Žal se odkládá

Můj milý,

tak se mi poslední dny to žití zase docela líbí. Už mne omrzelo péct z nedostatkového droždí, a navíc jsem se pro jednou chtěla svézt na módní vlně, a tak jsem si vychovala vlastní kvásek. Stačila sklenice, žitná mouka a voda, a Ferda byl během pár dnů na světě. Těhotenství s Ferdou bylo tedy mnohem méně náročné než s naším prvním synem. Jen jsem chodila kolem zakryté sklenice po špičkách a nenápadně do ní každou chvíli nakukovala, zda už se tvoří patřičné bublinky a jestli už se začíná linout správný kvasný odér.

Pro moje věčné strachy jsem tak docela nevěřila, že se chleba vyvede. Housky už mám celkem zmáknuté, ale tam zas tak o nic nejde, droždí z obchodu se chová vždy přibližně stejně. Když jsem ale zakládala těsto na první celozrnný žitný chléb, nebylo mi lehce! Nicméně po dalších dlouhých hodinách zrání a kynutí vše dospělo ke zdárnému konci. Chleba je až na tvrdší a lehce připečenou kůrku (kterou musím příště při pečení zakrýt alobalem) k jídlu. Lehká kvásková nakyslost je přesně to, čeho jsem chtěla docílit, a slunečnicová semínka příjemně křupou. Za pár dnů se plánuji vrhnout na chleba s nějakým podílem pšeničné mouky, abych se víc přiblížila klasice. Tu však stejně domů nekupujem, takže jen pro ten pocit, že to také jde. Můj favorit už navždy bude žito.

Abych nechválila jen Ferdu, potažmo sebe, náš prvorozený syn mi také dělá radost. Každým dnem se učí něco nového, cítím, jak čím dál víc rozumí, co po něm chci a co se děje kolem. Nedávno jsem jej ostříhala, poněvadž mu vlasy lezly do očí, uší a pomalu i do nosu. Ty ses po příchodu z práce pořádně nasmál, prý je to „vzor kastról“. Já myslím, že to našemu chlapečkovi moc sluší. Dětem je docela jedno, co mají v takto raném věku na hlavě - vyčte mi to možná až později při procházení fotografií z děství.

Začíná s ním být čím dál větší legrace, krom klasických zvuků zvířat se taky naučil, jak dělá had (sss) a z anglických slov umí říct „baby“. Co naplat, že to umí jen díky té příšerné dětské písničce Baby Shark, kterou mu i přes můj výslovný zákaz stále někdo pouští. Začínám se smiřovat s tím, že mu snad vážně pár minut denně u písniček či pohádek na youtube neublíží. A jelikož nevlastníme televizi, snad se to vykrátí.

Víkendová odpoledne bývají zpravidla pěkná, protože vyrážíme k místní přehradě. Sedneme si na deku na stráň, sejdeme se s přáteli, kteří mají stejně starou holčičku, a povídáme si. Občas si koupíme pivo (i já zapřísáhla vinařka jsem si minule v tom teple trochu dala) a při tajném odklopení roušky se i napijem. Děti mezitím pobíhají okolo a jsou šťastné, vlastně k nám přichází jen v okamžiku, kdy chtějí banán nebo další kukuřičnou křupku. A já mám při takových chvílích pocit, že je svět docela normální, že nesedíme zavření doma a všichni se můžeme tak nějak nadechnout a oddechnout si. Aby nás ty strachy totiž nezabili dřív a bolestivěj než korona.

Také jsme se jedno odpoledne vypravili do Olomouce, kde jsi potřeboval do práce koupit nějaké cihly nebo kachličky. Takže jsi nás, táto, taky vyvez. (Taky vám připadá příšerné, když si páry po pořízení dítěte začnou říkat „táto“ a „mámo“ a zdaleka ne jen v přítomnosti potomka?). Chtěla jsem při té příležitosti vidět olomoucký orloj a koupit si tvarůžek - málo tuku, hodně bílkovin. To se nepovedlo, orloj zrovna opravují a podniková prodejna olomouckých tvarůžků byla zavřená. Alespoň jsme se tedy prošli po náměstí a syn si zmáchal rukávy v kašně.

Tuto neděli pojedeme kvůli jedné závažné (!) schůzce do Prahy. Pokud to klapne, budu šťastná. Tak jen doufám, že uvidíme orloj aspoň tam.

Ta Tvá