„Bachař mě po čtyřech dnech začal oslovovat křestním jménem“

Když se můj milý vrátil po třech měsících z vazby, byl pln zážitků. Zažil najednou úplně jiný svět, než na jaký byl do té doby zvyklý. Bylo to skoro jako když se dítě vrátí z letního tábora a všem okolo nadšeně popisuje, jak se koupali v řece a rozdělávali oheň bez sirek. On sice o pobytu ve vazební věznici nevykládal zrovna nadšeně, ale přesto to ze sebe chtěl dostat ven a také možná neměl moc jiných témat, o nichž by mohl mluvit, protože tři měsíce zkrátka žil jen kriminálem. 

Poslední dobou se o tom však už nebavíme skoro vůbec, to téma se otevře jen v případě, že potkáme někoho, kdo se s milým ještě od jeho návratu neviděl. Cítím, že milý už se k  tomu příliš vracet nechce a já jej zase nechci obtěžovat dalšími otázkami (navíc když už mi vlastně všechno řekl a já se ho kvůli těmto rozhovorům vyptávám podruhé). Mám tu tedy posledních pár otázek a odpovědí, o které vás, drazí čtenáři, neochudím, ale milý už tentokrát příliš nadšený a sdílný nebyl a tento díl bude nejspíš poslední. 

Jak se k vám chovali bachaři? Oni mají nějaké předpisy, jak se mají chovat, dodržovali to?

Dodržovali, bezvýhradně.

A co jak jsi mi povídal, jak vás jednou nechal bachař hodinu čekat ve sprše? To už se mi zdá trochu jako šikana.

To není šikana. On nás do té sprchy vzal mimo plán po posilovně, ze své dobré vůle. Jinak se koupeš jen dvakrát týdně. Tak jsme si trochu počkali a poděkovali.

Taky jsi mi říkal, že bachaři by vám měli vykat. Některým vězňům však klidně tykali a byli na ně drsní.

Ano, někteří si na to stěžovali. Blbci, no. Ke mně se všichni bachaři chovali slušně, protože umím komunikovat s lidma. Potom jsou tam blbci, co neumí komunikovat s lidma, a k těm se ti bachaři chovají zase jinak. Mě tam třeba jeden bachař po pár setkáních začal oslovovat křestním jménem a choval se ke mně úplně v pohodě. On měl devadesát muklů na patře a po čtyřech dnech mě začal oslovovat křestním jménem.

To slyšíš na té chodbě, třeba přichází referent a říká bachařovi, aby někoho vzal na televizi. A bachař odpovídá, že by vzal třeba chlapy z osmičky. A referent na to: „Ne, vem ty ze čtverky, jak tam sedí ten Jiří.“ A tak to prostě bylo, nijak se nevychloubám, já jen umím mluvit s lidma a nedělám jim žádný potíže. Hlavně jsem po nich nikdy nic nechtěl. To je totiž základ, nesmíš po nich nic chtít. Slyšel jsem, jak borci z vedlejší cely pořád škemrají, kdy už je vezmou na televizi. Bachař jen otráveně odpovídal: „Až na vás přijde řada.“ – jenže mezitím už třikrát byli u nás, jestli nepůjdem.

Takže jsi vážně neměl s nikým problémy?

Naopak. Nikdy v životě jsem se necítil víc hlídanej a v bezpečí než tam. Když jdeš po schodech a zvrtneš si kotník, tak to bachař ví ve vteřině. Když půjdeš sama po schodech tady v baráku a něco se ti stane, tak tam můžeš ležet celý odpoledne. To se ti v base nestane.

Mě překvapilo, jak jsi říkal, že bachaři u sebe nenosili pistole.

Samozřejmě. Oni je tam asi někde mají, ale nenosí je u sebe. Jenom když tě někam převáží, venku je mají. To je taky pro jejich bezpečnost, vždyť tam je třeba pět set vězňů a dvacet bachařů. Kdyby měli pistole, tak je po nich. Kolik je v pistoli nábojů, patnáct? A kolikrát se trefíš, čtyřikrát? Ale ten pátej vězeň už ti tu pistoli vytáhne z ruky. Myslím, že mají akorát pouta, možná nějakej plyn, možná takovou tu elektriku. Ale mě tady ty věci moc nezajímají. To třeba hrozně fascinuje mýho advokáta, oni mě tam převezli a on se hned ptal, co to mají za zbraně.

Měl jsi tam nějakou nejhorší chvilku?

Hodně mi vadilo, jak mě tam bolel tenisovej loket. Dlouho jsem vyčkával s nějakým voláním doktora, protože jsem právě nechtěl nikoho otravovat. O Vánocích mi bylo taky dost smutno, a hlavně jsem byl bytostně nasranej, že tam musím sedět a nemůžu být s lidma, který mám rád.

Ty jsi mi samozřejmě chyběla každej den, každý ráno, každej večer a každou minutu. Ale jako hlavní emoci tam máš vztek.

A vůbec, celý to bylo nejhorší. Prostě si tam jen čteš, píšeš dopisy a bavíš se s borcama o úplnejch pičovinách. Myslíš na to, kdy půjdeš na záchod, jak dlouho si budeš čistit zuby a kolik si nabalíš cigaret. Protože jakmile si na delší dobu povolíš hlubší myšlenky, skončíš, jak už jsem říkal, naproti na psychiatrii.