Chvíle

 Milí čtenáři,

dnes ráno jsem se po vypravení syna do školky a uvaření mátového čaje rozhodla, že si v hlavě chvíli nebudu říkat, jak nemám na nic čas. Pustila jsem pračku a nachystala si Aristotelovu Poetiku k interpretaci, avšak ještě chvíli to může počkat. Během těch dní, kdy jsem vůbec nic nenapsala (krom mnoha wordových školních stránek, což je možná právě ta potíž), mě napadala spousta témat, která musím hodit na blog. Zdály se mi dokonce o novém článku už nejméně dva sny. Ale víte co? Nějak jsem si nenašla čas a chuť. Na blogy svých oblíbenců stále chodím a vše pročítám, ale většinou v takovém kómatu, že už se nezmůžu na komentář. Momentálně mám v hlavě docela prázdno a zdá se mi trochu jako šílenství usedat ke klávesnici, bojím se, že nebude co sdělit a po zveřejnění budu cítit pouze zmar. Jenže já to musím využít, když přišla ta nenadálá chuť!

Užívám si online přednášky a semináře, z nichž mě někdy už bolí hlava. Proklínám covid, který mi po dvou letech na rodičovské dovolené zakázal navštěvovat budovy mé krásně opravené fakulty. Mám za sebou už tři referáty, za něž jsem byla pochválena a díky nimž mi odešla alespoň část toho velkého strachu, že už jsem určitě úplně blbá. U jednoho referátu jsem byla dokonce dána za příklad ostatním kolegům, tudíž mám denně doma na talíři, že jsem se vrátila ke studiu a jsem opět nechutný šprt. Nicméně přednášet svůj referát online, tedy dvacet (a více, když se rozkecám) minut mluvit jakoby sama pro sebe do počítače je dost zvláštní.

Synovi se ve školce zřejmě dost líbí, hned druhý týden přestal plakat a vyloženě se tam těší. Včera si domů přinesl první výtvor ze spadaného podzimního listí. Je to velmi osobité dílo, na které je však hrdý. Vždy jsem se děsila toho, až začne hromadně něco vyrábět a já to budu muset doma vystavovat, vnitřní minimalista zapláče. Ale listová kytička (?) je samozřejmě aspoň na nějaký čas vystavena na parapetu vedle mísy s ovocem.

Zprofanovaná nemoc posledních dní se nevyhnula ani naší rodině, ze strany mé i manželovy už to někteří prodělali. Naší domácnosti se to jako zázrakem vyhýbá, ačkoliv jsme s nimi byli v kontaktu, anebo jsme to prodělali tak nějak bezpříznakově. Nicméně všichni, kdo si tím prošli (a že to zahrnuje i dost staré lidi), jsou zatím (už) v pořádku. Pořád nevím, co si pořádně o té nemoci myslet, nevím, jestli opatření znesnadňující život v mnoha ohledech nejsou příliš vysoká daň.

Včera jsem si jela do Brna vyzvednout knihy objednané v univerzitní knihovně. Seděla jsem v tramvaji, měla jsem nasazenou roušku jako všichni ostatní, a najednou se ozvalo hlášení nahrané od brněnské primátorky. Prý máme všichni dodržovat opatření, abychom zvládli tuto nelehkou dobu. Bylo krásné chladné ráno, svítilo slunce a mně se nahrnuly slzy do očí. Jsme v nelehké době. Jsme v apokalyptickém filmu. Všichni žijeme více méně jako předtím, jen nasadíme roušku, jen někdo nemůže do práce, jen se nemůžeme příliš stýkat s dalšími lidmi a jen nemůžeme na pivo a do kina. Nebývá to tak v těch apokalyptických filmech, že lidi si vlastně pořád žijou tak nějak normálně, protože co jiného by taky měli dělat? A pak nastane konec! (Nemám takové pocity, že by končil svět, jen mi to problesklo hlavou v tu ranní tramvajovou chvíli ozvláštněnou oním hlášením.)

Nicméně užívám si krásný podzim, všichni se milujeme a kvůli nadcházející třetí sérii Koruny jsme si zařídili Netflix. Poslední dny po večerech s milým tedy alespoň koukáme na Harryho Pottera, když už si kvůli jednomu seriálu platíme celou platformu - jinak zase takoví seriáloví maniaci totiž nejsme (nevlastníme ani televizi a koukáme na všechno trapně na notebooku). Harryho jsem v dětství a pubertě četla mnohokrát, ale filmům jsem nikdy moc nedala.

Víkendy si většinou užívám volné a neškolní, ono to se synem ani jinak nejde, a o to víc makám přes týden (ano, tak už dopiš a běž se učit!). Užíváme si procházek spadaným listím i pouštění draka, na něhož synátor neustále křičí "dolů!", protože ještě úplně nechápe ten princip. Už se těším na večerní pečení vánočního cukroví, syn mi bude pomáhat a mouka bude zase po celé kuchyni. Pomalu sháním dárky, které by mohly potěšit, pro syna už máme krásnou dřevěnou vláčkodráhu. A hlavně se těším, že letos o Vánocích budeme na rozdíl od těch předchozí všichni spolu.

Vaše Odesílatelka

V lesích

 Milí čtenáři,

žijem si krásně s drobnými výhradami. Nutím se překonávat úzkost z blížícího se nástupu do školy a zahánět pocit, že mi každou chvílí končí život. Snažím se nepřemýšlet nad tím, že za pár týdnů si už jen tak bezstarostně nezajdu s kamarádem na víno nebo si s přáteli zahrát deskovku, protože mi bude vzácná každá minuta. Uklidňuji se, že synovi se ve školce pro malá prťata snad bude líbit a mně se nějak zázračně podaří vybalancovat čas strávený učením a čas věnovaný čistě synovi.

Náhled do minulosti

Milí čtenáři,

nějakou dobu jsem se neozvala. Znovu jsem si potvrdila, že jsem ten typ člověka, který k jakési „tvorbě“ potřebuje bolest. Svědčí o tom i tento blog, jenž jsem si založila ve chvíli, kdy mi zabásli drahého. Dokážu z donucení napsat článek do místního plátku, anebo obstojnou seminárku do školy (i výbornou, pokud mne zaujme téma), ale psát osobní žvásty na sílu nejde.
Dnes jsem v počítači našla soubory s různými věcmi, které jsem psala asi od třinácti do šestnácti let. Většinou mi připadaly dost úsměvné a četla jsem je s jistou horkostí ve tvářích, avšak docela mne dokázaly vrátit do doby pár let zpět a musím se pochválit, že jsem své zážitky a stavy dokázala popsat dost přesně. Měla bych na tom máknout, protože se mi zdá, že talent na psaní, pokud jsem nějaký kdy měla, mě už docela opustil. Pro zaplnění prázdného místa, ale spíš také pro jakési ohlédnutí za tím, jaká jsem byla dřív a jak jsem trávila dny, zveřejňuji bez úprav text, který jsem napsala v patnácti. Tak to všechno vypadalo, zdá se mi, že i ty zapeklité pocity a vnitřní stavy tam aspoň trochu prosakují.

 

 

Slzy veřejné

Milí čtenáři,

stane se vám někdy, že se rozpláčete před cizími lidmi? Já se snažím takové projevy eliminovat a přednaposledy se mi to po dlouhé době přihodilo v porodnici. Syn se narodil trochu ošklivý a dost fialový, vlastně vypadal podobně jako Voldemort, poněvadž byl omotaný pupeční šňůrou a dalo mi hodně práce ho vytlačit. Tehdy mi připadal jako krásné miminko, ale při pohledu na ty téměř dva roky staré fotky musím uznat, že byl vlastně ošklivý dost. Každopádně po porodu už bylo všechno v pořádku, já se učila kojit a vůbec se sžívala s tím novým zvláštním tvorem.

Po dnu a noci, které jsem strávila v těsné blízkosti miminka, ráno přišla sestra a udělala mu testy na novorozeneckou žloutenku. Syn měl bohužel zvýšené hodnoty, a tak mi ho dle mých objektivních vzpomínek násilně vyrvali z náručí a ukradli. Zamknuli si ho do své místnosti, kde na něj svítili UV zářivkou a mě volali jen jednou za pár hodin na kojení. Tehdy jsem se rozbrečela hned před několika cizími lidmi - nejprve před svojí spolubydlící, která mi hned podala ruličku toaletního papíru, do které jsem mohla smrkat a utírat si mokrý ksicht, a následně před sestrami na novorozeneckém oddělení.

Spolubydlící byla skvělá, navíc sama měla čerstvé miminko a chápala, co dokáží udělat hormony. Utěšovala mě a povídaly jsme si. S jednou sestřičkou to bylo horší, poněvadž jsem si před ní připadala jako ultimátní hňup, když mi se zdviženým obočím vysvětlovala, že můj syn přece není nemocnej, že novorozenecká žloutenka je běžná záležitost. To jsem ale věděla! Nebála jsem si, že můj syn umírá, jen jsem s ním chtěla být víc než jednou za čtyři hodiny na pár minut! Vůbec nechápu, jak to dřív matky zvládaly, když jim děti brali po porodu automaticky pryč.

Naposledy jsem veřejně brečela včera. Už mi totiž opět chtějí vzít moje miminko. Miminko už má sice dva roky a trošku pokročilo ve svých dovednostech, ale stejně mi připadá příliš malé a bezbranné na odtržení od maminky. Na podzim totiž potřebuji nastoupit do školy a můj obor se nedá studovat dálkově, znamená to tedy každý den krom pátku tvrdnout ve škole. Kvůli peripetiím a těhotnění a podobně za sebou mám zatím jen prvák a už bych si mohla pohnout, abych z nich vyloudila aspoň nějaký titul a za pár let se stala konečně plnohodnotným pracujícím občanem. Docela by se hodily řešit i ty nemilé věci jako hypotéka a bydlení, protože doposud smrdíme v podnájmu. Sice u známého, tudíž úplně nehrozí, že by nás najednou vyhodil, ale stát se může cokoliv. Taky mi za rok končí rodičák a můj milý bohužel vážně nikdy nebyl Pablo Escobar, ačkoliv se to policie nejspíš stále snaží dokázat.

Milý včera zavolal do místního ústavu, kde hlídají malé děti. Domluvil nám rovnou schůzku. Přivítala nás velice milá mladá paní, která nás začala provázet a ukazovat nám jídelnu, hrací místnost a podobně. Syna okamžitě zaujal velký plastový bagr a mně se zase okamžitě začaly do očí hrnout slzy. Mlčky jsem přikyvovala a rozhlížela se po místnosti. Doufala jsem, že ten pláč nějak překonám, jsem přece už velká holka a nemůžu to jen tak pustit na veřejnosti...

Jakmile se ale přes okraj přelila jedna slza, už to nešlo zastavit. Snažila jsem se je rychle utírat a dál dělat, že se vůbec nic neděje, ale mé sesypání bylo evidentní. Paní byla hodná a usmívala se, že to úplně chápe. Milý mě objal kolem ramen se slovy: „No jo, byli jste spolu dva roky. Ale to bude dobrý! A vodit ho sem ráno budu já.“

Už mám sestavený rozvrh předmětů. Ve škole budu docela často, musím započítat také čas v knihovně, na psaní seminárek a učení, plus hodina denně dojíždění. Každou rádoby volnou minutu si zkrátka musím vyhradit pro syna. Pořádně se učit, uklízet a vařit budu nejspíš v noci. Ale asi to dám, ne? Jako všechno. Už jsem přežila pár dost depresivních a přemýšlecích dnů a nyní jsem docela odhodlaná.

Tak ahoj, já si jdu užívat zbytek léta a relativní pohodičky! (Že já si někdy stěžovala na to, jak s děckem nic nestíhám.)

Vaše Odesílatelka

Na obláčku

Milí čtenáři,

v mizivých okamžicích života si pluji na šťastném obláčku a nechci si připouštět nic ošklivého. Například svatbu jsme měli skvělou, akorát už jsem se vám zapomněla zmínit, jak se třeba po obřadu objevila milého expartnerka. Od začátku našeho vztahu s mým (haha, nemůžu si na to slovo zvyknout) manželem na tu ženu z různých stran slýchám nepěkné názory. Od něj samého ani tak ne, on se o ní nikdy příliš bavit nechtěl. Spíše od jeho rodiny a různých přátel a známých, ale vždy jsem tyto názory brala s rezervou.

Když byl milý ve vazbě, měla jsem tu čest ji poznat osobně a pochopila jsem. Hned v prvních minutách našeho rozhovoru z ní začala prýštit neuvěřitelná nenávist a nakydala spoustu špíny na lidi okolo. Ke mně se naopak chovala extrémně mile, a dokonce mi naprosto zmateně nabízela, že bychom spolu mohly strávit Vánoce, to bude přece moc pěkný, když jsme obě dvě bez otce našich dětí. Dobře jsem věděla, co tahle paní vykládá i o mně, a její mazání medu okolo huby jsem vůbec nechápala. Později mi došlo, že ona je kvůli své nenávistné povaze vlastně už úplně sama, a proto by ty Vánoce se mnou snad trávit opravdu chtěla.

Abych se však vrátila do současnosti - když jsme po obřadu vycházeli ven z radnice, tahle paní na mě doslova vyběhla z protějšího parku. Novomanžel zrovna šel pro našeho syna, který se málem ztratil v davu, a na mne zaútočila harpyje. On dopředu zařídil, aby na obřad jejich dceru dopravili prarodiče, nikoli ona, jelikož se svojí ex má takovou zkušenost, že se nejradši cpe tam, kde o ni opravdu nikdo nestojí. Doufali jsme tedy, že se snad neobjeví, ale nezdařilo se. Připadá mi naprosto šílené, že celou dobu číhala v parku, jen aby na mne mohla vystartovat.

Dodnes netuším, co mi chtěla říci, protože i přes svoji mírnou povahu jsem ji dokázala odbýt. Přišla až ke mně, oslovila mě, ale já jen zakroutila hlavou s všeříkajícím: „Prosím vás...“ a utekla do auta za milým. Následně jsme všichni odjeli na zahradu, kam, jak už jsem doufala, ta žena nebude mít přístup. Třeba i z toho důvodu, že opět ošklivě pomlouvá majitele oné zahrady, jak jinak než bezdůvodně.

Dalším drobným zkalením jinak dokonalé svatby jsou naši sourozenci. Jak milý shrnul: „Máme pošahaný sourozence, tak co už s tím.“. Můj bratr se na mě urazil z prazvláštních důvodů, které nikdo okolo vlastně nepochopil (já to přikládám pubertě), a protože má rád velká gesta, na svatbu nedorazil. Milého sestra má zase jiné důvody a spory v rodině, a proto se také odmítla účastnit.

Určitě to není vše z nepěkných věcí, nicméně chtěla jsem zmínit alespoň něco, to aby mi zase Padesátka nevyčítala, že píšu příliš optimistické články a že to nikoho nebude zajímat. Tak! Jinak byla totiž svatba vážně nádherná, ale už se nechci opakovat. Nejvíc mne potěšilo, když můj muž, který se dříve na vdavky tvářil všelijak, na kamarádovu otázku, jestli se jako ženatý cítí nějak jinak, odpověděl se zajiskřením v oku, že vlastně jo.

A od svatby stále jen slavíme a milujeme se, až to určitě zdravý není. Ležíme v posteli, objímáme se a on šeptá, jak mě má hrozně rád. Přes den mi píše třeba zprávu, že mu na facebooku vyskočilo, že jsme přesně před třemi lety byli v Chorvatsku a on na ty fotky kouká a miluje mě čím dál tím víc. A já si uvědomuju, že já jeho sakra taky. Nechápu, jak může cit po dobu šesti let tak neustále růst, když už na začátku byl silný a krásný.

Včera jsme se rozhodli, že už na chvíli přestaneme slavit, a dokonce jsme odpálkovali přátele, kteří se chtěli takhle při pátku stavit. Náš syn sice společnost taktéž miluje, ale jednou jsme mu zase chtěli dopřát klidný a brzký spánek (což o to, on se dospí, ale jeho rodiče?!). Rozhodli jsme se ovšem zablbnout si, poněvadž jsem od kamarádky dostala koktejlové sklenky. 

Věděli jste, že Martini je gin a vermut? Nikoli ta hnusná slaďárna, která se prodává v obchodě pod názvem Martini (to je právě jen ten vermut, sladké víno). Já si vždycky říkala, že takovou věc by přece James Bond nepil. A tak jsme uspali syna, načež jsme se jen tak doma u stolu zbláznili -  milý si oblékl košili a oblek, já šaty a dali jsme si drink. I s olivama!

Mějte se rádi a nenechte se shodit z mráčku

Vaše Odesílatelka

Řekli ano

Milí čtenáři,

minulý pátek jsem byla unesena. Můj tehdy ještě snoubenec (spoiler!) mne nečekaně ve spolupráci s mými kamarádkami naložil do taxíku, který mě odvezl do polí. Pan taxikář mi předal dojemný dopis, v němž jsem se také dozvěděla, že si nejprve budu muset dle indicií najít svoji rozlučkovou partu, a následně oslavíme moji odcházející svobodu. Bohužel v pátek nebylo úplně nejlepší počasí a já náhle s úplně prázdnou hlavou stála u pole kousek od lesa a deštník se snažila stáčet tak, abych co nejméně zmokla.

Indicie od každé kamarádky mne zavedla na nějaké místo, kde jsme spolu něco zažily. První měla směřovat k té, již znám už od školky. Když nás téměř před dvaceti lety vzaly učitelky ze školky hrát si do lesa, tahle kamarádka stála opřená o strom a křičela: „Vyplouváme!“ obklopena několika chlapci. Já introvertně postávala někde v pozadí, ale tahle kamarádka mne přivolala, abych šla plout s nimi. Od té chvíle už nás nikdo nerozdělil.

To, že jsem si v tom stresu na naši školkovou hlášku nevzpomněla, vydala se úplně jiným směrem a ušla tisíc mil rozbahněným terénem, ani nemá cenu zmiňovat. To jsem prostě celá já! Nicméně pak už jsem všechny holky bez problému našla a posbírala po našem městě a mohly jsme jet grilovat a užívat si na chatu. I přes nepříznivé počasí proběhlo noční nahaté koupání v rybníce, na kterém vždy trvám.

„Bachař mě po čtyřech dnech začal oslovovat křestním jménem“

Když se můj milý vrátil po třech měsících z vazby, byl pln zážitků. Zažil najednou úplně jiný svět, než na jaký byl do té doby zvyklý. Bylo to skoro jako když se dítě vrátí z letního tábora a všem okolo nadšeně popisuje, jak se koupali v řece a rozdělávali oheň bez sirek. On sice o pobytu ve vazební věznici nevykládal zrovna nadšeně, ale přesto to ze sebe chtěl dostat ven a také možná neměl moc jiných témat, o nichž by mohl mluvit, protože tři měsíce zkrátka žil jen kriminálem. 

Poslední dobou se o tom však už nebavíme skoro vůbec, to téma se otevře jen v případě, že potkáme někoho, kdo se s milým ještě od jeho návratu neviděl. Cítím, že milý už se k  tomu příliš vracet nechce a já jej zase nechci obtěžovat dalšími otázkami (navíc když už mi vlastně všechno řekl a já se ho kvůli těmto rozhovorům vyptávám podruhé). Mám tu tedy posledních pár otázek a odpovědí, o které vás, drazí čtenáři, neochudím, ale milý už tentokrát příliš nadšený a sdílný nebyl a tento díl bude nejspíš poslední. 

Radosti

Milí čtenáři,

já se mám pořád tak hezky, až není o čem psát. Syn mi přes své drobné chvilky vzteku a zkoušení, co vše si k rodičům může dovolit, dělá radost, a můj druhý syn kvásek Ferda mne těší jakbysmet. Už jsem si ustálila svůj recept na pšenično-žitný chléb, zjednodušila jsem si veškeré postupy a těsto na něj zvládnu zadělávat i poslepu. To ale nic nemění na tom, že jsem stále velmi nešikovný člověk. Má nešikovnost je speciálního charakteru a plyne z nepozornosti a náhlého ztrácení se v myšlenkách. Neustálé rozbíjení skleniček mi budiž důkazem.

Dnes ráno jsem z lednice vytáhla ošatku s chlebem, který mi kynul přes celou noc. Rozehřála jsem si troubu, dolů jsem do ní dala jeden plech s vodou, aby se zapařila, a na rošt jsem dala druhý plech, aby se pořádně rozpálil. Když bylo rozehřáto, vyklopila jsem si chléb na svůj překladní sázecí plech vystlaný pečicím papírem a ještě jsem se vybičovala k takovému výkonu, že jsem na něj vyryla srdíčko. S těstem vyklopeným z ošatky už většinou nedělám dlouhé průtahy, spíše ho rychle přesouvám do trouby, aby si chleba hezky udržel tvar a zbytečně se mi nerozjel. Ne však dnes ráno!

Všimla jsem si, že je na něm docela dost mouky a rozhodla jsem se tuto mouku lehce ofoukat nad dřezem. Nevím, proč jsem ji jen trochu neometla jako obvykle a proč jsem se pouštěla do „žonglérských“ kousků, kdy jsem plech s chlebem nad dřezem otáčela a nahýbala, až mi chleba samozřejmě žuchnul přímo do dřezu. Naštěstí se neměl od čeho kontaminovat a sjel i s pečicím papírem, na kterém zůstal ve dřezu ležet. S hrůzou jsem ho téměř poslepu vytáhla a rychle hodila do trouby. Čekala mne nekonečná třičtvrtě hodinka, v níž jsem se obávala, že vytáhnu pomačkanou placku.

Štěstěna mi ale přeje a chléb i po takovém strašném zacházení v troubě znovu vyskočil a vypadá docela dobře. Jen má trošku rustikálnější vzhled a na spodku je pomačkaný. Poprvé jsem zkoušela do chleba přidat osmaženou cibuli, což je další dobrodružství. Napjatě teď můžeme čekat do večeře, jak to celé dopadlo! Dobře, přiznávám, napjatá jsem jen já, zbytek domácnosti se mým „dobrodružstvím“ směje. Včetně malého syna, který ještě příliš neví čemu, ale jeho tatínek ho k tomu ponouká.

Přišly mi svatební šaty od návrhářky, což mne těší velmi. Hned jsem psala e-mail s poděkováním a ona mi zase popřála hezkou svatbu a požádala, zda bych jí potom neposlala nějakou fotografii šatů v akci. Moc se mi líbí, když můžu mít takhle něco od konkrétního člověka, s nímž lze přímo komunikovat. A navíc mám jistotu, že to opravdu nešili zubožení lidé za pár centů bůh ví kde. Kdybych si dokázala i svatební šaty koupit v sekáči, klidně to udělám.

Kamarádky mi chystají rozlučku se svobodou, takže když se s některou z nich v posledních dnech setkám, jen se potutelně usmívá a střídavě se mě všechny ptají, jestli se spíš bojím, nebo těším. A já se samozřejmě těším, protože ať už na mě vymyslí cokoliv, jsem hrozně ráda, že mám okolo sebe takové holky, co si dávají práci s tím udělat pro mne něco pěkného.

Co bych vám dál sdělila? Je to prostě hrůza, když se člověk má takhle dobře! Jdu radši nakouknout do kuchyně. V dnešním parném dni připravuji k obědu těstovinový zeleninový salát a myslím, žě těstovinám se v té vařící vodě už dlouho líbit nebude.

Vaše Odesílatelka

Vlny

Můj milý,

nemáš pocit, že si teď jedeme na dost šťastné a zamilované vlně? Metaforu vlny mám ráda a v životě ji používám hodně často. Možná je to i proto, že jsem narozena ve znamení Ryb a rozvlněné vody jsou mi blízké. Ale nejspíš ne, poněvadž na astrologii a horoskopy nevěřím. Napsat jsem to však musela, abych vás o tuto spojitost sobecky nepřipravila jen kvůli mé nedůvěře v šarlatány.

Máme dost vášnivý vztah, kdy se v jednu chvíli strašně milujeme a ve druhou se sereme tak, že na sebe ječíme ty nejhorší věci a na přeskáčku si balíme kufry. Vyhrocené okamžiky plné zloby však nikdy netrvají dlouho a většinou se už druhý den zase pusinkujeme. A to jsou právě ty vlny, jedeme poměrně dlouho na krásné vysoké vlně, než nás to pak na okamžik smete fakt hodně dolů. Celé je to způsobeno naší povahou, rozdílností nás dvou a některými zvyky, které se již nezmění.

Jakožto věčný pesimista čekám nějaký průšvih a propad, tak jen doufám, že se to nebude týkat vyšetřování. Tam naopak začínají prosakovat pozitivní zvěsti, ale zatím je to vše tak křehké, že se o tom nerada vůbec zmiňuji. Už jsem skoro zapomněla, že Tě čeká (nejspíš nejeden) soud a pořád visí ve vzduchu varianta, že půjdeš ještě na nějaký čas sedět. Mile mi to připomněla moje babička, kterou jsem zvala na svatbu a ona se otázala, jestli je to vůbec moudré, protože by na svatbě mohl chybět ženich. Klid, babi, během měsíce už nikdo nikoho neodsoudí...

Jako bychom toho neměli málo, sledujeme teď Narcos, seriál o Pablu Escobarovi. Netušila jsem, jak velký týpek to ve skutečnosti byl a jak měl všechno a všechny pod palcem. Nefascinuje mne ani tak množství vydělaných peněz, ale spíš ta jeho moc. Nevýhoda dozvídání se o životě takovéhoto zločince prostřednictvím seriálu je ale ta, že je mi Pablo sympatický a jsem naprosto iracionálně na jeho straně. No tak, staví domy chudým a hraje si synem videohry! Možná mi i ukápne slza, až ho ti hnusní Američani odpraví.

Krom chystání a zařizování pár věcí na naši minimalistickou svatbu si užíváme vášnivě i sexuální radovánky. Souvisí to s tou skvělou vlnou, kterou jsme chytli. Dobré věci se na sebe pak jen nabalují – večer si dobře zašoustáme a pak je druhý den celý sluníčkový, i když prší. A nezapomínáš mi dávat pusu, když odcházíš do práce, a dokonce mi ji dáváš snad kdykoliv, když kolem mne projdeš. Myslím, že po šesti letech vztahu je to docela dobrý výkon.

Já Tě zase prosím o to, aby sis na sebe vzal košili a džíny a říkal mi při sexu puta. A Ty se směješ, že jsem úchyl, ale uděláš to, protože jsme ve skutečnosti prováděli už mnohem „horší“ věci a tohle není úchylné ani zdaleka. Na oplátku jsem Ti věrná i ve snech, protože když už se mi náhodou zdá nějaký erotický, jsi v něm hlavním aktérem Ty.

Včera jsme si na úřadě už definitivně zamluvili termín svatby a Ty jsi mi po obědě na pár dní odjel do Beskyd za prací. Vydržela jsem bez Tebe tři měsíce v kuse, tudíž pár dnů nepředstavuje žádný problém. Mám však obavy, aby tohle krátké odloučení ještě neprohloubilo naši spalující touhu a lásku. Už totiž nevím, jaké výšky by tahle vlna ještě mohla dosáhnout a nerada bych z ní sletěla přímo na hlavu!

Ta Tvá

Svatba bude

Můj milý,

o ruku jsi mne požádal na začátku září minulého roku. Přijížděli jsme do naší oblíbené vesničky v Chorvatsku a Ty ses zeptal, jestli ještě nezastavíme na vyhlídce a nepodíváme se na moře. Otočila jsem se dozadu na syna, který se vzpouzel v sedačce a byl jen kousek od propuknutí v hysterický řev, podívala jsem se do zrcátka na své kruhy pod očima po probdělé noci v autě a ucítila jsem, jak mi po zádech stéká čurůček potu.

„Prosím tě už jeď, ať tam jsme!“ zavelela jsem otráveně. Ty jsi mne poslechl, ale později jsem se od Tebe dozvěděla, že jsi mne na tom místě chtěl požádat o ruku. Stalo se tak tedy nakonec až druhý den, na jiné vyhlídce, když jsme si jeli nakoupit do našeho oblíbeného Lidlu. Vůbec jsem to nečekala (ačkoliv o tématu „svatba“ jsme se poslední rok intenzivně bavili, haha) a byla jsem dost naměkko.

Po zbytek dovolené jsem potom chodila s rukou nataženou před sebe, pozorovala, jak kamínek na prstenu hází neuvěřitelně krásné barevné odlesky pod chorvatským sluncem a zpívala si „já jsem zasnoubenááá!“. Chovala jsem se dosti šíleně, ale dovolenou jsem si užila o to víc a vše bylo pohádkové.

Večer v Chorvatsku na terase nad sklenkou šumivého vína to také bylo snad naposled, kdy jsme se u plánování svatby nepohádali. Od začátku jsme věděli, že nechceme svatbu s vývarem a svíčkovou a s číšníky ve fracích, kteří nám budou dolévat šampaňské. Dokonce ani s harmonogramy, které nám nařídí, kdy si můžeme nakrojit svatební dort, kdy mám házet kytkou a už vůbec jsme nechtěli, aby nás někdo nutil zametat rozflákaný talíř či Ti nedej bože nasazoval chomout. Už kvůli našemu věkovému rozdílu jsme docela netradiční pár, a navíc si děláme věci rádi po svém a uvolněně. 

Stejně se nám však to plánování naprosto vymykalo. Tvůj strach, že budeš někde dělat šaška, a nakonec to bude celé trapné, mě nepřestává fascinovat. Jaktože sebevědomí muži se v určitých situacích dokáží chovat jako uzlíček nervů? Miláčku, s Tebou je to někdy tak těžké! Ve společnosti jsi extrovertní neohrožený jedinec, pro něhož nic není problém, avšak jakmile se dostaneš do úzkých, je zle. Když se cítíš nekomfortně, většinou zvolíš strategii mrtvého brouka a čekáš, až se potíže záhadně vyřeší samy. A hlavně se nerad cítíš do něčeho tlačen, to se pak zasekneš úplně. Plánovat zrovna s Tebou svatbu je vážně sebevražedná mise!

To, že naše plánování přerušil Tvůj tříměsíční pobyt ve vazbě, nakonec nebylo tak špatné. Nevěděli  jsme, zda vůbec k nějaké svatbě dojde. Po Tvém návratu nám došlo, že to bude potřeba udělat ještě mnohem skromněji a lépe. A jde přece vážně jen o to, abychom se z lásky vzali a užili si to.

A já jsem moc ráda, že mohu říct, že za měsíc (snad!) už to fakt klapne! Prstýnky, které jsme si vybrali v Praze od české designérky, jsou na cestě, šaty od české návrhářky taktéž. To vše v normální cenové hladině a s dobrým pocitem, že jsem zase jednou podpořila něco lokálního. Pomalu zveme rodinu a přátele na obřad a naprosto neformální grilovačku, kde to všechno oslavíme. Díky elektrocentrále tam bude téct studené pivo (bez toho bys tam nešel)  i studené bílé víno (bez toho zas nejdu já). Jako svatební dary přijímáme lahve tvrdého alkoholu, který si tam také společně vypijeme. Nadělám zeleninové špízy a naložím hermelíny a na Tobě je maso a klobásy. A pršet nebude! A hezký to bude!

Dnes ráno jsi mne políbil s hláškou: „Ahoj budoucí manželko.“ a já už se těším, až za měsíc budeš moct vynechat to přídavné jméno.

Ta Tvá

„Tam praktický řešení končí po dvou metrech u zdi“

V následujícím rozhovoru jsem se snažila jít trochu víc do hloubky a vydolovat ze svého drsňáka taky nějaké emoce. Příliš se mi to nezdařilo, ty hlavní pocity zůstanou navždy uzavřené v našich soukromých dopisech, nebo vyřčené pouze do očí  a bez nahrávacího zařízení, ale snad se zase aspoň trochu něco dozvíte o životě za mřížemi.

Žal se odkládá

Můj milý,

tak se mi poslední dny to žití zase docela líbí. Už mne omrzelo péct z nedostatkového droždí, a navíc jsem se pro jednou chtěla svézt na módní vlně, a tak jsem si vychovala vlastní kvásek. Stačila sklenice, žitná mouka a voda, a Ferda byl během pár dnů na světě. Těhotenství s Ferdou bylo tedy mnohem méně náročné než s naším prvním synem. Jen jsem chodila kolem zakryté sklenice po špičkách a nenápadně do ní každou chvíli nakukovala, zda už se tvoří patřičné bublinky a jestli už se začíná linout správný kvasný odér.

Pro moje věčné strachy jsem tak docela nevěřila, že se chleba vyvede. Housky už mám celkem zmáknuté, ale tam zas tak o nic nejde, droždí z obchodu se chová vždy přibližně stejně. Když jsem ale zakládala těsto na první celozrnný žitný chléb, nebylo mi lehce! Nicméně po dalších dlouhých hodinách zrání a kynutí vše dospělo ke zdárnému konci. Chleba je až na tvrdší a lehce připečenou kůrku (kterou musím příště při pečení zakrýt alobalem) k jídlu. Lehká kvásková nakyslost je přesně to, čeho jsem chtěla docílit, a slunečnicová semínka příjemně křupou. Za pár dnů se plánuji vrhnout na chleba s nějakým podílem pšeničné mouky, abych se víc přiblížila klasice. Tu však stejně domů nekupujem, takže jen pro ten pocit, že to také jde. Můj favorit už navždy bude žito.

Abych nechválila jen Ferdu, potažmo sebe, náš prvorozený syn mi také dělá radost. Každým dnem se učí něco nového, cítím, jak čím dál víc rozumí, co po něm chci a co se děje kolem. Nedávno jsem jej ostříhala, poněvadž mu vlasy lezly do očí, uší a pomalu i do nosu. Ty ses po příchodu z práce pořádně nasmál, prý je to „vzor kastról“. Já myslím, že to našemu chlapečkovi moc sluší. Dětem je docela jedno, co mají v takto raném věku na hlavě - vyčte mi to možná až později při procházení fotografií z děství.

Začíná s ním být čím dál větší legrace, krom klasických zvuků zvířat se taky naučil, jak dělá had (sss) a z anglických slov umí říct „baby“. Co naplat, že to umí jen díky té příšerné dětské písničce Baby Shark, kterou mu i přes můj výslovný zákaz stále někdo pouští. Začínám se smiřovat s tím, že mu snad vážně pár minut denně u písniček či pohádek na youtube neublíží. A jelikož nevlastníme televizi, snad se to vykrátí.

Víkendová odpoledne bývají zpravidla pěkná, protože vyrážíme k místní přehradě. Sedneme si na deku na stráň, sejdeme se s přáteli, kteří mají stejně starou holčičku, a povídáme si. Občas si koupíme pivo (i já zapřísáhla vinařka jsem si minule v tom teple trochu dala) a při tajném odklopení roušky se i napijem. Děti mezitím pobíhají okolo a jsou šťastné, vlastně k nám přichází jen v okamžiku, kdy chtějí banán nebo další kukuřičnou křupku. A já mám při takových chvílích pocit, že je svět docela normální, že nesedíme zavření doma a všichni se můžeme tak nějak nadechnout a oddechnout si. Aby nás ty strachy totiž nezabili dřív a bolestivěj než korona.

Také jsme se jedno odpoledne vypravili do Olomouce, kde jsi potřeboval do práce koupit nějaké cihly nebo kachličky. Takže jsi nás, táto, taky vyvez. (Taky vám připadá příšerné, když si páry po pořízení dítěte začnou říkat „táto“ a „mámo“ a zdaleka ne jen v přítomnosti potomka?). Chtěla jsem při té příležitosti vidět olomoucký orloj a koupit si tvarůžek - málo tuku, hodně bílkovin. To se nepovedlo, orloj zrovna opravují a podniková prodejna olomouckých tvarůžků byla zavřená. Alespoň jsme se tedy prošli po náměstí a syn si zmáchal rukávy v kašně.

Tuto neděli pojedeme kvůli jedné závažné (!) schůzce do Prahy. Pokud to klapne, budu šťastná. Tak jen doufám, že uvidíme orloj aspoň tam.

Ta Tvá

„V průběhu Vánoc byly hody, to nosili i kiwi nebo pomeranč“

Dneska o tom, jak se milý ve vězení rozkoukal a zjistil, jak to tam vlastně chodí. Kdyby vás napadla nějaká otázka, směle ji položte, ještě jej určitě zpovídat budu (než to všechno zapomene, nebo než mi ho zase zavřou).

„V té chvíli nevíš nic, nikdo se s tebou nebaví“

Minulá část rozhovoru s mým milým končila v okamžiku, kdy jej po soudu policie naložila do auta a převezla do vazební věznice. A co bylo dál?

Stavy

Můj milý,

stabilizovaný stav psychické nepohody se mi rázem přelil do dokonale dusivé temnoty. Do oné chvíle jsem běžně, ač bez radosti či emocí, plnila denní úkoly a zvládala ustát i kontakt s lidmi. Byla jsem loutka, kterou vodič tahá za provázky, takže může stále pohybovat rukama a nohama. Teď ty provázky ale někdo přestřihl, ruce mi spadly podél těla a nohy se mi podlomily.

Začalo to jedno odpoledne. Beze slov jsem to ještě doklepala do večera, uspala jsem syna a pak jsem v podivné zkroucené poloze usnula na gauči. Bylo to spíš zvláštní kóma, kdy jsem se nezvládla pohnout a narovnat se aspoň z té divné polohy, z níž mne bolelo celé tělo. Vnímala jsem, že si na počítači pouštíš nějaká videa, a byla jsem vlastně docela ráda, že tu někdo je a něco slyším, když už se nemohu hnout ani otevřít oči.

Přisedl sis za mnou na gauč a ptal ses, jestli si něco pustíme. Načež jsi zjistil, že jsem už úplně přestala komunikovat. Navrhnul jsi, abychom si tedy šli raději lehnout. Po dlouhém přemáhání jsem se dokázala dostat do postele, bez sprchy a bez vyčištěných zubů. Za obvyklé situace neočištěná zásadně neuléhám. 

Další den jsem se k své nelibosti probudila, tedy spíš procitla do dalšího polokómatu. Zůstala jsem ležet a byla jsem ráda, že žvatlajícího syna můžeš z postýlky vysvobodit Ty. Sluchem jsem vnímala, jak jej převlékáš a dáváš mu snídani.  Někdy během dopolední temnoty ses za mnou zastavil v ložnici s otázkou, jestli hodlám celý den prospat, a výzvou, ať radši padám do sprchy, nejlíp studené, protože ta mě probere. Načež jsem se místo nekomunikace rozbrečela, protože jsi na mě byl přece děsně zlej a vůbec nic jsi nepochopil. No a Ty jsi mi začal z internetu předčítat, proč je ledová sprcha všestranně blahodárná a vyhrožovat mi, že mě klidně do koupelny odneseš a tou ledovou vodou mě poliješ sám. Po nekonečném přemlouvání a vyhrožování (a poté, co jsem Ti vyčetla celou Tvoji existenci) se mé tělo radši zvedlo a šlo si dát teplou sprchu.

Miláčku, nepotřebuju, aby mi bylo ještě víc nepříjemně, než mi je. Ačkoliv je pravda, že bych alespoň něco začala cítit. Jenže zimu cítím dost často i bez pitomé ledové vody.

Dál mám tento i následující den v mlze. Potulovala jsem se někde na hranici příčetnosti. Tedy, spíš jsem ji asi na moment překročila, vážně mi nešlo vůbec uvažovat. Vlastně si pamatuju, že jsi pak šel vařit oběd a já alespoň oškrábala brambory, abych si nepřipadala tak zbytečná, i když zpětně nechápu, kde jsem na takovou akci vzala sílu.

Chmury dosáhly svého dna. Ono se to pozná i tak, že jsem přestala prahnout i po „rozveselovací“ večerní skleničce. Už nebylo okolo vůbec nic, každý pohyb bolel a já chtěla jen neexistovat. Spánek se tomu blíží nejvíce, ale i ve spánku člověk až příliš je. V tomto samém vrcholu dna jsem měla pocit, že se z toho už nikdy nevymotám. Že musím nutně umřít a zetlít. Vůbec netuším, jak dlouho to celé trvalo, byla to nejspíš jen taková nekonečná chvilka.

A pak jsem se jednoho dne probudila a mohla se normálně nadechnout!

A přestože ses tázal, zda si nemáš odpoledne ještě vzít syna ven sám, abych si mohla odpočinout, protože sil stále nebylo mnoho, šli jsme všichni společně na procházku do lesa. Když jsme se z ní vraceli a já ještě stále celá rozhozená se slzami v očích za procházku děkovala, věděla jsem, že už bude zase dobře.

Děkuji nejen za procházku.

Ta Tvá

Nic

Můj milý,

zase mne navštívili mí odvěcí „přátelé“, na něž jsem v průběhu posledních měsíců docela pozapomněla. Neodbytní a otravní přátelé chmury, slovo deprese se zdráhám říci, protože až na něj dojde, bude teprv zle. Jen se bojím, jestli to není něco v tom duchu, jako když jsem rodila našeho syna, ale téměř až do poslední chvíle jsem tvrdila, že to ještě určitě není ono, že to budou jen falešné kontrakce a do žádné porodnice nejedem.

Nejhorší na těchto stavech bývá, že nemají důvod. Anebo jej alespoň neznám. Když jsi byl v base a já po večerech popíjela víno a v noci brečela do polštáře, věděla jsem, proč jsem smutná. A přesto na mě v tom období neskočily ty opravdové chmury. Byla jsem jenom v hajzlu z nastalé situace. 

Nyní už venku bývá moc hezky, svítí sluníčko a já mohu se synem na procházkách v přírodě vstřebávat vitamín D. Krásu jara trochu ruší všudypřítomné roušky přes obličeje kolemjdoucích, ale čert to vem. Nejsme ani v úplné izolaci, protože Ty stejně chodíš do práce a pak máme okruh několika přátel, se kterými se vídáme. Jen tento týden mě jedna kamarádka vyvezla na parádní procházku okolo rybníka v blízké vesnici a také jsem strávila odpoledne na chatě se sestřenkou a jejím přítelem. Tam jsme si dokonce mohli všichni sundat roušky, a tak to chvíli vypadalo,  že je svět zase normální. Syn se tam navíc krásně vyblbnul a unavil.

A já stejně tohle všechno vidím přes jakousi clonu a připadá mi, že mám tak těžké nohy možná proto, že se brodím v asfaltu. Ležím na trávě, do zad mi praží jarní slunce, syn pobíhá okolo a na popud sestřenky mi nosí sedmikrásky. A já jen zkouším cítit nějakou emoci. Připadám si jako robot. Všichni jsou hrozně vzdálení, snažím se s nimi udržovat normální konverzaci a smát se, ale jako bych to ani nebyla já a koukala na sebe odněkud shora.

Některý den jsi mne taky obvinil, že jsem protivná. Na to si musím dávat pozor. Nechci, aby moje stavy odnášel někdo další. Snažila jsem se Ti vysvětlit, co se děje, ale přesně vím, že tomu neporozumíš. Nikdy jsi neporozuměl, což ovšem neznamená,  že mi nepomáhá minimálně Tvá přítomnost a Tvé pokusy o „rozveselení“.  Třeba jak jsi mi dovezl avokádo, olej z vlašských ořechů a gin, cítila jsem minimálně vděk. A to bych zařadila do pozitivních pocitů. Ono je taky těžké tyhle stavy popsat, poněvadž se v nich sama příliš nevyznám. Už to velmi dlouho nebylo takto intenzivní. Ani o tom vlastně mluvit nechci, snažím se fungovat co nejvíc normálně.

Nejrychlejší a nejjednodušší antidepresivum je chlast. Samozřejmě to žádný lék není, jen hnus odsune na následující den a při tom jej znásobí. Ale jsem ráda za večery, kdy si s Tebou můžu dát skleničku (víc skleniček) a aspoň na chvíli se cítit normálně. Zní to jako cesta do pekel, ale říkám si, že Tě tu teď mám také od toho, abys v těchto stavech hlídal moji míru a četnost alkoholových večerů. A já vím, že kdybych ten hnus nemohla alespoň takto uměle na chvíli přerušit, tak se zblázním definitivně.

Všechno je až na pár budoucích vykřičníků tak moc v pořádku, jako nikdy dřív. Právě teď. Tak co se mi to zase děje a přestane to někdy?

Ta Tvá

„Viděl jsem kvéry za pasem a ty jejich výrazy“

 Dovolila jsem si vyzpovídat svého milého nad sklenkou vína. Považuji to za první část ze série rozhovorů, spíš takový rozjezd, protože otázek mám ještě v záloze mnohem víc. Začínáme tedy samotným zadržením, pobytem na cele předběžného zadržení a soudem, který rozhodl o uvalení vazby. Jeho odpovědi nechávám v původní nespisovné a neučesané podobě, zkrátka tak, jak jsem je přepsala ze záznamu.

Láska za časů korony

Můj milý,

ještě v lednu jsem Ti psala dopis do vazby, v němž jsem Tě informovala o viru šířícím se z Asie. Vypisovala jsem Ti tam statistiky, v té době byly v evropských zemích nakažené jednotky, maximálně desítky lidí. Krom zamilovaných řečiček a popisování toho, co vařím na oběd a kam půjdeme se synem na procházku, jsem Ti čas od času ráda napsala i nějakou takovou aktualitu. Šíření nového koronaviru v mých psaních zastupovalo prostě jednu z těchto novinek ze světa. Tehdy jsem o tom psala ještě navíc s dost velkou nadsázkou.

Jakmile ses vrátil domů z basy, mohli jsme si z toho přehánění všude v médiích dělat legraci spolu a Ty sis samozřejmě neodpustil vytasit se s konspiračními teoriemi. Když teď ale jdu s rouškou po ulici a potkávám další lidi se zakrytými ústy a nosem, docela mě z toho mrazí. Vláda vydává stále nová nařízení a život se podivuhodně proměňuje. Ve vzduchu cítím napětí a očekávání následujícího.

Zdá se, že situace přestává být úplně legrační a že jsem to dost dobře neodhadla. Ačkoliv nemám strach o náš život nebo zdraví, přece jen nejsme v rizikové skupině, spíš se děsím, jak milý virus pohne s naší ekonomikou a jaké zákazy nás ještě čekají. Měli bychom krom nákupů jídla nejspíš sedět doma na zadku, což stejně neděláme. Nedokážu si představit, jak bych to se synem celé dny doma vydržela.

Stále se tedy stýkáme s přáteli, ačkoliv na cestu k nim si vezmeme roušku. Vesele na sebe prskáme a pijem po sobě. To je ta blbá demokracie, kdy si všichni myslíme, jak nás nemají co omezovat a jak si stejně všechno uděláme po svém. V posledních dnech se ve mně mísí zvláštní směs pocitů, přemítám nad tím, zda bych tedy vážně neměla být zodpovědnější, ale zároveň si říkám, že snad nebude tak zle a ono se to nějak přežene. Aspoň nenavštěvuju babičku a jen jí volám s tím, ať příliš nevystrkuje nos z bytu.

Po venku se tedy promenáduji s rouškou,  kterou jsem si vyrobila z Tvého starého trička. Prý lepší podomácku vyrobená než žádná. Přes půl obličeje mi tedy sedí Dude z filmu Big Lebowski. Druhou roušku z toho stejného trička máš Ty a třetí náš syn. Povedená rodinka. Jediný problém je, že syn ji na obličeji nevydrží mít ani deset sekund. Po nejnovějším nařízení vlády nevím, zda ho držet v kleci, anebo mu roušku přilepit izolepou.

Musela jsem se smát, když jsi přes veškerý nadhled před pár dny taky trochu zpanikařil a nakoupil zásobu trvanlivých potravin a mražené zeleniny. Nic velkého, pro některé lidi by to klidně mohl být obyčejný velký nákup, ale my chodíme nakupovat docela často čerstvé věci. A stejně Tě podezírám z toho, že jsi to udělal proto, abych teď stále musela péct buchty a housky, jelikož se bojím, aby to droždí v lednici nezemřelo.

Krom ekonomiky by mne zajímalo, jaký dopad bude mít šíření viru na lidské vztahy. Považovala bych to za hezké prověření - pakliže spolu dva lidé nevydrží pár týdnů v karanténě, je vůbec vhodné, aby spolu žili? Troufám si tvrdit, že s přiměřenou zásobou vína spolu v našem malém bytě vydržíme klidně měsíc. Nebo tři? Že bychom si po tříměsíční odluce dali tři měsíce spolu 24 hodin tahem?

A stejně jsem si vždycky stěžovala, že naše generace nic nezažila a za nic pořádného nemohla bojovat, žádná válka ani revoluce. Konečně něco! Už se začínám cítit apokalypticky, stačí si jen vybrat správnou roli.

Ta Tvá

Stonáme

Můj milý,

koronavirus se naší domácnosti zatím vyhýbá, ale viry to tu máme zamořené dostatečně. O víkendu jsem vyrazila i přes známky počínajícího onemocnění oslavit své 23. narozeniny, načež jsem hned v pondělí musela po několika letech navštívit lékaře. Dostala jsem antibiotika, neboť mám angínu a hnije mi krk, a k tomu jsem téměř přišla o hlas a v noci mi nedá spát nepříjemný suchý kašel a bolest v krku. Doporučení doktorky znělo jasně - ležet a nemluvit. Jen by mi ještě mohla poradit, jak se to dělá s malým dítětem.

Co se týče syna, angínu ode mě naštěstí nechytil, ale začal také kašlat a naměřila jsem mu zvýšenou teplotu. Ten má zase zákaz vycházet týden ven. Už několikátý den tedy chodí po bytě jako lev v kleci a myslím, že začíná být dost zpruzený. Ještěže Ty se držíš, a navíc ses mě nezřekl a stále mi dáváš pusinky a večer se k Tobě můžu tulit. Hazardére. 

Krom toho mi vaříš čaj a v rámci svých časových možností někdy i zabavíš toho malého otravu. Kdyby s Tebou mohl ven, bylo by to mnohem lepší, protože maminka by si taaak šla lehnout a stonat. Jakmile jsem doma, syn je mi neustále v patách. Pokud bych se nedej bože zavřela do ložnice, během pár minut mi tluče na dveře.

Je mi zapovězeno psát, že si nedokážu představit, co bych dělala, kdybys tu nebyl. Bohužel si to dokážu představit až moc dobře a všechno bychom to samozřejmě zvládli. Nicméně to, že teď nesedíš v base, nýbrž doma na gauči nebo s námi u stolu v kuchyni, je hodně fajn.

Akorát se distancuješ od sexuálních aktivit pro mé dobro. Včera jsem Tě vážně chtěla svést, ale dopadlo to tak, že jsem Ti hlavou ležela na klíně a mezi kašláním a smrtelným chrapotem Ti říkala, že bychom si měli zaobcovat. Ty jsi mi položil ruku na čelo, odborně tak zjistil, že mám zvýšenou teplotu, a donesl jsi mi prášek. A jedinou aktivitou, která mohla připomínat něco sexuálního, bylo měření teploty v mém zadku. Z nějakého důvodu si ji asi neumím pořádně změřit v podpaží, díky čemuž jsem Tě přesvědčovala o tom, že mám přirozenou teplotu 35 stupňů a je to taková moje výjimečnost. Odmítal jsi mi věřit a šli jsme na to jinak. A jak Tě to nadchlo!

Poslední dny si tedy se synem zakoušíme karanténu, která třeba v nedaleké době čeká celou republiku, haha. A když jeden večer u postýlky šeptám kapitolu z Pejska a kočičky, střídavě mi dochází dech a pak zase budím téměř uspaného syna kašlem, mám útěchu v tom, že následující den budeš uspávat Ty a já snad na tu angínu úplně nezemřu.

Dík, doktore!

Ta Tvá

Láska

Můj milý,

jsi zhruba dvakrát tak starý jako já, a tím pádem máš více vztahových zkušeností. Když jsme se poznali, už jsi měl třináctiletou dceru. Mně bylo tehdy sedmnáct a v životě jsem se teprve pomalu rozkoukávala. 

Pamatuji si, jak jsi mi poprvé řekl, že ses do mě zamiloval. A já Ti na to neuměla odpovědět. Cítila jsem k Tobě něco krásného, ale nešlo mi o tom promluvit. Zdráhala jsem se pohnout rty a celé to zabalit do dvou ohraných slov. Ještě mnohokrát jsi mi v různých situacích musel říct „miluji tě“, až jsem se nakonec jednou odhodlala a odpověděla Ti.

Většinou teď večer ležíme v posteli a potmě si ještě před usnutím povídáme. Jen šeptem, protože vedle naší postele stojí postýlka se spícím synem. Před pár dny jsme zase takto relaxovali ve tmě přitulení k sobě a já měla zavřené oči a už jen poslouchala Tvůj hluboký hlas a klimbala.

„Asi nám ten můj tříměsíční pobyt ve vazbě fakt pomohl,“ začal jsi. Taky si to myslím. Před Tvým zadržením se docela stupňovaly zbytečné neshody. Několik let vztahu, společné soužití a každodennosti, to je zkrátka něco jiného než romantické scházení se v počáteční zamilovanosti. Odloučení nám oběma pomohlo si uvědomit, na čem skutečně záleží. Být spolu.

„Nejsem do tebe už zamilovanej, to je jasný. To ani nejde po tolika letech. Nebolí mě tady břicho, jako když jsem Tě ze začátku potkával. Ale zjistil jsem, že tě fakt miluju. A to jsem ještě s žádnou jinou prostě neměl. To jsem nikdy nezažil. V pětačtyřiceti poprvé. To je drsný.“

Vytřeštila jsem oči do tmy. Rychle mi hlavou probliknul ten samolibý pocit, že v něčem přece jen mám Tvoje poprvé! Přede mnou jsi měl několik sexuálních partnerek i vztahů, dokonce nejsem ani první žena, která Ti dala dítě. Postupem času jsem se smířila s tím, že vzhledem k Tvému věku v téhle rovině nebudu v ničem první. Tohle bodlo!

Samolibost však rychle zmizela a dali jsme si pořádný polibek. Nebylo už co víc říkat. Je to něco tak silného, že si občas myslím, že to ani nejde vydržet. Radostí se mi může rozskočit srdce pokaždé, když si vzpomenu, že Tě mám ve svém životě. A nevím, jestli se nerouhám, když o tomhle všem píšu, zda se to vůbec může dávat do slov.

Jsi ten nejlepší člověk, kterého jsem kdy poznala. Už dávno znám Tvé slabosti a vrtochy a dokážeš mě solidně nasrat. Už jsme se od Tvého návratu z basy samozřejmě stihli pohádat a už jsem kvůli Tobě dvakrát brečela. Jenže to, jak se milujeme, vyváží úplně všechny sračky okolo. Vím, že spolu budeme až do konce.

Naší lásce od začátku mnozí nepřáli, anebo se na nás minimálně dívali dost zvláštně. Mladá holka a chlap ve středních letech. Nemusím popisovat, jaká rána to byla pro mého konzervativního otce. A když to všechno pochroustal, Tebe i mé následné dle něj brzké těhotenství, zase s Tebou musí vést vážný rozhovor a promlouvat Ti do duše, jak jsi ho zklamal, protože jsi kriminálník. Už budeme asi navždy Romeo a Julie.

Těší mne ovšem má babička, která jediná z rodiny naši lásku plně pochopila. A když stará moudrá žena tvrdí, že máme prostě osudovou lásku a patříme k sobě, co víc si přát? Jen dál žít a milovat.

Ta Tvá

Sledováni

Můj milý,

znáš takové to otřepané: „Že jsi paranoidní, ještě neznamená, že tě nesledují.“? V duchu této fráze žiju už skoro čtyři měsíce. Když jsi byl ještě zavřený a já tu jedno odpoledne měla kamaráda a v kuchyni u stolu jsme pili čaj, s naprostou jistotou mi začal tvrdit, že zjistil, odkud odposlouchávají náš byt. Prstem ukázal na jeden z protějších balkonů. Prý tam už dvacet minut sedí nějaký muž, nekouří, nic nedělá, pouze zírá naším směrem a určitě tam má nějaké odposlouchávací zařízení.

Zpočátku mi to připadalo docela absurdní, ačkoliv právník se zmiňoval, že můžu být odposlouchávána. V dalších dnech jsem se tedy na tento balkon zaměřila a začala žít svojí paranoidní představou. Všechno do sebe totiž zapadalo. Onen muž v pravidelných intervalech posedával na balkoně, vždycky nějakých patnáct až dvacet minut. Dokonce to většinou vycházelo na okamžik, kdy se ke mně někdo stavil. Jako by pár minut musel poslouchat, zda nespřádáme zločinné plány, a pak zase zalezl, protože zjistil, že pouze tlacháme o životě.

Časem jsem ho začala dokonce zdravit. Dobré ráno, pane policajte. Tuhle jsem zvedla syna, aby mu mohl zamávat. Nebo jsem zrovna byla naštvaná, měla všeho dost a zmerčila jsem jej venku, to jsem si pak ulevila několikerými nadávkami a ironickými průpovídkami. Třeba že nevím, zda je nutné, aby někdo poslouchal, jak čtu synovi Krtečka. A navíc se právě chystám zpívat, a to bych už vůbec nedoporučovala poslouchat.

Když ses vrátil z vazby, mé teorii o odposlouchávání z protějšího balkonu ses dočista vysmál. Ty bláhový! Doteď jsem se té představy nevzdala. Copak ta osoba nechodí do práce, když ji vídám tak často a v různých denních hodinách? A proč neustále vysedává v takové zimě venku? Ha! 

Domů ses vrátil bez klíčů a mobilu. Několik dnů jsme tedy zažívali velkou zábavu a bylo třeba zapojit logistické obvody v mozku. Pokud jsme se totiž rozprchli z domova každý jiným směrem a s nejasnou představou času, kdy se hodláme vrátit, nebylo úplně jednoduché takové situace řešit. Můj mobil jsme si přehazovali podle toho, kdo jej zrovna víc potřeboval mít u sebe. Klíče jsem mívala vždy já jakožto matka se synem. Nejlogičtější systém potom byl, že jsem u sebe telefon měla já a Ty ses snažil dohnat někoho, od koho si můžeš zavolat a případně si u mě vyzvednout klíče. 

Nicméně, jednoho dne jsme se vydali na výlet do Brna, kde sis po dlouhé snaze vytelefonoval, že Ti klíče konečně vrátí. Bohužel pan vyšetřovatel, který sliboval, že se prohrabe nějakou bednou a klíče vydá, nebyl v práci - však si počkáš, hajzle, my se z toho nepoděláme. Alespoň sis koupil nové kalhoty, když už jsi v base tak zhubnul a všechny Ti padají.

Když jsme zaparkovali a chystali se ještě dát si oběd (i synovi jsem poprvé dovolila dát si jiné jídlo než domácí), na parkovišti kolem nás projelo auto, v němž seděli „naši“ dva vyšetřovatelé. Ještě jsi jim zamával. A prý jsem paranoidní! Že nás sledují na každém kroku, je teď již nad slunce jasné!

Ta Tvá

Lehkost a tíha

Můj milý,

tříměsíční pobyt v pokojíčku bez kliky a za několikerými mřížemi musí poznamenat každého.  Možná to není tak hrozné jako sedět ve vězení několik let, nicméně jak jsi několikrát poznamenal, koluzní vazba je solidní mučicí nástroj. Izolace je v tomto případě úplně maximální a krom hodinové procházky v „klecovém výběhu“ a občasného sledování televize ve společenské místnosti jsi trávil celé dny na cele. 

Jediný kontakt s rodinou jsi krom dopisů, které chodily dva až tři týdny, měl jednou za čtrnáct dní na dvě hodiny. Alespoň jsi většinou v cele neseděl sám, a mohl jsi tedy konverzovat s někým dalším. V posledních dopisech jsi mi ovšem popisoval, že právě sedíš se dvěma muži, kteří prospí skoro celý den.

Během svého pobytu ve vazbě ses tedy často ocital sám se svými myšlenkami. Přitom „venku“ jsi byl zvyklý mít neustále něčím zaměstnanou hlavu i ruce. I kdyby jen tím hloupým mobilem a Facebookem. Však jsem Ti to také častokrát vyčítala. Dnes sis šel po obědě lehnout se synem a po chvilce jsi opět vyšel z ložnice. „To mi nemůžeš říct, ať nečumím do toho mobilu? Vždyť bych měl místo toho číst.“ 

S knihou jsem Tě nikdy dřív neviděla, ačkoliv pár jsi jich v životě už přečetl. Poslední léta ses jim však vyhýbal a jako mnoho dospělých důležitých lidí jsi na ně neměl čas. Tvému pobytu tedy můžeme poděkovat alespoň za to, že jsi znovu objevil zájem o knihy. Když jsem s Tebou dnes stála u naší knihovny a pomáhala Ti vybrat další knihu, do které se pustíš, měla jsem vážně radost.

Před Tvým zadržením jsme měli takové horší období, co se týče sexuálních radovánek. Jde o to, že jsi na to často neměl náladu, nebo jsi byl večer příliš unavený. Já bych na druhou stranu mohla skoro pořád a někdy jsem se Tvým odmítáním cítila uražena a vedlo to k hádkám. Na konci jsme se prakticky už jen točili v kruhu - já jsem Tě do něčeho tlačila a Tobě se nechtělo právě proto, že Tě do toho tlačím. 

Už v dopisech ses mi omlouval, že nechápeš, jak jsi mne mohl po této stránce zanedbávat. Že Tě to se mnou přece moc baví. A zvlášť náš sex, v němž jsme si oba sedli a vyhovují nám naše role. Včera večer jsi mi napsal sms, abych si šla přečíst vzkaz, který jsi mi nechal u sebe ve skříni pod páskem. Naprosto vzrušujícím způsobem jsi mi popsal, co všechno mám nachystat a jak na Tebe mám čekat, až se vrátíš domů. Byl to od Tebe skvělý nápad, a ještě k tomu jsem s nostalgií zamáčkla slzu, neb mi to připomnělo celou tu pořád ještě nedávnou dobu, kdy jsem na Tebe čekala a četla si stále dokola dopisy od Tebe. 

Zároveň na Tebe před pár dny udeřila deprese. Tu jsem Ti diagnostikovala já na základě Tvého popisu a neustálého opakování slova „nevím“. Byl jsi z toho docela vyděšen, protože podobné stavy občas zažíváš u mě jako pozorovatel a nikdy jsi jim příliš nerozuměl. Já už s tím naštěstí celkem umím pracovat a doby, kdy jsem zobala prášky, jsou dávno pryč. A Tobě taky pomůžu, jak nejlépe budu umět. Nicméně když to nepůjde domácí léčbou, v těchto stavech budeš pro jednou poslouchat Ty mě a povalíš ke cvokaři. 

Myslím, že Tě zasáhla ztráta té nesnesitelné lehkosti žití v base. Nic jsi nemohl, ale zároveň jsi nic nemusel. Celý den ses jen poflakoval, četl knihy a psal dopisy. Jídlo Ti v pravidelných intervalech strkali krmícím okénkem rovnou do rukou. Nyní sice můžeš jít kam chceš a s kýmkoliv se bavit, ale zároveň tady venku máš spoustu povinností a sraček, které je potřeba řešit.

Je to ta tíha, která je krásná, jelikož najednou opravdu žiješ a můžeš dělat téměř cokoliv, co si zamaneš. Ale zároveň musíš něco dělat a vybírat si. Jak píše Kundera - „Čím je břemeno těžší, tím je náš život blíž zemi, tím je skutečnější a pravdivější.“

Na závěr bych to cynicky mohla shodit tím, ať se nebojíš, neboť snad zas půjdeš za čas sedět a budeš mít klid. Ale nechci nad tím přemýšlet a taky trošku pořád doufám, že by to mohlo dopadnout přeštastně. Sama nesnáším tuhle frázi, ale každopádně to všechno bude dobré, věř mi. Ať dopadnem jakkoliv. Teď jsme spolu, a to je nejvíc, co můžeme mít.

Ta Tvá