„Viděl jsem kvéry za pasem a ty jejich výrazy“

 Dovolila jsem si vyzpovídat svého milého nad sklenkou vína. Považuji to za první část ze série rozhovorů, spíš takový rozjezd, protože otázek mám ještě v záloze mnohem víc. Začínáme tedy samotným zadržením, pobytem na cele předběžného zadržení a soudem, který rozhodl o uvalení vazby. Jeho odpovědi nechávám v původní nespisovné a neučesané podobě, zkrátka tak, jak jsem je přepsala ze záznamu.

Láska za časů korony

Můj milý,

ještě v lednu jsem Ti psala dopis do vazby, v němž jsem Tě informovala o viru šířícím se z Asie. Vypisovala jsem Ti tam statistiky, v té době byly v evropských zemích nakažené jednotky, maximálně desítky lidí. Krom zamilovaných řečiček a popisování toho, co vařím na oběd a kam půjdeme se synem na procházku, jsem Ti čas od času ráda napsala i nějakou takovou aktualitu. Šíření nového koronaviru v mých psaních zastupovalo prostě jednu z těchto novinek ze světa. Tehdy jsem o tom psala ještě navíc s dost velkou nadsázkou.

Jakmile ses vrátil domů z basy, mohli jsme si z toho přehánění všude v médiích dělat legraci spolu a Ty sis samozřejmě neodpustil vytasit se s konspiračními teoriemi. Když teď ale jdu s rouškou po ulici a potkávám další lidi se zakrytými ústy a nosem, docela mě z toho mrazí. Vláda vydává stále nová nařízení a život se podivuhodně proměňuje. Ve vzduchu cítím napětí a očekávání následujícího.

Zdá se, že situace přestává být úplně legrační a že jsem to dost dobře neodhadla. Ačkoliv nemám strach o náš život nebo zdraví, přece jen nejsme v rizikové skupině, spíš se děsím, jak milý virus pohne s naší ekonomikou a jaké zákazy nás ještě čekají. Měli bychom krom nákupů jídla nejspíš sedět doma na zadku, což stejně neděláme. Nedokážu si představit, jak bych to se synem celé dny doma vydržela.

Stále se tedy stýkáme s přáteli, ačkoliv na cestu k nim si vezmeme roušku. Vesele na sebe prskáme a pijem po sobě. To je ta blbá demokracie, kdy si všichni myslíme, jak nás nemají co omezovat a jak si stejně všechno uděláme po svém. V posledních dnech se ve mně mísí zvláštní směs pocitů, přemítám nad tím, zda bych tedy vážně neměla být zodpovědnější, ale zároveň si říkám, že snad nebude tak zle a ono se to nějak přežene. Aspoň nenavštěvuju babičku a jen jí volám s tím, ať příliš nevystrkuje nos z bytu.

Po venku se tedy promenáduji s rouškou,  kterou jsem si vyrobila z Tvého starého trička. Prý lepší podomácku vyrobená než žádná. Přes půl obličeje mi tedy sedí Dude z filmu Big Lebowski. Druhou roušku z toho stejného trička máš Ty a třetí náš syn. Povedená rodinka. Jediný problém je, že syn ji na obličeji nevydrží mít ani deset sekund. Po nejnovějším nařízení vlády nevím, zda ho držet v kleci, anebo mu roušku přilepit izolepou.

Musela jsem se smát, když jsi přes veškerý nadhled před pár dny taky trochu zpanikařil a nakoupil zásobu trvanlivých potravin a mražené zeleniny. Nic velkého, pro některé lidi by to klidně mohl být obyčejný velký nákup, ale my chodíme nakupovat docela často čerstvé věci. A stejně Tě podezírám z toho, že jsi to udělal proto, abych teď stále musela péct buchty a housky, jelikož se bojím, aby to droždí v lednici nezemřelo.

Krom ekonomiky by mne zajímalo, jaký dopad bude mít šíření viru na lidské vztahy. Považovala bych to za hezké prověření - pakliže spolu dva lidé nevydrží pár týdnů v karanténě, je vůbec vhodné, aby spolu žili? Troufám si tvrdit, že s přiměřenou zásobou vína spolu v našem malém bytě vydržíme klidně měsíc. Nebo tři? Že bychom si po tříměsíční odluce dali tři měsíce spolu 24 hodin tahem?

A stejně jsem si vždycky stěžovala, že naše generace nic nezažila a za nic pořádného nemohla bojovat, žádná válka ani revoluce. Konečně něco! Už se začínám cítit apokalypticky, stačí si jen vybrat správnou roli.

Ta Tvá

Stonáme

Můj milý,

koronavirus se naší domácnosti zatím vyhýbá, ale viry to tu máme zamořené dostatečně. O víkendu jsem vyrazila i přes známky počínajícího onemocnění oslavit své 23. narozeniny, načež jsem hned v pondělí musela po několika letech navštívit lékaře. Dostala jsem antibiotika, neboť mám angínu a hnije mi krk, a k tomu jsem téměř přišla o hlas a v noci mi nedá spát nepříjemný suchý kašel a bolest v krku. Doporučení doktorky znělo jasně - ležet a nemluvit. Jen by mi ještě mohla poradit, jak se to dělá s malým dítětem.

Co se týče syna, angínu ode mě naštěstí nechytil, ale začal také kašlat a naměřila jsem mu zvýšenou teplotu. Ten má zase zákaz vycházet týden ven. Už několikátý den tedy chodí po bytě jako lev v kleci a myslím, že začíná být dost zpruzený. Ještěže Ty se držíš, a navíc ses mě nezřekl a stále mi dáváš pusinky a večer se k Tobě můžu tulit. Hazardére. 

Krom toho mi vaříš čaj a v rámci svých časových možností někdy i zabavíš toho malého otravu. Kdyby s Tebou mohl ven, bylo by to mnohem lepší, protože maminka by si taaak šla lehnout a stonat. Jakmile jsem doma, syn je mi neustále v patách. Pokud bych se nedej bože zavřela do ložnice, během pár minut mi tluče na dveře.

Je mi zapovězeno psát, že si nedokážu představit, co bych dělala, kdybys tu nebyl. Bohužel si to dokážu představit až moc dobře a všechno bychom to samozřejmě zvládli. Nicméně to, že teď nesedíš v base, nýbrž doma na gauči nebo s námi u stolu v kuchyni, je hodně fajn.

Akorát se distancuješ od sexuálních aktivit pro mé dobro. Včera jsem Tě vážně chtěla svést, ale dopadlo to tak, že jsem Ti hlavou ležela na klíně a mezi kašláním a smrtelným chrapotem Ti říkala, že bychom si měli zaobcovat. Ty jsi mi položil ruku na čelo, odborně tak zjistil, že mám zvýšenou teplotu, a donesl jsi mi prášek. A jedinou aktivitou, která mohla připomínat něco sexuálního, bylo měření teploty v mém zadku. Z nějakého důvodu si ji asi neumím pořádně změřit v podpaží, díky čemuž jsem Tě přesvědčovala o tom, že mám přirozenou teplotu 35 stupňů a je to taková moje výjimečnost. Odmítal jsi mi věřit a šli jsme na to jinak. A jak Tě to nadchlo!

Poslední dny si tedy se synem zakoušíme karanténu, která třeba v nedaleké době čeká celou republiku, haha. A když jeden večer u postýlky šeptám kapitolu z Pejska a kočičky, střídavě mi dochází dech a pak zase budím téměř uspaného syna kašlem, mám útěchu v tom, že následující den budeš uspávat Ty a já snad na tu angínu úplně nezemřu.

Dík, doktore!

Ta Tvá

Láska

Můj milý,

jsi zhruba dvakrát tak starý jako já, a tím pádem máš více vztahových zkušeností. Když jsme se poznali, už jsi měl třináctiletou dceru. Mně bylo tehdy sedmnáct a v životě jsem se teprve pomalu rozkoukávala. 

Pamatuji si, jak jsi mi poprvé řekl, že ses do mě zamiloval. A já Ti na to neuměla odpovědět. Cítila jsem k Tobě něco krásného, ale nešlo mi o tom promluvit. Zdráhala jsem se pohnout rty a celé to zabalit do dvou ohraných slov. Ještě mnohokrát jsi mi v různých situacích musel říct „miluji tě“, až jsem se nakonec jednou odhodlala a odpověděla Ti.

Většinou teď večer ležíme v posteli a potmě si ještě před usnutím povídáme. Jen šeptem, protože vedle naší postele stojí postýlka se spícím synem. Před pár dny jsme zase takto relaxovali ve tmě přitulení k sobě a já měla zavřené oči a už jen poslouchala Tvůj hluboký hlas a klimbala.

„Asi nám ten můj tříměsíční pobyt ve vazbě fakt pomohl,“ začal jsi. Taky si to myslím. Před Tvým zadržením se docela stupňovaly zbytečné neshody. Několik let vztahu, společné soužití a každodennosti, to je zkrátka něco jiného než romantické scházení se v počáteční zamilovanosti. Odloučení nám oběma pomohlo si uvědomit, na čem skutečně záleží. Být spolu.

„Nejsem do tebe už zamilovanej, to je jasný. To ani nejde po tolika letech. Nebolí mě tady břicho, jako když jsem Tě ze začátku potkával. Ale zjistil jsem, že tě fakt miluju. A to jsem ještě s žádnou jinou prostě neměl. To jsem nikdy nezažil. V pětačtyřiceti poprvé. To je drsný.“

Vytřeštila jsem oči do tmy. Rychle mi hlavou probliknul ten samolibý pocit, že v něčem přece jen mám Tvoje poprvé! Přede mnou jsi měl několik sexuálních partnerek i vztahů, dokonce nejsem ani první žena, která Ti dala dítě. Postupem času jsem se smířila s tím, že vzhledem k Tvému věku v téhle rovině nebudu v ničem první. Tohle bodlo!

Samolibost však rychle zmizela a dali jsme si pořádný polibek. Nebylo už co víc říkat. Je to něco tak silného, že si občas myslím, že to ani nejde vydržet. Radostí se mi může rozskočit srdce pokaždé, když si vzpomenu, že Tě mám ve svém životě. A nevím, jestli se nerouhám, když o tomhle všem píšu, zda se to vůbec může dávat do slov.

Jsi ten nejlepší člověk, kterého jsem kdy poznala. Už dávno znám Tvé slabosti a vrtochy a dokážeš mě solidně nasrat. Už jsme se od Tvého návratu z basy samozřejmě stihli pohádat a už jsem kvůli Tobě dvakrát brečela. Jenže to, jak se milujeme, vyváží úplně všechny sračky okolo. Vím, že spolu budeme až do konce.

Naší lásce od začátku mnozí nepřáli, anebo se na nás minimálně dívali dost zvláštně. Mladá holka a chlap ve středních letech. Nemusím popisovat, jaká rána to byla pro mého konzervativního otce. A když to všechno pochroustal, Tebe i mé následné dle něj brzké těhotenství, zase s Tebou musí vést vážný rozhovor a promlouvat Ti do duše, jak jsi ho zklamal, protože jsi kriminálník. Už budeme asi navždy Romeo a Julie.

Těší mne ovšem má babička, která jediná z rodiny naši lásku plně pochopila. A když stará moudrá žena tvrdí, že máme prostě osudovou lásku a patříme k sobě, co víc si přát? Jen dál žít a milovat.

Ta Tvá