Štítky

středa 25. března 2020

„Viděl jsem kvéry za pasem a ty jejich výrazy“


 Dovolila jsem si vyzpovídat svého milého nad sklenkou vína. Považuji to za první část ze série rozhovorů, spíš takový rozjezd, protože otázek mám ještě v záloze mnohem víc. Začínáme tedy samotným zadržením, pobytem na cele předběžného zadržení a soudem, který rozhodl o uvalení vazby. Jeho odpovědi nechávám v původní nespisovné a neučesané podobě, zkrátka tak, jak jsem je přepsala ze záznamu.

čtvrtek 19. března 2020

Láska za časů korony

Můj milý,

ještě v lednu jsem Ti psala dopis do vazby, v němž jsem Tě informovala o viru šířícím se z Asie. Vypisovala jsem Ti tam statistiky, v té době byly v evropských zemích nakažené jednotky, maximálně desítky lidí. Krom zamilovaných řečiček a popisování toho, co vařím na oběd a kam půjdeme se synem na procházku, jsem Ti čas od času ráda napsala i nějakou takovou aktualitu. Šíření nového koronaviru v mých psaních zastupovalo prostě jednu z těchto novinek ze světa. Tehdy jsem o tom psala ještě navíc s dost velkou nadsázkou.
Jakmile ses vrátil domů z basy, mohli jsme si z toho přehánění všude v médiích dělat legraci spolu a Ty sis samozřejmě neodpustil vytasit se s konspiračními teoriemi. Když teď ale jdu s rouškou po ulici a potkávám další lidi se zakrytými ústy a nosem, docela mě z toho mrazí. Vláda vydává stále nová nařízení a život se podivuhodně proměňuje. Ve vzduchu cítím napětí a očekávání následujícího.
Zdá se, že situace přestává být úplně legrační a že jsem to dost dobře neodhadla. Ačkoliv nemám strach o náš život nebo zdraví, přece jen nejsme v rizikové skupině, spíš se děsím, jak milý virus pohne s naší ekonomikou a jaké zákazy nás ještě čekají. Měli bychom krom nákupů jídla nejspíš sedět doma na zadku, což stejně neděláme. Nedokážu si představit, jak bych to se synem celé dny doma vydržela.
Stále se tedy stýkáme s přáteli, ačkoliv na cestu k nim si vezmeme roušku. Vesele na sebe prskáme a pijem po sobě. To je ta blbá demokracie, kdy si všichni myslíme, jak nás nemají co omezovat a jak si stejně všechno uděláme po svém. V posledních dnech se ve mně mísí zvláštní směs pocitů, přemítám nad tím, zda bych tedy vážně neměla být zodpovědnější, ale zároveň si říkám, že snad nebude tak zle a ono se to nějak přežene. Aspoň nenavštěvuju babičku a jen jí volám s tím, ať příliš nevystrkuje nos z bytu.
Po venku se tedy promenáduji s rouškou,  kterou jsem si vyrobila z Tvého starého trička. Prý lepší podomácku vyrobená než žádná. Přes půl obličeje mi tedy sedí Dude z filmu Big Lebowski. Druhou roušku z toho stejného trička máš Ty a třetí náš syn. Povedená rodinka. Jediný problém je, že syn ji na obličeji nevydrží mít ani deset sekund. Po nejnovějším nařízení vlády nevím, zda ho držet v kleci, anebo mu roušku přilepit izolepou.
Musela jsem se smát, když jsi přes veškerý nadhled před pár dny taky trochu zpanikařil a nakoupil zásobu trvanlivých potravin a mražené zeleniny. Nic velkého, pro některé lidi by to klidně mohl být obyčejný velký nákup, ale my chodíme nakupovat docela často čerstvé věci. A stejně Tě podezírám z toho, že jsi to udělal proto, abych teď stále musela péct buchty a housky, jelikož se bojím, aby to droždí v lednici nezemřelo.
Krom ekonomiky by mne zajímalo, jaký dopad bude mít šíření viru na lidské vztahy. Považovala bych to za hezké prověření - pakliže spolu dva lidé nevydrží pár týdnů v karanténě, je vůbec vhodné, aby spolu žili? Troufám si tvrdit, že s přiměřenou zásobou vína spolu v našem malém bytě vydržíme klidně měsíc. Nebo tři? Že bychom si po tříměsíční odluce dali tři měsíce spolu 24 hodin tahem?
A stejně jsem si vždycky stěžovala, že naše generace nic nezažila a za nic pořádného nemohla bojovat, žádná válka ani revoluce. Konečně něco! Už se začínám cítit apokalypticky, stačí si jen vybrat správnou roli.

Ta Tvá

čtvrtek 12. března 2020

Stonáme

Můj milý,

koronavirus se naší domácnosti zatím vyhýbá, ale viry to tu máme zamořené dostatečně. O víkendu jsem vyrazila i přes známky počínajícího onemocnění oslavit své 23. narozeniny, načež jsem hned v pondělí musela po několika letech navštívit lékaře. Dostala jsem antibiotika, neboť mám angínu a hnije mi krk, a k tomu jsem téměř přišla o hlas a v noci mi nedá spát nepříjemný suchý kašel a bolest v krku. Doporučení doktorky znělo jasně - ležet a nemluvit. Jen by mi ještě mohla poradit, jak se to dělá s malým dítětem.
Co se týče syna, angínu ode mě naštěstí nechytil, ale začal také kašlat a naměřila jsem mu zvýšenou teplotu. Ten má zase zákaz vycházet týden ven. Už několikátý den tedy chodí po bytě jako lev v kleci a myslím, že začíná být dost zpruzený. Ještěže Ty se držíš, a navíc ses mě nezřekl a stále mi dáváš pusinky a večer se k Tobě můžu tulit. Hazardére. 
Krom toho mi vaříš čaj a v rámci svých časových možností někdy i zabavíš toho malého otravu. Kdyby s Tebou mohl ven, bylo by to mnohem lepší, protože maminka by si taaak šla lehnout a stonat. Jakmile jsem doma, syn je mi neustále v patách. Pokud bych se nedej bože zavřela do ložnice, během pár minut mi tluče na dveře.
Je mi zapovězeno psát, že si nedokážu představit, co bych dělala, kdybys tu nebyl. Bohužel si to dokážu představit až moc dobře a všechno bychom to samozřejmě zvládli. Nicméně to, že teď nesedíš v base, nýbrž doma na gauči nebo s námi u stolu v kuchyni, je hodně fajn.
Akorát se distancuješ od sexuálních aktivit pro mé dobro. Včera jsem Tě vážně chtěla svést, ale dopadlo to tak, že jsem Ti hlavou ležela na klíně a mezi kašláním a smrtelným chrapotem Ti říkala, že bychom si měli zaobcovat. Ty jsi mi položil ruku na čelo, odborně tak zjistil, že mám zvýšenou teplotu, a donesl jsi mi prášek. A jedinou aktivitou, která mohla připomínat něco sexuálního, bylo měření teploty v mém zadku. Z nějakého důvodu si ji asi neumím pořádně změřit v podpaží, díky čemuž jsem Tě přesvědčovala o tom, že mám přirozenou teplotu 35 stupňů a je to taková moje výjimečnost. Odmítal jsi mi věřit a šli jsme na to jinak. A jak Tě to nadchlo!
Poslední dny si tedy se synem zakoušíme karanténu, která třeba v nedaleké době čeká celou republiku, haha. A když jeden večer u postýlky šeptám kapitolu z Pejska a kočičky, střídavě mi dochází dech a pak zase budím téměř uspaného syna kašlem, mám útěchu v tom, že následující den budeš uspávat Ty a já snad na tu angínu úplně nezemřu.
Dík, doktore!

Ta Tvá

sobota 7. března 2020

Láska

Můj milý,

jsi zhruba dvakrát tak starý jako já, a tím pádem máš více vztahových zkušeností. Když jsme se poznali, už jsi měl třináctiletou dceru. Mně bylo tehdy sedmnáct a v životě jsem se teprve pomalu rozkoukávala. 
Pamatuji si, jak jsi mi poprvé řekl, že ses do mě zamiloval. A já Ti na to neuměla odpovědět. Cítila jsem k Tobě něco krásného, ale nešlo mi o tom promluvit. Zdráhala jsem se pohnout rty a celé to zabalit do dvou ohraných slov. Ještě mnohokrát jsi mi v různých situacích musel říct „miluji tě“, až jsem se nakonec jednou odhodlala a odpověděla Ti.
Většinou teď večer ležíme v posteli a potmě si ještě před usnutím povídáme. Jen šeptem, protože vedle naší postele stojí postýlka se spícím synem. Před pár dny jsme zase takto relaxovali ve tmě přitulení k sobě a já měla zavřené oči a už jen poslouchala Tvůj hluboký hlas a klimbala.
„Asi nám ten můj tříměsíční pobyt ve vazbě fakt pomohl,“ začal jsi. Taky si to myslím. Před Tvým zadržením se docela stupňovaly zbytečné neshody. Několik let vztahu, společné soužití a každodennosti, to je zkrátka něco jiného než romantické scházení se v počáteční zamilovanosti. Odloučení nám oběma pomohlo si uvědomit, na čem skutečně záleží. Být spolu.
„Nejsem do tebe už zamilovanej, to je jasný. To ani nejde po tolika letech. Nebolí mě tady břicho, jako když jsem Tě ze začátku potkával. Ale zjistil jsem, že tě fakt miluju. A to jsem ještě s žádnou jinou prostě neměl. To jsem nikdy nezažil. V pětačtyřiceti poprvé. To je drsný.“
Vytřeštila jsem oči do tmy. Rychle mi hlavou probliknul ten samolibý pocit, že v něčem přece jen mám Tvoje poprvé! Přede mnou jsi měl několik sexuálních partnerek i vztahů, dokonce nejsem ani první žena, která Ti dala dítě. Postupem času jsem se smířila s tím, že vzhledem k Tvému věku v téhle rovině nebudu v ničem první. Tohle bodlo!
Samolibost však rychle zmizela a dali jsme si pořádný polibek. Nebylo už co víc říkat. Je to něco tak silného, že si občas myslím, že to ani nejde vydržet. Radostí se mi může rozskočit srdce pokaždé, když si vzpomenu, že Tě mám ve svém životě. A nevím, jestli se nerouhám, když o tomhle všem píšu, zda se to vůbec může dávat do slov.
Jsi ten nejlepší člověk, kterého jsem kdy poznala. Už dávno znám Tvé slabosti a vrtochy a dokážeš mě solidně nasrat. Už jsme se od Tvého návratu z basy samozřejmě stihli pohádat a už jsem kvůli Tobě dvakrát brečela. Jenže to, jak se milujeme, vyváží úplně všechny sračky okolo. Vím, že spolu budeme až do konce.
Naší lásce od začátku mnozí nepřáli, anebo se na nás minimálně dívali dost zvláštně. Mladá holka a chlap ve středních letech. Nemusím popisovat, jaká rána to byla pro mého konzervativního otce. A když to všechno pochroustal, Tebe i mé následné dle něj brzké těhotenství, zase s Tebou musí vést vážný rozhovor a promlouvat Ti do duše, jak jsi ho zklamal, protože jsi kriminálník. Už budeme asi navždy Romeo a Julie.
Těší mne ovšem má babička, která jediná z rodiny naši lásku plně pochopila. A když stará moudrá žena tvrdí, že máme prostě osudovou lásku a patříme k sobě, co víc si přát? Jen dál žít a milovat.


Ta Tvá

sobota 29. února 2020

Sledováni

Můj milý,

znáš takové to otřepané: „Že jsi paranoidní, ještě neznamená, že tě nesledují.“? V duchu této fráze žiju už skoro čtyři měsíce. Když jsi byl ještě zavřený a já tu jedno odpoledne měla kamaráda a v kuchyni u stolu jsme pili čaj, s naprostou jistotou mi začal tvrdit, že zjistil, odkud odposlouchávají náš byt. Prstem ukázal na jeden z protějších balkonů. Prý tam už dvacet minut sedí nějaký muž, nekouří, nic nedělá, pouze zírá naším směrem a určitě tam má nějaké odposlouchávací zařízení.
Zpočátku mi to připadalo docela absurdní, ačkoliv právník se zmiňoval, že můžu být odposlouchávána. V dalších dnech jsem se tedy na tento balkon zaměřila a začala žít svojí paranoidní představou. Všechno do sebe totiž zapadalo. Onen muž v pravidelných intervalech posedával na balkoně, vždycky nějakých patnáct až dvacet minut. Dokonce to většinou vycházelo na okamžik, kdy se ke mně někdo stavil. Jako by pár minut musel poslouchat, zda nespřádáme zločinné plány, a pak zase zalezl, protože zjistil, že pouze tlacháme o životě.
Časem jsem ho začala dokonce zdravit. Dobré ráno, pane policajte. Tuhle jsem zvedla syna, aby mu mohl zamávat. Nebo jsem zrovna byla naštvaná, měla všeho dost a zmerčila jsem jej venku, to jsem si pak ulevila několikerými nadávkami a ironickými průpovídkami. Třeba že nevím, zda je nutné, aby někdo poslouchal, jak čtu synovi Krtečka. A navíc se právě chystám zpívat, a to bych už vůbec nedoporučovala poslouchat.
Když ses vrátil z vazby, mé teorii o odposlouchávání z protějšího balkonu ses dočista vysmál. Ty bláhový! Doteď jsem se té představy nevzdala. Copak ta osoba nechodí do práce, když ji vídám tak často a v různých denních hodinách? A proč neustále vysedává v takové zimě venku? Ha! 
Domů ses vrátil bez klíčů a mobilu. Několik dnů jsme tedy zažívali velkou zábavu a bylo třeba zapojit logistické obvody v mozku. Pokud jsme se totiž rozprchli z domova každý jiným směrem a s nejasnou představou času, kdy se hodláme vrátit, nebylo úplně jednoduché takové situace řešit. Můj mobil jsme si přehazovali podle toho, kdo jej zrovna víc potřeboval mít u sebe. Klíče jsem mívala vždy já jakožto matka se synem. Nejlogičtější systém potom byl, že jsem u sebe telefon měla já a Ty ses snažil dohnat někoho, od koho si můžeš zavolat a případně si u mě vyzvednout klíče. 
Nicméně, jednoho dne jsme se vydali na výlet do Brna, kde sis po dlouhé snaze vytelefonoval, že Ti klíče konečně vrátí. Bohužel pan vyšetřovatel, který sliboval, že se prohrabe nějakou bednou a klíče vydá, nebyl v práci - však si počkáš, hajzle, my se z toho nepoděláme. Alespoň sis koupil nové kalhoty, když už jsi v base tak zhubnul a všechny Ti padají.
Když jsme zaparkovali a chystali se ještě dát si oběd (i synovi jsem poprvé dovolila dát si jiné jídlo než domácí), na parkovišti kolem nás projelo auto, v němž seděli „naši“ dva vyšetřovatelé. Ještě jsi jim zamával. A prý jsem paranoidní! Že nás sledují na každém kroku, je teď již nad slunce jasné!

Ta Tvá

sobota 22. února 2020

Lehkost a tíha

Můj milý,

tříměsíční pobyt v pokojíčku bez kliky a za několikerými mřížemi musí poznamenat každého.  Možná to není tak hrozné jako sedět ve vězení několik let, nicméně jak jsi několikrát poznamenal, koluzní vazba je solidní mučicí nástroj. Izolace je v tomto případě úplně maximální a krom hodinové procházky v „klecovém výběhu“ a občasného sledování televize ve společenské místnosti jsi trávil celé dny na cele. 
Jediný kontakt s rodinou jsi krom dopisů, které chodily dva až tři týdny, měl jednou za čtrnáct dní na dvě hodiny. Alespoň jsi většinou v cele neseděl sám, a mohl jsi tedy konverzovat s někým dalším. V posledních dopisech jsi mi ovšem popisoval, že právě sedíš se dvěma muži, kteří prospí skoro celý den.
Během svého pobytu ve vazbě ses tedy často ocital sám se svými myšlenkami. Přitom „venku“ jsi byl zvyklý mít neustále něčím zaměstnanou hlavu i ruce. I kdyby jen tím hloupým mobilem a Facebookem. Však jsem Ti to také častokrát vyčítala. Dnes sis šel po obědě lehnout se synem a po chvilce jsi opět vyšel z ložnice. „To mi nemůžeš říct, ať nečumím do toho mobilu? Vždyť bych měl místo toho číst.“ 
S knihou jsem Tě nikdy dřív neviděla, ačkoliv pár jsi jich v životě už přečetl. Poslední léta ses jim však vyhýbal a jako mnoho dospělých důležitých lidí jsi na ně neměl čas. Tvému pobytu tedy můžeme poděkovat alespoň za to, že jsi znovu objevil zájem o knihy. Když jsem s Tebou dnes stála u naší knihovny a pomáhala Ti vybrat další knihu, do které se pustíš, měla jsem vážně radost.
Před Tvým zadržením jsme měli takové horší období, co se týče sexuálních radovánek. Jde o to, že jsi na to často neměl náladu, nebo jsi byl večer příliš unavený. Já bych na druhou stranu mohla skoro pořád a někdy jsem se Tvým odmítáním cítila uražena a vedlo to k hádkám. Na konci jsme se prakticky už jen točili v kruhu - já jsem Tě do něčeho tlačila a Tobě se nechtělo právě proto, že Tě do toho tlačím. 
Už v dopisech ses mi omlouval, že nechápeš, jak jsi mne mohl po této stránce zanedbávat. Že Tě to se mnou přece moc baví. A zvlášť náš sex, v němž jsme si oba sedli a vyhovují nám naše role. Včera večer jsi mi napsal sms, abych si šla přečíst vzkaz, který jsi mi nechal u sebe ve skříni pod páskem. Naprosto vzrušujícím způsobem jsi mi popsal, co všechno mám nachystat a jak na Tebe mám čekat, až se vrátíš domů. Byl to od Tebe skvělý nápad, a ještě k tomu jsem s nostalgií zamáčkla slzu, neb mi to připomnělo celou tu pořád ještě nedávnou dobu, kdy jsem na Tebe čekala a četla si stále dokola dopisy od Tebe. 
Zároveň na Tebe před pár dny udeřila deprese. Tu jsem Ti diagnostikovala já na základě Tvého popisu a neustálého opakování slova „nevím“. Byl jsi z toho docela vyděšen, protože podobné stavy občas zažíváš u mě jako pozorovatel a nikdy jsi jim příliš nerozuměl. Já už s tím naštěstí celkem umím pracovat a doby, kdy jsem zobala prášky, jsou dávno pryč. A Tobě taky pomůžu, jak nejlépe budu umět. Nicméně když to nepůjde domácí léčbou, v těchto stavech budeš pro jednou poslouchat Ty mě a povalíš ke cvokaři. 
Myslím, že Tě zasáhla ztráta té nesnesitelné lehkosti žití v base. Nic jsi nemohl, ale zároveň jsi nic nemusel. Celý den ses jen poflakoval, četl knihy a psal dopisy. Jídlo Ti v pravidelných intervalech strkali krmícím okénkem rovnou do rukou. Nyní sice můžeš jít kam chceš a s kýmkoliv se bavit, ale zároveň tady venku máš spoustu povinností a sraček, které je potřeba řešit.
Je to ta tíha, která je krásná, jelikož najednou opravdu žiješ a můžeš dělat téměř cokoliv, co si zamaneš. Ale zároveň musíš něco dělat a vybírat si. Jak píše Kundera - „Čím je břemeno těžší, tím je náš život blíž zemi, tím je skutečnější a pravdivější.“
Na závěr bych to cynicky mohla shodit tím, ať se nebojíš, neboť snad zas půjdeš za čas sedět a budeš mít klid. Ale nechci nad tím přemýšlet a taky trošku pořád doufám, že by to mohlo dopadnout přeštastně. Sama nesnáším tuhle frázi, ale každopádně to všechno bude dobré, věř mi. Ať dopadnem jakkoliv. Teď jsme spolu, a to je nejvíc, co můžeme mít.

Ta Tvá

úterý 18. února 2020

Sžívání

Můj milý,

po třech měsících ses objevil doma a tak trochu mi narušil denní režim. Už si třeba nemohu užívat klidná tichá rána nad černým čajem, kávou a zeleným ječmenem (přesně v tomto pořadí). A u rozcvičky zapomínám počítat, protože na mě někdo neustále mluví. Až budou tedy svaly na mé levé noze vypadat jinak než na pravé, vyčtu Ti to. Zatím mám jen problém se suchými rty, neboť zažíváme další líbánky.
Mezi knihy v knihovně jsi vmáčkl tlustý spis od policie, který teď studujeme a přemítáme, co by se dalo rozporovat. První soud může být klidně až za rok, tudíž času na studium máme dost, ale je taky možné, že policie ještě nevyložila všechny své trumfy. Vyšetřování stále probíhá a nějaké dokumenty se mohou vynořit klidně až těsně před samotným soudem. 
Velmi se teď hodí mé organizační a spisovací schopnosti, poněvadž jsem Tě donutila si sednout a dát na papír všechny úkoly, které je potřeba v nejbližších dnech zařídit. Zkusit dostat od policajtů mobil a klíče, promyslet záležitosti okolo firmy, schůzka s účetními a kontrola bankovních účtů. Ty jsou ovšem nekompromisně zablokované, neb se policie domnívá, že na ně mohly chodit nějaké obnosy z trestné činnosti. Což nechodily. A hlavně taky vymyslet, čím se prozatím budeš živit.
Mezi nelehké úkoly patří také setkání se s některými členy mé rodiny. Pohodové shledání s mým bratrem i sestřenicí už proběhlo, ale to nebylo nic těžkého. Nechal sis už i vynadat od babičky, která Tě ovšem taky nakonec ráda viděla. Stojí před Tebou soupeř ze všech nejtěžší, a to je můj otec. Když jsem Tě s ním seznamovala a on se snažil nějakým způsobem překousnout náš věkový rozdíl, poznamenal jen: „Jestli jí jakkoliv ublížíš, dám Ti přes hubu.“
Přiznejme si, že v normálním souboji by asi neměl šanci. Nyní by ses však měl pokorně sehnout a přes tu hubu si nechat dát.
Aspoň sžívání se synem dopadlo skvěle. Ačkoliv se Tě zpočátku bál, už druhý den Ti donesl leporelo, aby sis s ním četl, začal se s Tebou prát a honit, a třetí den už jste dokonce sami jeli nakoupit. Někde vzadu v hlavě Tě tedy i přes svůj nízký věk stále musel mít uloženého a teď si na Tebe zase vzpomněl. S nikým jiným by totiž bez maminky neodešel.
V prvních dnech se Ti nějak nemohla navrátit Tvá obvyklá společenská nálada, nicméně ses nakonec nechal od kamarádů přemluvit na pár piv. Z hospody ses vrátil celkem brzy, ale já už spala a kupodivu mě neprobudilo ani odemykání. Neodpustil sis nakráčet do ložnice a dát mi v tom spánku pusu. Odskočila jsem metr daleko s pocitem, že za mnou přišel Freddy Krueger. Tohle fakt nemůžeš dělat holce, která byla zvyklá na osamělé noci!
Jinak se mi zdá, že se všechno strašně rychle vrátilo do normálu. Jako bys ani nikdy neseděl a já tu nebyla se synem sama. Stresuje mě jediné - nejspíš si ještě sednout půjdeš, na dlouhou podmínku bychom museli mít superštěstí. Taky už bych si přála alespoň jeden den neřešit basu, poněvadž když už se o tom nebavíme spolu, vždy někoho potkáme nebo se za někým stavíme na návštěvu a samozřejmě se ta historie neustále přemílá. 
Jsem moc ráda, že Tě tu teď mám. I když už jsme se stihli trošku chytnout, a i když jsi do naší doposud bezsulcové domácnosti přinesl vejce v aspiku a synovi mučenému přísně zdravou stravou jsi dal plátek anglické slaniny. 

Ta Tvá