Slzy veřejné

Milí čtenáři,

stane se vám někdy, že se rozpláčete před cizími lidmi? Já se snažím takové projevy eliminovat a přednaposledy se mi to po dlouhé době přihodilo v porodnici. Syn se narodil trochu ošklivý a dost fialový, vlastně vypadal podobně jako Voldemort, poněvadž byl omotaný pupeční šňůrou a dalo mi hodně práce ho vytlačit. Tehdy mi připadal jako krásné miminko, ale při pohledu na ty téměř dva roky staré fotky musím uznat, že byl vlastně ošklivý dost. Každopádně po porodu už bylo všechno v pořádku, já se učila kojit a vůbec se sžívala s tím novým zvláštním tvorem.

Po dnu a noci, které jsem strávila v těsné blízkosti miminka, ráno přišla sestra a udělala mu testy na novorozeneckou žloutenku. Syn měl bohužel zvýšené hodnoty, a tak mi ho dle mých objektivních vzpomínek násilně vyrvali z náručí a ukradli. Zamknuli si ho do své místnosti, kde na něj svítili UV zářivkou a mě volali jen jednou za pár hodin na kojení. Tehdy jsem se rozbrečela hned před několika cizími lidmi - nejprve před svojí spolubydlící, která mi hned podala ruličku toaletního papíru, do které jsem mohla smrkat a utírat si mokrý ksicht, a následně před sestrami na novorozeneckém oddělení.

Spolubydlící byla skvělá, navíc sama měla čerstvé miminko a chápala, co dokáží udělat hormony. Utěšovala mě a povídaly jsme si. S jednou sestřičkou to bylo horší, poněvadž jsem si před ní připadala jako ultimátní hňup, když mi se zdviženým obočím vysvětlovala, že můj syn přece není nemocnej, že novorozenecká žloutenka je běžná záležitost. To jsem ale věděla! Nebála jsem si, že můj syn umírá, jen jsem s ním chtěla být víc než jednou za čtyři hodiny na pár minut! Vůbec nechápu, jak to dřív matky zvládaly, když jim děti brali po porodu automaticky pryč.

Naposledy jsem veřejně brečela včera. Už mi totiž opět chtějí vzít moje miminko. Miminko už má sice dva roky a trošku pokročilo ve svých dovednostech, ale stejně mi připadá příliš malé a bezbranné na odtržení od maminky. Na podzim totiž potřebuji nastoupit do školy a můj obor se nedá studovat dálkově, znamená to tedy každý den krom pátku tvrdnout ve škole. Kvůli peripetiím a těhotnění a podobně za sebou mám zatím jen prvák a už bych si mohla pohnout, abych z nich vyloudila aspoň nějaký titul a za pár let se stala konečně plnohodnotným pracujícím občanem. Docela by se hodily řešit i ty nemilé věci jako hypotéka a bydlení, protože doposud smrdíme v podnájmu. Sice u známého, tudíž úplně nehrozí, že by nás najednou vyhodil, ale stát se může cokoliv. Taky mi za rok končí rodičák a můj milý bohužel vážně nikdy nebyl Pablo Escobar, ačkoliv se to policie nejspíš stále snaží dokázat.

Milý včera zavolal do místního ústavu, kde hlídají malé děti. Domluvil nám rovnou schůzku. Přivítala nás velice milá mladá paní, která nás začala provázet a ukazovat nám jídelnu, hrací místnost a podobně. Syna okamžitě zaujal velký plastový bagr a mně se zase okamžitě začaly do očí hrnout slzy. Mlčky jsem přikyvovala a rozhlížela se po místnosti. Doufala jsem, že ten pláč nějak překonám, jsem přece už velká holka a nemůžu to jen tak pustit na veřejnosti...

Jakmile se ale přes okraj přelila jedna slza, už to nešlo zastavit. Snažila jsem se je rychle utírat a dál dělat, že se vůbec nic neděje, ale mé sesypání bylo evidentní. Paní byla hodná a usmívala se, že to úplně chápe. Milý mě objal kolem ramen se slovy: „No jo, byli jste spolu dva roky. Ale to bude dobrý! A vodit ho sem ráno budu já.“

Už mám sestavený rozvrh předmětů. Ve škole budu docela často, musím započítat také čas v knihovně, na psaní seminárek a učení, plus hodina denně dojíždění. Každou rádoby volnou minutu si zkrátka musím vyhradit pro syna. Pořádně se učit, uklízet a vařit budu nejspíš v noci. Ale asi to dám, ne? Jako všechno. Už jsem přežila pár dost depresivních a přemýšlecích dnů a nyní jsem docela odhodlaná.

Tak ahoj, já si jdu užívat zbytek léta a relativní pohodičky! (Že já si někdy stěžovala na to, jak s děckem nic nestíhám.)

Vaše Odesílatelka