Řekli ano

Milí čtenáři,

minulý pátek jsem byla unesena. Můj tehdy ještě snoubenec (spoiler!) mne nečekaně ve spolupráci s mými kamarádkami naložil do taxíku, který mě odvezl do polí. Pan taxikář mi předal dojemný dopis, v němž jsem se také dozvěděla, že si nejprve budu muset dle indicií najít svoji rozlučkovou partu, a následně oslavíme moji odcházející svobodu. Bohužel v pátek nebylo úplně nejlepší počasí a já náhle s úplně prázdnou hlavou stála u pole kousek od lesa a deštník se snažila stáčet tak, abych co nejméně zmokla.

Indicie od každé kamarádky mne zavedla na nějaké místo, kde jsme spolu něco zažily. První měla směřovat k té, již znám už od školky. Když nás téměř před dvaceti lety vzaly učitelky ze školky hrát si do lesa, tahle kamarádka stála opřená o strom a křičela: „Vyplouváme!“ obklopena několika chlapci. Já introvertně postávala někde v pozadí, ale tahle kamarádka mne přivolala, abych šla plout s nimi. Od té chvíle už nás nikdo nerozdělil.

To, že jsem si v tom stresu na naši školkovou hlášku nevzpomněla, vydala se úplně jiným směrem a ušla tisíc mil rozbahněným terénem, ani nemá cenu zmiňovat. To jsem prostě celá já! Nicméně pak už jsem všechny holky bez problému našla a posbírala po našem městě a mohly jsme jet grilovat a užívat si na chatu. I přes nepříznivé počasí proběhlo noční nahaté koupání v rybníce, na kterém vždy trvám.

„Bachař mě po čtyřech dnech začal oslovovat křestním jménem“

Když se můj milý vrátil po třech měsících z vazby, byl pln zážitků. Zažil najednou úplně jiný svět, než na jaký byl do té doby zvyklý. Bylo to skoro jako když se dítě vrátí z letního tábora a všem okolo nadšeně popisuje, jak se koupali v řece a rozdělávali oheň bez sirek. On sice o pobytu ve vazební věznici nevykládal zrovna nadšeně, ale přesto to ze sebe chtěl dostat ven a také možná neměl moc jiných témat, o nichž by mohl mluvit, protože tři měsíce zkrátka žil jen kriminálem. 

Poslední dobou se o tom však už nebavíme skoro vůbec, to téma se otevře jen v případě, že potkáme někoho, kdo se s milým ještě od jeho návratu neviděl. Cítím, že milý už se k  tomu příliš vracet nechce a já jej zase nechci obtěžovat dalšími otázkami (navíc když už mi vlastně všechno řekl a já se ho kvůli těmto rozhovorům vyptávám podruhé). Mám tu tedy posledních pár otázek a odpovědí, o které vás, drazí čtenáři, neochudím, ale milý už tentokrát příliš nadšený a sdílný nebyl a tento díl bude nejspíš poslední. 

Radosti

Milí čtenáři,

já se mám pořád tak hezky, až není o čem psát. Syn mi přes své drobné chvilky vzteku a zkoušení, co vše si k rodičům může dovolit, dělá radost, a můj druhý syn kvásek Ferda mne těší jakbysmet. Už jsem si ustálila svůj recept na pšenično-žitný chléb, zjednodušila jsem si veškeré postupy a těsto na něj zvládnu zadělávat i poslepu. To ale nic nemění na tom, že jsem stále velmi nešikovný člověk. Má nešikovnost je speciálního charakteru a plyne z nepozornosti a náhlého ztrácení se v myšlenkách. Neustálé rozbíjení skleniček mi budiž důkazem.

Dnes ráno jsem z lednice vytáhla ošatku s chlebem, který mi kynul přes celou noc. Rozehřála jsem si troubu, dolů jsem do ní dala jeden plech s vodou, aby se zapařila, a na rošt jsem dala druhý plech, aby se pořádně rozpálil. Když bylo rozehřáto, vyklopila jsem si chléb na svůj překladní sázecí plech vystlaný pečicím papírem a ještě jsem se vybičovala k takovému výkonu, že jsem na něj vyryla srdíčko. S těstem vyklopeným z ošatky už většinou nedělám dlouhé průtahy, spíše ho rychle přesouvám do trouby, aby si chleba hezky udržel tvar a zbytečně se mi nerozjel. Ne však dnes ráno!

Všimla jsem si, že je na něm docela dost mouky a rozhodla jsem se tuto mouku lehce ofoukat nad dřezem. Nevím, proč jsem ji jen trochu neometla jako obvykle a proč jsem se pouštěla do „žonglérských“ kousků, kdy jsem plech s chlebem nad dřezem otáčela a nahýbala, až mi chleba samozřejmě žuchnul přímo do dřezu. Naštěstí se neměl od čeho kontaminovat a sjel i s pečicím papírem, na kterém zůstal ve dřezu ležet. S hrůzou jsem ho téměř poslepu vytáhla a rychle hodila do trouby. Čekala mne nekonečná třičtvrtě hodinka, v níž jsem se obávala, že vytáhnu pomačkanou placku.

Štěstěna mi ale přeje a chléb i po takovém strašném zacházení v troubě znovu vyskočil a vypadá docela dobře. Jen má trošku rustikálnější vzhled a na spodku je pomačkaný. Poprvé jsem zkoušela do chleba přidat osmaženou cibuli, což je další dobrodružství. Napjatě teď můžeme čekat do večeře, jak to celé dopadlo! Dobře, přiznávám, napjatá jsem jen já, zbytek domácnosti se mým „dobrodružstvím“ směje. Včetně malého syna, který ještě příliš neví čemu, ale jeho tatínek ho k tomu ponouká.

Přišly mi svatební šaty od návrhářky, což mne těší velmi. Hned jsem psala e-mail s poděkováním a ona mi zase popřála hezkou svatbu a požádala, zda bych jí potom neposlala nějakou fotografii šatů v akci. Moc se mi líbí, když můžu mít takhle něco od konkrétního člověka, s nímž lze přímo komunikovat. A navíc mám jistotu, že to opravdu nešili zubožení lidé za pár centů bůh ví kde. Kdybych si dokázala i svatební šaty koupit v sekáči, klidně to udělám.

Kamarádky mi chystají rozlučku se svobodou, takže když se s některou z nich v posledních dnech setkám, jen se potutelně usmívá a střídavě se mě všechny ptají, jestli se spíš bojím, nebo těším. A já se samozřejmě těším, protože ať už na mě vymyslí cokoliv, jsem hrozně ráda, že mám okolo sebe takové holky, co si dávají práci s tím udělat pro mne něco pěkného.

Co bych vám dál sdělila? Je to prostě hrůza, když se člověk má takhle dobře! Jdu radši nakouknout do kuchyně. V dnešním parném dni připravuji k obědu těstovinový zeleninový salát a myslím, žě těstovinám se v té vařící vodě už dlouho líbit nebude.

Vaše Odesílatelka