čtvrtek 30. července 2020

Slzy veřejné

Milí čtenáři,

stane se vám někdy, že se rozpláčete před cizími lidmi? Já se snažím takové projevy eliminovat a přednaposledy se mi to po dlouhé době přihodilo v porodnici. Syn se narodil trochu ošklivý a dost fialový, vlastně vypadal podobně jako Voldemort, poněvadž byl omotaný pupeční šňůrou a dalo mi hodně práce ho vytlačit. Tehdy mi připadal jako krásné miminko, ale při pohledu na ty téměř dva roky staré fotky musím uznat, že byl vlastně ošklivý dost. Každopádně po porodu už bylo všechno v pořádku, já se učila kojit a vůbec se sžívala s tím novým zvláštním tvorem.
Po dnu a noci, které jsem strávila v těsné blízkosti miminka, ráno přišla sestra a udělala mu testy na novorozeneckou žloutenku. Syn měl bohužel zvýšené hodnoty, a tak mi ho dle mých objektivních vzpomínek násilně vyrvali z náručí a ukradli. Zamknuli si ho do své místnosti, kde na něj svítili UV zářivkou a mě volali jen jednou za pár hodin na kojení. Tehdy jsem se rozbrečela hned před několika cizími lidmi - nejprve před svojí spolubydlící, která mi hned podala ruličku toaletního papíru, do které jsem mohla smrkat a utírat si mokrý ksicht, a následně před sestrami na novorozeneckém oddělení.
Spolubydlící byla skvělá, navíc sama měla čerstvé miminko a chápala, co dokáží udělat hormony. Utěšovala mě a povídaly jsme si. S jednou sestřičkou to bylo horší, poněvadž jsem si před ní připadala jako ultimátní hňup, když mi se zdviženým obočím vysvětlovala, že můj syn přece není nemocnej, že novorozenecká žloutenka je běžná záležitost. To jsem ale věděla! Nebála jsem si, že můj syn umírá, jen jsem s ním chtěla být víc než jednou za čtyři hodiny na pár minut! Vůbec nechápu, jak to dřív matky zvládaly, když jim děti brali po porodu automaticky pryč.
Naposledy jsem veřejně brečela včera. Už mi totiž opět chtějí vzít moje miminko. Miminko už má sice dva roky a trošku pokročilo ve svých dovednostech, ale stejně mi připadá příliš malé a bezbranné na odtržení od maminky. Na podzim totiž potřebuji nastoupit do školy a můj obor se nedá studovat dálkově, znamená to tedy každý den krom pátku tvrdnout ve škole. Kvůli peripetiím a těhotnění a podobně za sebou mám zatím jen prvák a už bych si mohla pohnout, abych z nich vyloudila aspoň nějaký titul a za pár let se stala konečně plnohodnotným pracujícím občanem. Docela by se hodily řešit i ty nemilé věci jako hypotéka a bydlení, protože doposud smrdíme v podnájmu. Sice u známého, tudíž úplně nehrozí, že by nás najednou vyhodil, ale stát se může cokoliv. Taky mi za rok končí rodičák a můj milý bohužel vážně nikdy nebyl Pablo Escobar, ačkoliv se to policie nejspíš stále snaží dokázat.
Milý včera zavolal do místního ústavu, kde hlídají malé děti. Domluvil nám rovnou schůzku. Přivítala nás velice milá mladá paní, která nás začala provázet a ukazovat nám jídelnu, hrací místnost a podobně. Syna okamžitě zaujal velký plastový bagr a mně se zase okamžitě začaly do očí hrnout slzy. Mlčky jsem přikyvovala a rozhlížela se po místnosti. Doufala jsem, že ten pláč nějak překonám, jsem přece už velká holka a nemůžu to jen tak pustit na veřejnosti...
Jakmile se ale přes okraj přelila jedna slza, už to nešlo zastavit. Snažila jsem se je rychle utírat a dál dělat, že se vůbec nic neděje, ale mé sesypání bylo evidentní. Paní byla hodná a usmívala se, že to úplně chápe. Milý mě objal kolem ramen se slovy: „No jo, byli jste spolu dva roky. Ale to bude dobrý! A vodit ho sem ráno budu já.“
Už mám sestavený rozvrh předmětů. Ve škole budu docela často, musím započítat také čas v knihovně, na psaní seminárek a učení, plus hodina denně dojíždění. Každou rádoby volnou minutu si zkrátka musím vyhradit pro syna. Pořádně se učit, uklízet a vařit budu nejspíš v noci. Ale asi to dám, ne? Jako všechno. Už jsem přežila pár dost depresivních a přemýšlecích dnů a nyní jsem docela odhodlaná.



Tak ahoj, já si jdu užívat zbytek léta a relativní pohodičky! (Že já si někdy stěžovala na to, jak s děckem nic nestíhám.)

Vaše Odesílatelka

sobota 18. července 2020

Na obláčku

Milí čtenáři,

v mizivých okamžicích života si pluji na šťastném obláčku a nechci si připouštět nic ošklivého. Například svatbu jsme měli skvělou, akorát už jsem se vám zapomněla zmínit, jak se třeba po obřadu objevila milého expartnerka. Od začátku našeho vztahu s mým (haha, nemůžu si na to slovo zvyknout) manželem na tu ženu z různých stran slýchám nepěkné názory. Od něj samého ani tak ne, on se o ní nikdy příliš bavit nechtěl. Spíše od jeho rodiny a různých přátel a známých, ale vždy jsem tyto názory brala s rezervou.
Když byl milý ve vazbě, měla jsem tu čest ji poznat osobně a pochopila jsem. Hned v prvních minutách našeho rozhovoru z ní začala prýštit neuvěřitelná nenávist a nakydala spoustu špíny na lidi okolo. Ke mně se naopak chovala extrémně mile, a dokonce mi naprosto zmateně nabízela, že bychom spolu mohly strávit Vánoce, to bude přece moc pěkný, když jsme obě dvě bez otce našich dětí. Dobře jsem věděla, co tahle paní vykládá i o mně, a její mazání medu okolo huby jsem vůbec nechápala. Později mi došlo, že ona je kvůli své nenávistné povaze vlastně už úplně sama, a proto by ty Vánoce se mnou snad trávit opravdu chtěla.
Abych se však vrátila do současnosti - když jsme po obřadu vycházeli ven z radnice, tahle paní na mě doslova vyběhla z protějšího parku. Novomanžel zrovna šel pro našeho syna, který se málem ztratil v davu, a na mne zaútočila harpyje. On dopředu zařídil, aby na obřad jejich dceru dopravili prarodiče, nikoli ona, jelikož se svojí ex má takovou zkušenost, že se nejradši cpe tam, kde o ni opravdu nikdo nestojí. Doufali jsme tedy, že se snad neobjeví, ale nezdařilo se. Připadá mi naprosto šílené, že celou dobu číhala v parku, jen aby na mne mohla vystartovat.
Dodnes netuším, co mi chtěla říci, protože i přes svoji mírnou povahu jsem ji dokázala odbýt. Přišla až ke mně, oslovila mě, ale já jen zakroutila hlavou s všeříkajícím: „Prosím vás...“ a utekla do auta za milým. Následně jsme všichni odjeli na zahradu, kam, jak už jsem doufala, ta žena nebude mít přístup. Třeba i z toho důvodu, že opět ošklivě pomlouvá majitele oné zahrady, jak jinak než bezdůvodně.
Dalším drobným zkalením jinak dokonalé svatby jsou naši sourozenci. Jak milý shrnul: „Máme pošahaný sourozence, tak co už s tím.“. Můj bratr se na mě urazil z prazvláštních důvodů, které nikdo okolo vlastně nepochopil (já to přikládám pubertě), a protože má rád velká gesta, na svatbu nedorazil. Milého sestra má zase jiné důvody a spory v rodině, a proto se také odmítla účastnit.



Určitě to není vše z nepěkných věcí, nicméně chtěla jsem zmínit alespoň něco, to aby mi zase Padesátka nevyčítala, že píšu příliš optimistické články a že to nikoho nebude zajímat. Tak! Jinak byla totiž svatba vážně nádherná, ale už se nechci opakovat. Nejvíc mne potěšilo, když můj muž, který se dříve na vdavky tvářil všelijak, na kamarádovu otázku, jestli se jako ženatý cítí nějak jinak, odpověděl se zajiskřením v oku, že vlastně jo.
A od svatby stále jen slavíme a milujeme se, až to určitě zdravý není. Ležíme v posteli, objímáme se a on šeptá, jak mě má hrozně rád. Přes den mi píše třeba zprávu, že mu na facebooku vyskočilo, že jsme přesně před třemi lety byli v Chorvatsku a on na ty fotky kouká a miluje mě čím dál tím víc. A já si uvědomuju, že já jeho sakra taky. Nechápu, jak může cit po dobu šesti let tak neustále růst, když už na začátku byl silný a krásný.
Včera jsme se rozhodli, že už na chvíli přestaneme slavit, a dokonce jsme odpálkovali přátele, kteří se chtěli takhle při pátku stavit. Náš syn sice společnost taktéž miluje, ale jednou jsme mu zase chtěli dopřát klidný a brzký spánek (což o to, on se dospí, ale jeho rodiče?!). Rozhodli jsme se ovšem zablbnout si, poněvadž jsem od kamarádky dostala koktejlové sklenky. 
Věděli jste, že Martini je gin a vermut? Nikoli ta hnusná slaďárna, která se prodává v obchodě pod názvem Martini (to je právě jen ten vermut, sladké víno). Já si vždycky říkala, že takovou věc by přece James Bond nepil. A tak jsme uspali syna, načež jsme se jen tak doma u stolu zbláznili -  milý si oblékl košili a oblek, já šaty a dali jsme si drink. I s olivama! A poněvadž zapadající slunce udělalo hezkou oblohu, trvala jsem na zvěčnění - balkonová paneláková romantika.



Mějte se rádi a nenechte se shodit z mráčku

Vaše Odesílatelka

úterý 30. června 2020

Řekli ano

Milí čtenáři,

minulý pátek jsem byla unesena. Můj tehdy ještě snoubenec (spoiler!) mne nečekaně ve spolupráci s mými kamarádkami naložil do taxíku, který mě odvezl do polí. Pan taxikář mi předal dojemný dopis, v němž jsem se také dozvěděla, že si nejprve budu muset dle indicií najít svoji rozlučkovou partu, a následně oslavíme moji odcházející svobodu. Bohužel v pátek nebylo úplně nejlepší počasí a já náhle s úplně prázdnou hlavou stála u pole kousek od lesa a deštník se snažila stáčet tak, abych co nejméně zmokla.
Indicie od každé kamarádky mne zavedla na nějaké místo, kde jsme spolu něco zažily. První měla směřovat k té, již znám už od školky. Když nás téměř před dvaceti lety vzaly učitelky ze školky hrát si do lesa, tahle kamarádka stála opřená o strom a křičela: „Vyplouváme!“ obklopena několika chlapci. Já introvertně postávala někde v pozadí, ale tahle kamarádka mne přivolala, abych šla plout s nimi. Od té chvíle už nás nikdo nerozdělil.
To, že jsem si v tom stresu na naši školkovou hlášku nevzpomněla, vydala se úplně jiným směrem a ušla tisíc mil rozbahněným terénem, ani nemá cenu zmiňovat. To jsem prostě celá já! Nicméně pak už jsem všechny holky bez problému našla a posbírala po našem městě a mohly jsme jet grilovat a užívat si na chatu. I přes nepříznivé počasí proběhlo noční nahaté koupání v rybníce, na kterém vždy trvám.


pondělí 8. června 2020

„Bachař mě po čtyřech dnech začal oslovovat křestním jménem“

Když se můj milý vrátil po třech měsících z vazby, byl pln zážitků. Zažil najednou úplně jiný svět, než na jaký byl do té doby zvyklý. Bylo to skoro jako když se dítě vrátí z letního tábora a všem okolo nadšeně popisuje, jak se koupali v řece a rozdělávali oheň bez sirek. On sice o pobytu ve vazební věznici nevykládal zrovna nadšeně, ale přesto to ze sebe chtěl dostat ven a také možná neměl moc jiných témat, o nichž by mohl mluvit, protože tři měsíce zkrátka žil jen kriminálem. 
Poslední dobou se o tom však už nebavíme skoro vůbec, to téma se otevře jen v případě, že potkáme někoho, kdo se s milým ještě od jeho návratu neviděl. Cítím, že milý už se k  tomu příliš vracet nechce a já jej zase nechci obtěžovat dalšími otázkami (navíc když už mi vlastně všechno řekl a já se ho kvůli těmto rozhovorům vyptávám podruhé). Mám tu tedy posledních pár otázek a odpovědí, o které vás, drazí čtenáři, neochudím, ale milý už tentokrát příliš nadšený a sdílný nebyl a tento díl bude nejspíš poslední. 

čtvrtek 4. června 2020

Radosti

Milí čtenáři,

já se mám pořád tak hezky, až není o čem psát. Syn mi přes své drobné chvilky vzteku a zkoušení, co vše si k rodičům může dovolit, dělá radost, a můj druhý syn kvásek Ferda mne těší jakbysmet. Už jsem si ustálila svůj recept na pšenično-žitný chléb, zjednodušila jsem si veškeré postupy a těsto na něj zvládnu zadělávat i poslepu. To ale nic nemění na tom, že jsem stále velmi nešikovný člověk. Má nešikovnost je speciálního charakteru a plyne z nepozornosti a náhlého ztrácení se v myšlenkách. Neustálé rozbíjení skleniček mi budiž důkazem.
Dnes ráno jsem z lednice vytáhla ošatku s chlebem, který mi kynul přes celou noc. Rozehřála jsem si troubu, dolů jsem do ní dala jeden plech s vodou, aby se zapařila, a na rošt jsem dala druhý plech, aby se pořádně rozpálil. Když bylo rozehřáto, vyklopila jsem si chléb na svůj překladní sázecí plech vystlaný pečicím papírem a ještě jsem se vybičovala k takovému výkonu, že jsem na něj vyryla srdíčko. S těstem vyklopeným z ošatky už většinou nedělám dlouhé průtahy, spíše ho rychle přesouvám do trouby, aby si chleba hezky udržel tvar a zbytečně se mi nerozjel. Ne však dnes ráno!
Všimla jsem si, že je na něm docela dost mouky a rozhodla jsem se tuto mouku lehce ofoukat nad dřezem. Nevím, proč jsem ji jen trochu neometla jako obvykle a proč jsem se pouštěla do „žonglérských“ kousků, kdy jsem plech s chlebem nad dřezem otáčela a nahýbala, až mi chleba samozřejmě žuchnul přímo do dřezu. Naštěstí se neměl od čeho kontaminovat a sjel i s pečicím papírem, na kterém zůstal ve dřezu ležet. S hrůzou jsem ho téměř poslepu vytáhla a rychle hodila do trouby. Čekala mne nekonečná třičtvrtě hodinka, v níž jsem se obávala, že vytáhnu pomačkanou placku.
Štěstěna mi ale přeje a chléb i po takovém strašném zacházení v troubě znovu vyskočil a vypadá docela dobře. Jen má trošku rustikálnější vzhled a na spodku je pomačkaný. Poprvé jsem zkoušela do chleba přidat osmaženou cibuli, což je další dobrodružství. Napjatě teď můžeme čekat do večeře, jak to celé dopadlo! Dobře, přiznávám, napjatá jsem jen já, zbytek domácnosti se mým „dobrodružstvím“ směje. Včetně malého syna, který ještě příliš neví čemu, ale jeho tatínek ho k tomu ponouká.


Přišly mi svatební šaty od návrhářky, což mne těší velmi. Hned jsem psala e-mail s poděkováním a ona mi zase popřála hezkou svatbu a požádala, zda bych jí potom neposlala nějakou fotografii šatů v akci. Moc se mi líbí, když můžu mít takhle něco od konkrétního člověka, s nímž lze přímo komunikovat. A navíc mám jistotu, že to opravdu nešili zubožení lidé za pár centů bůh ví kde. Kdybych si dokázala i svatební šaty koupit v sekáči, klidně to udělám.
Kamarádky mi chystají rozlučku se svobodou, takže když se s některou z nich v posledních dnech setkám, jen se potutelně usmívá a střídavě se mě všechny ptají, jestli se spíš bojím, nebo těším. A já se samozřejmě těším, protože ať už na mě vymyslí cokoliv, jsem hrozně ráda, že mám okolo sebe takové holky, co si dávají práci s tím udělat pro mne něco pěkného.
Co bych vám dál sdělila? Je to prostě hrůza, když se člověk má takhle dobře! Jdu radši nakouknout do kuchyně. V dnešním parném dni připravuji k obědu těstovinový zeleninový salát a myslím, žě těstovinám se v té vařící vodě už dlouho líbit nebude.

Vaše Odesílatelka

středa 27. května 2020

Vlny

Můj milý,

nemáš pocit, že si teď jedeme na dost šťastné a zamilované vlně? Metaforu vlny mám ráda a v životě ji používám hodně často. Možná je to i proto, že jsem narozena ve znamení Ryb a rozvlněné vody jsou mi blízké. Ale nejspíš ne, poněvadž na astrologii a horoskopy nevěřím. Napsat jsem to však musela, abych vás o tuto spojitost sobecky nepřipravila jen kvůli mé nedůvěře v šarlatány.
Máme dost vášnivý vztah, kdy se v jednu chvíli strašně milujeme a ve druhou se sereme tak, že na sebe ječíme ty nejhorší věci a na přeskáčku si balíme kufry. Vyhrocené okamžiky plné zloby však nikdy netrvají dlouho a většinou se už druhý den zase pusinkujeme. A to jsou právě ty vlny, jedeme poměrně dlouho na krásné vysoké vlně, než nás to pak na okamžik smete fakt hodně dolů. Celé je to způsobeno naší povahou, rozdílností nás dvou a některými zvyky, které se již nezmění.
Jakožto věčný pesimista čekám nějaký průšvih a propad, tak jen doufám, že se to nebude týkat vyšetřování. Tam naopak začínají prosakovat pozitivní zvěsti, ale zatím je to vše tak křehké, že se o tom nerada vůbec zmiňuji. Už jsem skoro zapomněla, že Tě čeká (nejspíš nejeden) soud a pořád visí ve vzduchu varianta, že půjdeš ještě na nějaký čas sedět. Mile mi to připomněla moje babička, kterou jsem zvala na svatbu a ona se otázala, jestli je to vůbec moudré, protože by na svatbě mohl chybět ženich. Klid, babi, během měsíce už nikdo nikoho neodsoudí...
Jako bychom toho neměli málo, sledujeme teď Narcos, seriál o Pablu Escobarovi. Netušila jsem, jak velký týpek to ve skutečnosti byl a jak měl všechno a všechny pod palcem. Nefascinuje mne ani tak množství vydělaných peněz, ale spíš ta jeho moc. Nevýhoda dozvídání se o životě takovéhoto zločince prostřednictvím seriálu je ale ta, že je mi Pablo sympatický a jsem naprosto iracionálně na jeho straně. No tak, staví domy chudým a hraje si synem videohry! Možná mi i ukápne slza, až ho ti hnusní Američani odpraví.
Krom chystání a zařizování pár věcí na naši minimalistickou svatbu si užíváme vášnivě i sexuální radovánky. Souvisí to s tou skvělou vlnou, kterou jsme chytli. Dobré věci se na sebe pak jen nabalují večer si dobře zašoustáme a pak je druhý den celý sluníčkový, i když prší. A nezapomínáš mi dávat pusu, když odcházíš do práce, a dokonce mi ji dáváš snad kdykoliv, když kolem mne projdeš. Myslím, že po šesti letech vztahu je to docela dobrý výkon.
Já Tě zase prosím o to, aby sis na sebe vzal košili a džíny a říkal mi při sexu puta. A Ty se směješ, že jsem úchyl, ale uděláš to, protože jsme ve skutečnosti prováděli už mnohem „horší“ věci a tohle není úchylné ani zdaleka. Na oplátku jsem Ti věrná i ve snech, protože když už se mi náhodou zdá nějaký erotický, jsi v něm hlavním aktérem Ty.
Včera jsme si na úřadě už definitivně zamluvili termín svatby a Ty jsi mi po obědě na pár dní odjel do Beskyd za prací. Vydržela jsem bez Tebe tři měsíce v kuse, tudíž pár dnů nepředstavuje žádný problém. Mám však obavy, aby tohle krátké odloučení ještě neprohloubilo naši spalující touhu a lásku. Už totiž nevím, jaké výšky by tahle vlna ještě mohla dosáhnout a nerada bych z ní sletěla přímo na hlavu!

Ta Tvá

čtvrtek 21. května 2020

Svatba bude

Můj milý,

o ruku jsi mne požádal na začátku září minulého roku. Přijížděli jsme do naší oblíbené vesničky v Chorvatsku a Ty ses zeptal, jestli ještě nezastavíme na vyhlídce a nepodíváme se na moře. Otočila jsem se dozadu na syna, který se vzpouzel v sedačce a byl jen kousek od propuknutí v hysterický řev, podívala jsem se do zrcátka na své kruhy pod očima po probdělé noci v autě a ucítila jsem, jak mi po zádech stéká čurůček potu.
„Prosím tě už jeď, ať tam jsme!“ zavelela jsem otráveně. Ty jsi mne poslechl, ale později jsem se od Tebe dozvěděla, že jsi mne na tom místě chtěl požádat o ruku. Stalo se tak tedy nakonec až druhý den, na jiné vyhlídce, když jsme si jeli nakoupit do našeho oblíbeného Lidlu. Vůbec jsem to nečekala (ačkoliv o tématu „svatba“ jsme se poslední rok intenzivně bavili, haha) a byla jsem dost naměkko.
Po zbytek dovolené jsem potom chodila s rukou nataženou před sebe, pozorovala, jak kamínek na prstenu hází neuvěřitelně krásné barevné odlesky pod chorvatským sluncem a zpívala si „já jsem zasnoubenááá!“. Chovala jsem se dosti šíleně, ale dovolenou jsem si užila o to víc a vše bylo pohádkové.


Večer v Chorvatsku na terase nad sklenkou šumivého vína to také bylo snad naposled, kdy jsme se u plánování svatby nepohádali. Od začátku jsme věděli, že nechceme svatbu s vývarem a svíčkovou a s číšníky ve fracích, kteří nám budou dolévat šampaňské. Dokonce ani s harmonogramy, které nám nařídí, kdy si můžeme nakrojit svatební dort, kdy mám házet kytkou a už vůbec jsme nechtěli, aby nás někdo nutil zametat rozflákaný talíř či Ti nedej bože nasazoval chomout. Už kvůli našemu věkovému rozdílu jsme docela netradiční pár, a navíc si děláme věci rádi po svém a uvolněně. 
Stejně se nám však to plánování naprosto vymykalo. Tvůj strach, že budeš někde dělat šaška, a nakonec to bude celé trapné, mě nepřestává fascinovat. Jaktože sebevědomí muži se v určitých situacích dokáží chovat jako uzlíček nervů? Miláčku, s Tebou je to někdy tak těžké! Ve společnosti jsi extrovertní neohrožený jedinec, pro něhož nic není problém, avšak jakmile se dostaneš do úzkých, je zle. Když se cítíš nekomfortně, většinou zvolíš strategii mrtvého brouka a čekáš, až se potíže záhadně vyřeší samy. A hlavně se nerad cítíš do něčeho tlačen, to se pak zasekneš úplně. Plánovat zrovna s Tebou svatbu je vážně sebevražedná mise!


To, že naše plánování přerušil Tvůj tříměsíční pobyt ve vazbě, nakonec nebylo tak špatné. Nevěděli  jsme, zda vůbec k nějaké svatbě dojde. Po Tvém návratu nám došlo, že to bude potřeba udělat ještě mnohem skromněji a lépe. A jde přece vážně jen o to, abychom se z lásky vzali a užili si to.
A já jsem moc ráda, že mohu říct, že za měsíc (snad!) už to fakt klapne! Prstýnky, které jsme si vybrali v Praze od české designérky, jsou na cestě, šaty od české návrhářky taktéž. To vše v normální cenové hladině a s dobrým pocitem, že jsem zase jednou podpořila něco lokálního. Pomalu zveme rodinu a přátele na obřad a naprosto neformální grilovačku, kde to všechno oslavíme. Díky elektrocentrále tam bude téct studené pivo (bez toho bys tam nešel)  i studené bílé víno (bez toho zas nejdu já). Jako svatební dary přijímáme lahve tvrdého alkoholu, který si tam také společně vypijeme. Nadělám zeleninové špízy a naložím hermelíny a na Tobě je maso a klobásy. A pršet nebude! A hezký to bude!
Dnes ráno jsi mne políbil s hláškou: „Ahoj budoucí manželko.“ a já už se těším, až za měsíc budeš moct vynechat to přídavné jméno.

Ta Tvá