„Tam praktický řešení končí po dvou metrech u zdi“

V následujícím rozhovoru jsem se snažila jít trochu víc do hloubky a vydolovat ze svého drsňáka taky nějaké emoce. Příliš se mi to nezdařilo, ty hlavní pocity zůstanou navždy uzavřené v našich soukromých dopisech, nebo vyřčené pouze do očí  a bez nahrávacího zařízení, ale snad se zase aspoň trochu něco dozvíte o životě za mřížemi.

Co se ti honí hlavou, když jsi celý den zavřený na cele?

Já jsem si zakazoval, aby se mi cokoliv honilo hlavou. V mé tříměsíční koluzní vazbě se mi honilo hlavou hlavně to, kde všude jsem udělal chybu a na co všechno můžou policajti přijít. Já jsem ale měl dobrý, že za mnou jezdil každej týden advokát a extrémně se mnou spolupracoval, to tam mnozí vůbec neměli a těm se musely hlavou honit mnohem horší věci. A když tvoje strategie stojí na tom, že nevypovídáš, tak vlastně jenom trneš, s čím přijdou oni.

Druhá věc je přemýšlení o tom, co všechno je potřeba zařídit. Však víš, čeho se především týkaly první dva dopisy, který jsem ti posílal – potřeboval jsem rychle takový ty všednodennosti převelet na někoho jinýho.

A na mě jsi jako nemyslel? Na to čekám!

Samozřejmě, že ano. Ale minimálně, protože bych se tam jinak zbláznil. To jsem si zakazoval nejvíc. Byl jsem tam natolik sám se sebou, že by to mohlo vést k velkejm psychickejm potížím. Snažil jsem se na naše odloučení příliš nemyslet a zlehčovat to. Spíš jsem se snažil rozptýlit četbou a podobně.

No to je pěkný, já na tebe myslela furt.

Ale já taky, jenže do hlavy jsem si tě naplno mohl pustit tak dvacet minut denně. Já když nad něčím přemýšlím, tak přemýšlím, jak bych to prakticky řešil, ale tam praktický řešení prostě končí po dvou metrech u zdi. Tam se nedá nic řešit, takže nemůžeš do myšlenek moc zabředávat. Skončil bych naproti na psychiatrii.

Ale byl jsi rád, že jsem ti psala dopisy?

Ano, to bylo příjemný. Jakejkoliv kontakt s venkem je tam příjemnej. Sice byly dopisy kvůli kontrolám zpožděný, ale byly. Mým spoluvězňům třeba nechodilo zdaleka tolik dopisů, někteří neměli venku partnerky a nechodilo jim vůbec nic.

A četl jsi ty dopisy hned? Já jsem si je vždycky nechávala na večer.

Hned. Teda pokud to tam bachař nehodil zároveň s obědem.

Takže ty jsi radši šel jíst, než číst psaní ode mě?!

Ano, protože by mi to vystydlo. A to jídlo už tak bylo velice odporný, a když to vystydlo, bylo to dvacetkrát odpornější. A hlavně se po pěti minutách otevře okýnko a slyšíš „talíře, kundy!“ Když jsme něco nesnědli, tak jsme to ani nestíhali splachovat do hajzlu, abysme rychle mohli odevzdat talíře.

Další kontakt s venkovním světem jsou návštěvy. Ty ti pomáhaly?

Bylo to stresující a zároveň příjemný. To čekání v den návštěv bylo nejhorší. Jakmile oni věděli, že návštěva dorazila, tak mě bachař přišel vyzvednout. Šel jsem s ním prvně na umývárku, kde jsem se svlíknul do naha, on si mě zkontroloval, pak jsem ještě udělal dřep, jestli si s sebou něco nenesu, a šlo se. Když jsem šel z návštěvy, procedura se opakovala. Bylo to trochu absurdní, protože na těch návštěvách tě taky hlídají bachaři, a nás s koluzní vazbou i vyšetřovatelé.

Každopádně jsem byl rád, když ses tam objevila. To musí být příšerný, co tam mají teď ty dva měsíce bez návštěv. Sice mají místo toho hovory po skype, ale to není to samý.

A co spoluvězni? Ty jsi jich vystřídal několik. Rozuměli jste si?

Rozuměl jsem si se všema, já si rozumím se všema lidma, vždyť mě znáš. Všiml jsem si, že vícetrestaní borci, se kterýma jsem se setkal velmi okrajově v posilovně nebo ve sprše, jsou podstatně víc odměření. Nejsou vstřícní a moc nemluví. Ale já jsem byl na cele vždy a bezvýhradně s prvotrestanejma a normálně jsme se bavili.

Popíšeš nějakýho trochu víc?

Byl jsem na cele třeba s bývalym policajtem. Byl tam za něco, za co by mohli obžalovat půlku republiky – úvěrovej podvod. Při sepisování úvěru zamlčel jedno dítě, nebo řekl, že místo pětadvaceti vydělává třicet, nevím přesně. Jednalo se o naprostou banalitu, byl tam jenom proto, aby mu mohli sebrat výsluhu. GIBS, ti takzvaní „policajti policajtů“, si na něm smlsli.

A tady ten policajt dřív dělal na celách předběžnýho zadržení, který jsou zásobovaný jídlem z naší vazebky. Mnoho let zadrženejm rozdával to žrádlo a říkal si, jak by to nikdy nevzal do huby. Obdivoval několik svých kolegů, kteří to žrali, protože to měli zadarmo. Na CPZ prakticky nic nepolkneš, jak jsem ti popisoval, takže tam toho jídla spousta zbývá a někteří šetřílci to prostě dojídali. Oni by si teda mohli nechat dovézt bachařskej oběd za padesát korun, ale zdarma je zdarma.

No, každopádně bývalej policajt skončil tak, že nakonec to jídlo taky jedl. Oni ho samozřejmě po třech měsících pustili a nic moc z toho mít nebude, ale vydusili ho a přišel o výsluhu. Jo, to jsem ještě neřekl, že v té vazbě byl samozřejmě kvůli ovlivňování svědků. Jakmile se totiž dozvěděl, že ho vyšetřuje GIBS, tak volal kolegovi, aby „té tlusté píči“ státní zástupkyni řekl to a to. Jenže si neuvědomil, že asi bude odposlouchávanej. A tlusté píči se to moc nelíbilo a poslala ho do vazby.