Žal se odkládá

Můj milý,

tak se mi poslední dny to žití zase docela líbí. Už mne omrzelo péct z nedostatkového droždí, a navíc jsem se pro jednou chtěla svézt na módní vlně, a tak jsem si vychovala vlastní kvásek. Stačila sklenice, žitná mouka a voda, a Ferda byl během pár dnů na světě. Těhotenství s Ferdou bylo tedy mnohem méně náročné než s naším prvním synem. Jen jsem chodila kolem zakryté sklenice po špičkách a nenápadně do ní každou chvíli nakukovala, zda už se tvoří patřičné bublinky a jestli už se začíná linout správný kvasný odér.

Pro moje věčné strachy jsem tak docela nevěřila, že se chleba vyvede. Housky už mám celkem zmáknuté, ale tam zas tak o nic nejde, droždí z obchodu se chová vždy přibližně stejně. Když jsem ale zakládala těsto na první celozrnný žitný chléb, nebylo mi lehce! Nicméně po dalších dlouhých hodinách zrání a kynutí vše dospělo ke zdárnému konci. Chleba je až na tvrdší a lehce připečenou kůrku (kterou musím příště při pečení zakrýt alobalem) k jídlu. Lehká kvásková nakyslost je přesně to, čeho jsem chtěla docílit, a slunečnicová semínka příjemně křupou. Za pár dnů se plánuji vrhnout na chleba s nějakým podílem pšeničné mouky, abych se víc přiblížila klasice. Tu však stejně domů nekupujem, takže jen pro ten pocit, že to také jde. Můj favorit už navždy bude žito.

Abych nechválila jen Ferdu, potažmo sebe, náš prvorozený syn mi také dělá radost. Každým dnem se učí něco nového, cítím, jak čím dál víc rozumí, co po něm chci a co se děje kolem. Nedávno jsem jej ostříhala, poněvadž mu vlasy lezly do očí, uší a pomalu i do nosu. Ty ses po příchodu z práce pořádně nasmál, prý je to „vzor kastról“. Já myslím, že to našemu chlapečkovi moc sluší. Dětem je docela jedno, co mají v takto raném věku na hlavě - vyčte mi to možná až později při procházení fotografií z děství.

Začíná s ním být čím dál větší legrace, krom klasických zvuků zvířat se taky naučil, jak dělá had (sss) a z anglických slov umí říct „baby“. Co naplat, že to umí jen díky té příšerné dětské písničce Baby Shark, kterou mu i přes můj výslovný zákaz stále někdo pouští. Začínám se smiřovat s tím, že mu snad vážně pár minut denně u písniček či pohádek na youtube neublíží. A jelikož nevlastníme televizi, snad se to vykrátí.

Víkendová odpoledne bývají zpravidla pěkná, protože vyrážíme k místní přehradě. Sedneme si na deku na stráň, sejdeme se s přáteli, kteří mají stejně starou holčičku, a povídáme si. Občas si koupíme pivo (i já zapřísáhla vinařka jsem si minule v tom teple trochu dala) a při tajném odklopení roušky se i napijem. Děti mezitím pobíhají okolo a jsou šťastné, vlastně k nám přichází jen v okamžiku, kdy chtějí banán nebo další kukuřičnou křupku. A já mám při takových chvílích pocit, že je svět docela normální, že nesedíme zavření doma a všichni se můžeme tak nějak nadechnout a oddechnout si. Aby nás ty strachy totiž nezabili dřív a bolestivěj než korona.

Také jsme se jedno odpoledne vypravili do Olomouce, kde jsi potřeboval do práce koupit nějaké cihly nebo kachličky. Takže jsi nás, táto, taky vyvez. (Taky vám připadá příšerné, když si páry po pořízení dítěte začnou říkat „táto“ a „mámo“ a zdaleka ne jen v přítomnosti potomka?). Chtěla jsem při té příležitosti vidět olomoucký orloj a koupit si tvarůžek - málo tuku, hodně bílkovin. To se nepovedlo, orloj zrovna opravují a podniková prodejna olomouckých tvarůžků byla zavřená. Alespoň jsme se tedy prošli po náměstí a syn si zmáchal rukávy v kašně.

Tuto neděli pojedeme kvůli jedné závažné (!) schůzce do Prahy. Pokud to klapne, budu šťastná. Tak jen doufám, že uvidíme orloj aspoň tam.

Ta Tvá

„V průběhu Vánoc byly hody, to nosili i kiwi nebo pomeranč“

Dneska o tom, jak se milý ve vězení rozkoukal a zjistil, jak to tam vlastně chodí. Kdyby vás napadla nějaká otázka, směle ji položte, ještě jej určitě zpovídat budu (než to všechno zapomene, nebo než mi ho zase zavřou).

„V té chvíli nevíš nic, nikdo se s tebou nebaví“

Minulá část rozhovoru s mým milým končila v okamžiku, kdy jej po soudu policie naložila do auta a převezla do vazební věznice. A co bylo dál?

Stavy

Můj milý,

stabilizovaný stav psychické nepohody se mi rázem přelil do dokonale dusivé temnoty. Do oné chvíle jsem běžně, ač bez radosti či emocí, plnila denní úkoly a zvládala ustát i kontakt s lidmi. Byla jsem loutka, kterou vodič tahá za provázky, takže může stále pohybovat rukama a nohama. Teď ty provázky ale někdo přestřihl, ruce mi spadly podél těla a nohy se mi podlomily.

Začalo to jedno odpoledne. Beze slov jsem to ještě doklepala do večera, uspala jsem syna a pak jsem v podivné zkroucené poloze usnula na gauči. Bylo to spíš zvláštní kóma, kdy jsem se nezvládla pohnout a narovnat se aspoň z té divné polohy, z níž mne bolelo celé tělo. Vnímala jsem, že si na počítači pouštíš nějaká videa, a byla jsem vlastně docela ráda, že tu někdo je a něco slyším, když už se nemohu hnout ani otevřít oči.

Přisedl sis za mnou na gauč a ptal ses, jestli si něco pustíme. Načež jsi zjistil, že jsem už úplně přestala komunikovat. Navrhnul jsi, abychom si tedy šli raději lehnout. Po dlouhém přemáhání jsem se dokázala dostat do postele, bez sprchy a bez vyčištěných zubů. Za obvyklé situace neočištěná zásadně neuléhám. 

Další den jsem se k své nelibosti probudila, tedy spíš procitla do dalšího polokómatu. Zůstala jsem ležet a byla jsem ráda, že žvatlajícího syna můžeš z postýlky vysvobodit Ty. Sluchem jsem vnímala, jak jej převlékáš a dáváš mu snídani.  Někdy během dopolední temnoty ses za mnou zastavil v ložnici s otázkou, jestli hodlám celý den prospat, a výzvou, ať radši padám do sprchy, nejlíp studené, protože ta mě probere. Načež jsem se místo nekomunikace rozbrečela, protože jsi na mě byl přece děsně zlej a vůbec nic jsi nepochopil. No a Ty jsi mi začal z internetu předčítat, proč je ledová sprcha všestranně blahodárná a vyhrožovat mi, že mě klidně do koupelny odneseš a tou ledovou vodou mě poliješ sám. Po nekonečném přemlouvání a vyhrožování (a poté, co jsem Ti vyčetla celou Tvoji existenci) se mé tělo radši zvedlo a šlo si dát teplou sprchu.

Miláčku, nepotřebuju, aby mi bylo ještě víc nepříjemně, než mi je. Ačkoliv je pravda, že bych alespoň něco začala cítit. Jenže zimu cítím dost často i bez pitomé ledové vody.

Dál mám tento i následující den v mlze. Potulovala jsem se někde na hranici příčetnosti. Tedy, spíš jsem ji asi na moment překročila, vážně mi nešlo vůbec uvažovat. Vlastně si pamatuju, že jsi pak šel vařit oběd a já alespoň oškrábala brambory, abych si nepřipadala tak zbytečná, i když zpětně nechápu, kde jsem na takovou akci vzala sílu.

Chmury dosáhly svého dna. Ono se to pozná i tak, že jsem přestala prahnout i po „rozveselovací“ večerní skleničce. Už nebylo okolo vůbec nic, každý pohyb bolel a já chtěla jen neexistovat. Spánek se tomu blíží nejvíce, ale i ve spánku člověk až příliš je. V tomto samém vrcholu dna jsem měla pocit, že se z toho už nikdy nevymotám. Že musím nutně umřít a zetlít. Vůbec netuším, jak dlouho to celé trvalo, byla to nejspíš jen taková nekonečná chvilka.

A pak jsem se jednoho dne probudila a mohla se normálně nadechnout!

A přestože ses tázal, zda si nemáš odpoledne ještě vzít syna ven sám, abych si mohla odpočinout, protože sil stále nebylo mnoho, šli jsme všichni společně na procházku do lesa. Když jsme se z ní vraceli a já ještě stále celá rozhozená se slzami v očích za procházku děkovala, věděla jsem, že už bude zase dobře.

Děkuji nejen za procházku.

Ta Tvá

Nic

Můj milý,

zase mne navštívili mí odvěcí „přátelé“, na něž jsem v průběhu posledních měsíců docela pozapomněla. Neodbytní a otravní přátelé chmury, slovo deprese se zdráhám říci, protože až na něj dojde, bude teprv zle. Jen se bojím, jestli to není něco v tom duchu, jako když jsem rodila našeho syna, ale téměř až do poslední chvíle jsem tvrdila, že to ještě určitě není ono, že to budou jen falešné kontrakce a do žádné porodnice nejedem.

Nejhorší na těchto stavech bývá, že nemají důvod. Anebo jej alespoň neznám. Když jsi byl v base a já po večerech popíjela víno a v noci brečela do polštáře, věděla jsem, proč jsem smutná. A přesto na mě v tom období neskočily ty opravdové chmury. Byla jsem jenom v hajzlu z nastalé situace. 

Nyní už venku bývá moc hezky, svítí sluníčko a já mohu se synem na procházkách v přírodě vstřebávat vitamín D. Krásu jara trochu ruší všudypřítomné roušky přes obličeje kolemjdoucích, ale čert to vem. Nejsme ani v úplné izolaci, protože Ty stejně chodíš do práce a pak máme okruh několika přátel, se kterými se vídáme. Jen tento týden mě jedna kamarádka vyvezla na parádní procházku okolo rybníka v blízké vesnici a také jsem strávila odpoledne na chatě se sestřenkou a jejím přítelem. Tam jsme si dokonce mohli všichni sundat roušky, a tak to chvíli vypadalo,  že je svět zase normální. Syn se tam navíc krásně vyblbnul a unavil.

A já stejně tohle všechno vidím přes jakousi clonu a připadá mi, že mám tak těžké nohy možná proto, že se brodím v asfaltu. Ležím na trávě, do zad mi praží jarní slunce, syn pobíhá okolo a na popud sestřenky mi nosí sedmikrásky. A já jen zkouším cítit nějakou emoci. Připadám si jako robot. Všichni jsou hrozně vzdálení, snažím se s nimi udržovat normální konverzaci a smát se, ale jako bych to ani nebyla já a koukala na sebe odněkud shora.

Některý den jsi mne taky obvinil, že jsem protivná. Na to si musím dávat pozor. Nechci, aby moje stavy odnášel někdo další. Snažila jsem se Ti vysvětlit, co se děje, ale přesně vím, že tomu neporozumíš. Nikdy jsi neporozuměl, což ovšem neznamená,  že mi nepomáhá minimálně Tvá přítomnost a Tvé pokusy o „rozveselení“.  Třeba jak jsi mi dovezl avokádo, olej z vlašských ořechů a gin, cítila jsem minimálně vděk. A to bych zařadila do pozitivních pocitů. Ono je taky těžké tyhle stavy popsat, poněvadž se v nich sama příliš nevyznám. Už to velmi dlouho nebylo takto intenzivní. Ani o tom vlastně mluvit nechci, snažím se fungovat co nejvíc normálně.

Nejrychlejší a nejjednodušší antidepresivum je chlast. Samozřejmě to žádný lék není, jen hnus odsune na následující den a při tom jej znásobí. Ale jsem ráda za večery, kdy si s Tebou můžu dát skleničku (víc skleniček) a aspoň na chvíli se cítit normálně. Zní to jako cesta do pekel, ale říkám si, že Tě tu teď mám také od toho, abys v těchto stavech hlídal moji míru a četnost alkoholových večerů. A já vím, že kdybych ten hnus nemohla alespoň takto uměle na chvíli přerušit, tak se zblázním definitivně.

Všechno je až na pár budoucích vykřičníků tak moc v pořádku, jako nikdy dřív. Právě teď. Tak co se mi to zase děje a přestane to někdy?

Ta Tvá