Neutíkej

Můj milý,

vzpomínám na debatu, v níž jsme poprvé definovali náš vztah. Vrátila jsem se z desetidenního školního výletu a zašli jsme na čaj. Popíjet pouze čaj (a dokonce bez rumu) pro nás bylo do té doby dost nezvyklé. Jako ten dominantnější z nás dvou sis hned vzal slovo. Opakoval jsi, že se mnou vážně chceš být a ptal ses, zda to mám stejně. Když jsem přitakala, tak sis začal diktovat podmínky, kterými jsi mne trošku vyděsil. Trval jsi na tom, že já se co nejdřív seznámím s Tvými rodiči a Ty zase s těmi mými. A hlavně, že se chceš konečně odstěhovat od své ex, ale sám bydlet nehodláš. Tenkrát mi to jako studentce gymnázia, která neznala nic jiného než dětský pokoj v bytě u rodičů, připadalo strašně rychlé a bála jsem se, jak to zvládnu. Nakonec jsi řekl, ať Ti dám pusu. Když jsem chvíli váhala, dodal jsi: "Dělej!", a tak jsem poslechla.

Jedna věc jsou však slova a druhá činy. Ty se totiž dokážeš pro leccos rychle nadchnout a vzletně o tom vyprávět, ale realizace občas pokulhává. Nicméně netvrdím, že daná situace byla zrovna jednoduchá a rychle řešitelná. Seznamování s rodiči jsme nakonec dost odkládali, poněvadž jsme z toho oba měli strach i kvůli našemu velkému věkovému rozdílu. Sestěhování trvalo ještě déle, protože najít si byt a vyřídit vše okolo taky nejde lusknutím prstu. Navíc jsi na situaci musel připravit také svou dceru. Abych Tě zase tolik neomlouvala, malinko rychleji to vše probíhat mohlo - ale tady zase narážíme na Tvoji povahu.

Pamatuju si, jak jsme jednou řešili právě seznamování s rodiči a pohádali jsme se kvůli tomu. Jeli jsme zrovna do kina do Brna a cestou v autě se to tak vyostřilo, že ses na parkovišti u obchodního centra otočil a jeli jsme zpět, že už nemáš náladu. Vyhodil jsi mě tenkrát u domu a mě se nechtělo zase hned vracet domů, tak jsem šla navštívit babičku, u které jsem trochu pobrekávala. S naší situací byla seznámena a diplomaticky mi tvrdila, že nás chápe oba dva.

Mezitím jsem vlastně musela odmaturovat a nastoupit na vysokou, protože ten den už ses mi neozval (já Tobě samozřejmě taky ne!), ale další den sis mne odchytil při cestě z vlakového nádraží, když jsem přijela ze školy. Mezi prvotním závažným rozhovorem a touto situací tedy uplynul určitě rok. Rok, kdy se stále odkládalo seznámení s rodiči, které jsi v počátku tak hrdinně navrhoval! Nicméně cestou z vlaku jsi mne tedy přepadl, nastoupila jsem si k Tobě do auta a Ty jsi mi dal na omluvu rudou růži a papír, na němž bylo obřím písmem napsáno MILUJI TĚ. Byla to druhá kytka, kterou jsi mi v životě dal, což svědčilo o vážnosti situace. Tu první jsem dostala za maturitu.

Pokud jsme potřebovali být sami a v soukromí, scházeli jsme se v tomto období tak nějak kde se dalo. Výjimečně jsme někde i přespali, ale spíš jsi mi po večerech a nocích utíkal k sobě domů a mě jsi buď vysílal taxíkem (pokud jsme pili), anebo jsi mne zavezl sám. Nesnášela jsem to a nedokázala jsem se od Tebe odtrhnout. Vždy jsem s hrůzou čekala na moment, kdy se podíváš na čas na mobilu a řekneš "nic, jdem spát, musíme."

Jednou jsem ovíněná prosila, jestli bychom se ještě chvíli nemohli dívat na hvězdy před domem, kde jsme se spolu předtím sexuálně veselili. Bohužel už bylo dost hodin a Ty jsi mě nekompromisně odbyl, že máš zítra povinnosti a vážně jdeme spát. Každý k sobě, samozřejmě. Druhý den odpoledne sis mě vyzvedl autem a někam jsme se rozjeli. Když jsem se ptala, kam mě vezeš, vrazil jsi mi do ruky vstupenky do hvězdárny. "Jdeme se dívat na hvězdy."

Hledání bytu, který bychom si mohli pronajmout, se táhlo, neboť jsme se o to pokoušeli zrovna v době, kdy byl o ně velký zájem a bytů nedostatek, alespoň u nás. Po čase jsi však sehnal byt přes známého a mohli jsme se oba nastěhovat. Seznámení s rodiči už mezitím proběhlo, a pro mé rodiče přišel další šok, tedy že jejich holčička jde s tím chlapem i bydlet.

Mám v paměti první noc, kdy jsme spolu spali na matraci na zemi, protože jsme ještě neměli koupenou postel. Tiskla jsem se k Tobě a uvědomovala jsem si, jak je skvělé, že dnes v noci mi nikam neutečeš.

Ta Tvá 

Páni a chlapi

Můj milý,

předně musím říct, že bych Tě nikdy nepodvedla. Ovšem chybí mi chlap. Nemluvím teď vůbec o sexu, ale spíš o jakémsi pocitu mužského zájmu. Momentálně si musím vystačit maximálně s tím, že se na mě na ulici nějaký chlap usměje. A nebudu Ti lhát - nemít tady to malé dítě, asi bych si večer zašla do baru. Ne někoho balit, to jsem přeci nedělala nikdy. Jen tam tak stát a nechat se obluzovat! Víš, takové to, jak Ti někdo zaplatí pití, strávíš s ním nějaký čas v příjemné, trošku vzrušující společnosti, abys mu pak následně stejně utekl. Neznáš? Aha, Ty jsi byl vždy na té druhé straně! Jen nevím, jestli by to fungovalo stejně dobře jako dřív - vždyť už je mi přes dvacet. Možná bych se mohla namalovat a stříknout na sebe trochu parfému.

V krabici vzpomínek jsem našla papírek s číslem a následujícím vzkazem: "Líbíte se mi a rád bych vás někdy pozval na kafe. Pokud je to oboustranné, prosím zavolejte. Mirek." Jistěže jsem mu tenkrát nezavolala, žádného Mirka neznám. Schovala jsem si to čistě z legrace. Co je to za chlapa, když na mě celý večer jen kouká a pak mi pošle počmáraný papír po barmanovi? Nicméně pokud jeho vzplanutí tenkrát bylo silné, možná bych se mohla ozvat teď, třeba ještě hoří. Akorát to bude už dobrých šest let. (A jako vážně mi tenkrát musel vykat?! Nebyla jsem ani plnoletá.)

Momentálně mám v životě nejspíš tři muže, se kterými mám alespoň trochu maskulinního kontaktu. Nepočítám samozřejmě kamarády a partnery kamarádek. První z nich je takový moc příjemný a hezký pán, který bydlí nad námi a se kterým občas jezdím výtahem. Je velmi galantní a vždy chce konverzovat. Každopádně už před časem se mě ptal na jméno našeho syna. Akorát si ho asi nějak špatně zapamatoval a za posledních pár dní na syna už snad potřetí radostně zavolal: "Ahoj Stando!" Podotýkám, že shodné je s pravým jménem pouze počáteční písmeno. Nicméně už by bylo trapné ho teď opravovat, tak se pokaždé jen v duchu směju. Počkám až syn trochu povyroste a řekne mu sám, že se tak nejmenuje. Já ho však potom okřiknu: "No tak, Stando! Nedělej si z pána legraci."

Přemítám nad tím, že normálně bych nepoužila slovní spojení hezký pán. Buď se mi někdo líbí, a pak je to spíš borec, frajer, či týpek, anebo se potom může jednat o nudného sešlého pána. Nicméně tento člověk je tak elegantní a akurátní, že jej jinak nazvat nemohu. Chápej, o věku to není, bude nejspíš mladší než Ty, maximálně do čtyřiceti. A Tebe bych pánem nazvala leda v rovině sexuální, ale to jsme zase někde úplně jinde.

Jak už jsem Ti psala v dopise, Tvůj právník je sympaťák a docela fešák. Nicméně si nejsem tak docela jistá, jestli se mi už vážně nelíbí každý kolemjdoucí muž. Ale zase, rozhodně není pán! A v něčem je to docela můj člověk - ptal se mě, zda už jsem vypila to víno, které mi před Vánoci dal. Když jsem začala kývat se slovy, že "bylo moc dobrý", jen se zasmál a odpověděl: "Nešlo o to, aby bylo dobrý, ale že je v něm alkohol. Na nervy."

Vyjížďky v jeho velkém černém autě jsem si už docela oblíbila. Za prvé si odpočinu od syna, vždy mi ho někdo tu chvíli pohlídá, protože přeci mám schůzku s právníkem, ale taky je docela vtipný a fajn. Naposledy po mně chtěl nájemní smlouvu kvůli příslibu bydlení, aby se jako pak v budoucnu vědělo, že máš kde bydlet, kdyby Tě pustili. Tak jsem se ho ptala, jestli by třeba nepomohlo ještě nějaké prohlášení, že máme malé dítě, jsme zasnoubení a budeme se brát. "To byste si ho ale pak fakt musela vzít!" podíval se na mě napůl vážně a napůl pobaveně. Odpověděla jsem, že v to taky sakra doufám! Jen jsem si svatbu nejspíš představovala docela jinak.

Posledním zajímavým mužem mého nynějšího života je prodavač v supermarketu. Když jsem nastoupila na gympl, tak on tam zrovna chodil do čtvrťáku. Merčili jsme se na chodbách, ale nikdy jsme spolu nemluvili. Zde se jedná o vztah nejvíce platonický, neboť se na sebe jen usmíváme, zdravíme se a on se pitvoří na syna. No, je to totiž docela klasický vztah prodavač-zákazník.

Vše je marné, jelikož kamkoliv jdu, tlačím před sebou obranný val v podobě kočárku. Buď rád, že máš v potomkovi takové zastání. A já taky!

Ta Tvá

Proč je fajn mít chlapa v base

Můj milý,

jelikož jsem sama sobě psychoterapeutem, usmyslela jsem si, že bych se na nastalou situaci měla dívat pozitivně. Nalijme si tedy čistého ginu a vzpomeňme to dobré, co vyvstalo v souvislosti s Tvým pobytem ve vazbě. Vezmu to například od nedávných Vánoc - jelikož jsem pro Tebe již měla nakoupené nějaké dárky, které jsem Ti samozřejmě nepředala, mám šanci je posléze zrecyklovat a udělat z nich dárky třeba narozeninové. Otvírá se mi možnost využít je na jakékoliv další narozeniny či Vánoce, dle délky výkonu trestu.

Dál můžu spát pod oběma peřinami, což se mi hodí zvlášť teď v zimě. Sám víš, že nosím tlusté ponožky i v parném létě, ale poslední týdny je mi kosa vážně neskutečná. Kdybys tu byl, stejně bych tu peřinu z Tebe v noci servala a vzala si ji. O spoustě volného místa v posteli psát nebudu, protože jsem Tě stejně vždycky docela utlačovala a prostor mi nechyběl. Nicméně noci bez chrápajícího medvěda jsou osvěžující. Ačkoliv se mi zdá, že syn začíná nějak nápadně nahlas dýchat a co chvíle se jeho noční projevy beztak přesunou do kolonky "jemný chrapot".

Protože jsem věčný uklízeč, konečně jsem mohla s velkým uspokojením do sklepa odnést Tvé krabice s dokumenty. Tedy se všemi těmi papíry, které "pak roztřídíš". Hned se mi volněji dýchá. Některé ženy v depresích nakupují, já vyhazuji. (Neboj, ty dokumenty jsem vážně jen přesunula do sklepa.)

Praní prádla si můžu plánovat čistě podle sebe. A nenastane situace "Prosím tě, já bych potřeboval vyprat tady ty kalhoty", právě když koš na špinavé prádlo zeje prázdnotou a sušáky se naopak prohýbají pod čerstvě vypraným prádlem. Taky mám klid na psaní blogu, který Ty nemůžeš číst, a koukání na seriály, které Tobě by se určitě nelíbily a blbě bys je komentoval.

Nástěnný kalendář s reprodukcemi obrazů na rok 2020 jsem mohla vybrat sama dle svého vkusu. A že jsem měla chuť objednat schválně Salvadora Dalího! Stejně tu nejsi, tudíž tu nežije nikdo, kdo by se musel s nechutí koukat na ty psychárny. Možná jen syn, ale ten mi to ještě neumí říct. (Vyhrál nudný a klidný impresionismus, buď v pohodě.)

Když právě umyju nádobí, nikdo mi do dřezu nepoloží špinavý hrnek nebo talířek. Jedině návštěvy, ale ty mají se mnou soucit a většinou už ani nekomentují, že hned vystřelím a běžím to umýt. Díky těmto návštěvám mám také důvod mít neustále v lednici vychlazený gin a calvados a své přátele dokážu lehce přesvědčit, že by si se mnou vážně měli dát panáka. No jo, chudák holka. A když piju sama, je jasný ten žal, kvůli kterému piju.

Na druhou stranu vymizely večery, v nichž jen čekám, v kolik se vrátíš z hospody a jestli se vrátíš. Ještěže v dopisech se tak kaješ, že v tomto rozhodně pokračovat nehodláš. Máme tedy díky odloučení možnost zpytovat svědomí, vzpomínat na ranné fáze zamilovanosti a psát si hezká slova plná lásky a krásy. Taky jsem konečně přestala tolik šetřit papíry do svého polaroidu, protože v každém z těch dopisů Ti posílám alespoň jednu fotku našeho syna.

Skvělé také je, že teď přede mnou nikdo nekonzumuje žádné potraviny obsahující sulc a že mi nikdo schválně neříká slovo matjesy. Mojí největší noční můrou jsou matjesy zalité v aspiku. Nesnesu tu klepavou konzistenci a k tomu znepokojující t a j vedle sebe.

Blbá na tom je nakonec teda jen jediná věc - že tu nejsi.