenku. Syn měl bohužel zvýšené hodnoty, a tak mi ho dle mých objektivních vzpomínek násilně vyrvali z náručí a ukradli. Zamknuli si ho do své místnosti, kde na něj svítili UV zářivkou a mě volali jen jednou za pár hodin na kojení. Tehdy jsem se rozbrečela hned před několika cizími lidmi - nejprve před svojí spolubydlící, která mi hned podala ruličku toaletního papíru, do které jsem mohla smrkat a utírat si mokrý ksicht, a následně před sestrami na novorozeneckém oddělení.

Spolubydlící byla skvělá, navíc sama měla čerstvé miminko a chápala, co dokáží udělat hormony. Utěšovala mě a povídaly jsme si. S jednou sestřičkou to bylo horší, poněvadž jsem si před ní připadala jako ultimátní hňup, když mi se zdviženým obočím vysvětlovala, že můj syn přece není nemocnej, že novorozenecká žloutenka je běžná záležitost. To jsem ale věděla! Nebála jsem si, že můj syn umírá, jen jsem s ním chtěla být víc než jednou za čtyři hodiny na pár minut! Vůbec nechápu, jak to dřív matky zvládaly, když jim děti brali po porodu automaticky pryč.

Naposledy jsem veřejně brečela včera. Už mi totiž opět chtějí vzít moje miminko. Miminko už má sice dva roky a trošku pokročilo ve svých dovednostech, ale stejně mi připadá příliš malé a bezbranné na odtržení od maminky. Na podzim totiž potřebuji nastoupit do školy a můj obor se nedá studovat dálkově, znamená to tedy každý den krom pátku tvrdnout ve škole. Kvůli peripetiím a těhotnění a podobně za sebou mám zatím jen prvák a už bych si mohla pohnout, abych z nich vyloudila aspoň nějaký titul a za pár let se stala konečně plnohodnotným pracujícím občanem. Docela by se hodily řešit i ty nemilé věci jako hypotéka a bydlení, protože doposud smrdíme v podnájmu. Sice u známého, tudíž úplně nehrozí, že by nás najednou vyhodil, ale stát se může cokoliv. Taky mi za rok končí rodičák a můj milý bohužel vážně nikdy nebyl Pablo Escobar, ačkoliv se to policie nejspíš stále snaží dokázat.

Milý včera zavolal do místního ústavu, kde hlídají malé děti. Domluvil nám rovnou schůzku. Přivítala nás velice milá mladá paní, která nás začala provázet a ukazovat nám jídelnu, hrací místnost a podobně. Syna okamžitě zaujal velký plastový bagr a mně se zase okamžitě začaly do očí hrnout slzy. Mlčky jsem přikyvovala a rozhlížela se po místnosti. Doufala jsem, že ten pláč nějak překonám, jsem přece už velká holka a nemůžu to jen tak pustit na veřejnosti...

Jakmile se ale přes okraj přelila jedna slza, už to nešlo zastavit. Snažila jsem se je rychle utírat a dál dělat, že se vůbec nic neděje, ale mé sesypání bylo evidentní. Paní byla hodná a usmívala se, že to úplně chápe. Milý mě objal kolem ramen se slovy: „No jo, byli jste spolu dva roky. Ale to bude dobrý! A vodit ho sem ráno budu já.“

Už mám sestavený rozvrh předmětů. Ve škole budu docela často, musím započítat také čas v knihovně, na psaní seminárek a učení, plus hodina denně dojíždění. Každou rádoby volnou minutu si zkrátka musím vyhradit pro syna. Pořádně se učit, uklízet a vařit budu nejspíš v noci. Ale asi to dám, ne? Jako všechno. Už jsem přežila pár dost depresivních a přemýšlecích dnů a nyní jsem docela odhodlaná.

Tak ahoj, já si jdu užívat zbytek léta a relativní pohodičky! (Že já si někdy stěžovala na to, jak s děckem nic nestíhám.)

Vaše Odesílatelka

Na obláčku

Milí čtenáři,

v mizivých okamžicích života si pluji na šťastném obláčku a nechci si připouštět nic ošklivého. Například svatbu jsme měli skvělou, akorát už jsem se vám zapomněla zmínit, jak se třeba po obřadu objevila milého expartnerka. Od začátku našeho vztahu s mým (haha, nemůžu si na to slovo zvyknout) manželem na tu ženu z různých stran slýchám nepěkné názory. Od něj samého ani tak ne, on se o ní nikdy příliš bavit nechtěl. Spíše od jeho rodiny a různých přátel a známých, ale vždy jsem tyto názory brala s rezervou.

Když byl milý ve vazbě, měla jsem tu čest ji poznat osobně a pochopila jsem. Hned v prvních minutách našeho rozhovoru z ní začala prýštit neuvěřitelná nenávist a nakydala spoustu špíny na lidi okolo. Ke mně se naopak chovala extrémně mile, a dokonce mi naprosto zmateně nabízela, že bychom spolu mohly strávit Vánoce, to bude přece moc pěkný, když jsme obě dvě bez otce našich dětí. Dobře jsem věděla, co tahle paní vykládá i o mně, a její mazání medu okolo huby jsem vůbec nechápala. Později mi došlo, že ona je kvůli své nenávistné povaze vlastně už úplně sama, a proto by ty Vánoce se mnou snad trávit opravdu chtěla.

Abych se však vrátila do současnosti - když jsme po obřadu vycházeli ven z radnice, tahle paní na mě doslova vyběhla z protějšího parku. Novomanžel zrovna šel pro našeho syna, který se málem ztratil v davu, a na mne zaútočila harpyje. On dopředu zařídil, aby na obřad jejich dceru dopravili prarodiče, nikoli ona, jelikož se svojí ex má takovou zkušenost, že se nejradši cpe tam, kde o ni opravdu nikdo nestojí. Doufali jsme tedy, že se snad neobjeví, ale nezdařilo se. Připadá mi naprosto šílené, že celou dobu číhala v parku, jen aby na mne mohla vystartovat.

Dodnes netuším, co mi chtěla říci, protože i přes svoji mírnou povahu jsem ji dokázala odbýt. Přišla až ke mně, oslovila mě, ale já jen zakroutila hlavou s všeříkajícím: „Prosím vás...“ a utekla do auta za milým. Následně jsme všichni odjeli na zahradu, kam, jak už jsem doufala, ta žena nebude mít přístup. Třeba i z toho důvodu, že opět ošklivě pomlouvá majitele oné zahrady, jak jinak než bezdůvodně.

Dalším drobným zkalením jinak dokonalé svatby jsou naši sourozenci. Jak milý shrnul: „Máme pošahaný sourozence, tak co už s tím.“. Můj bratr se na mě urazil z prazvláštních důvodů, které nikdo okolo vlastně nepochopil (já to přikládám pubertě), a protože má rád velká gesta, na svatbu nedorazil. Milého sestra má zase jiné důvody a spory v rodině, a proto se také odmítla účastnit.

Určitě to není vše z nepěkných věcí, nicméně chtěla jsem zmínit alespoň něco, to aby mi zase Padesátka nevyčítala, že píšu příliš optimistické články a že to nikoho nebude zajímat. Tak! Jinak byla totiž svatba vážně nádherná, ale už se nechci opakovat. Nejvíc mne potěšilo, když můj muž, který se dříve na vdavky tvářil všelijak, na kamarádovu otázku, jestli se jako ženatý cítí nějak jinak, odpověděl se zajiskřením v oku, že vlastně jo.

A od svatby stále jen slavíme a milujeme se, až to určitě zdravý není. Ležíme v posteli, objímáme se a on šeptá, jak mě má hrozně rád. Přes den mi píše třeba zprávu, že mu na facebooku vyskočilo, že jsme přesně před třemi lety byli v Chorvatsku a on na ty fotky kouká a miluje mě čím dál tím víc. A já si uvědomuju, že já jeho sakra taky. Nechápu, jak může cit po dobu šesti let tak neustále růst, když už na začátku byl silný a krásný.

Včera jsme se rozhodli, že už na chvíli přestaneme slavit, a dokonce jsme odpálkovali přátele, kteří se chtěli takhle při pátku stavit. Náš syn sice společnost taktéž miluje, ale jednou jsme mu zase chtěli dopřát klidný a brzký spánek (což o to, on se dospí, ale jeho rodiče?!). Rozhodli jsme se ovšem zablbnout si, poněvadž jsem od kamarádky dostala koktejlové sklenky. 

Věděli jste, že Martini je gin a vermut? Nikoli ta hnusná slaďárna, která se prodává v obchodě pod názvem Martini (to je právě jen ten vermut, sladké víno). Já si vždycky říkala, že takovou věc by přece James Bond nepil. A tak jsme uspali syna, načež jsme se jen tak doma u stolu zbláznili -  milý si oblékl košili a oblek, já šaty a dali jsme si drink. I s olivama!

Mějte se rádi a nenechte se shodit z mráčku

Vaše Odesílatelka