Radosti

Milí čtenáři,

já se mám pořád tak hezky, až není o čem psát. Syn mi přes své drobné chvilky vzteku a zkoušení, co vše si k rodičům může dovolit, dělá radost, a můj druhý syn kvásek Ferda mne těší jakbysmet. Už jsem si ustálila svůj recept na pšenično-žitný chléb, zjednodušila jsem si veškeré postupy a těsto na něj zvládnu zadělávat i poslepu. To ale nic nemění na tom, že jsem stále velmi nešikovný člověk. Má nešikovnost je speciálního charakteru a plyne z nepozornosti a náhlého ztrácení se v myšlenkách. Neustálé rozbíjení skleniček mi budiž důkazem.

Dnes ráno jsem z lednice vytáhla ošatku s chlebem, který mi kynul přes celou noc. Rozehřála jsem si troubu, dolů jsem do ní dala jeden plech s vodou, aby se zapařila, a na rošt jsem dala druhý plech, aby se pořádně rozpálil. Když bylo rozehřáto, vyklopila jsem si chléb na svůj překladní sázecí plech vystlaný pečicím papírem a ještě jsem se vybičovala k takovému výkonu, že jsem na něj vyryla srdíčko. S těstem vyklopeným z ošatky už většinou nedělám dlouhé průtahy, spíše ho rychle přesouvám do trouby, aby si chleba hezky udržel tvar a zbytečně se mi nerozjel. Ne však dnes ráno!

Všimla jsem si, že je na něm docela dost mouky a rozhodla jsem se tuto mouku lehce ofoukat nad dřezem. Nevím, proč jsem ji jen trochu neometla jako obvykle a proč jsem se pouštěla do „žonglérských“ kousků, kdy jsem plech s chlebem nad dřezem otáčela a nahýbala, až mi chleba samozřejmě žuchnul přímo do dřezu. Naštěstí se neměl od čeho kontaminovat a sjel i s pečicím papírem, na kterém zůstal ve dřezu ležet. S hrůzou jsem ho téměř poslepu vytáhla a rychle hodila do trouby. Čekala mne nekonečná třičtvrtě hodinka, v níž jsem se obávala, že vytáhnu pomačkanou placku.

Štěstěna mi ale přeje a chléb i po takovém strašném zacházení v troubě znovu vyskočil a vypadá docela dobře. Jen má trošku rustikálnější vzhled a na spodku je pomačkaný. Poprvé jsem zkoušela do chleba přidat osmaženou cibuli, což je další dobrodružství. Napjatě teď můžeme čekat do večeře, jak to celé dopadlo! Dobře, přiznávám, napjatá jsem jen já, zbytek domácnosti se mým „dobrodružstvím“ směje. Včetně malého syna, který ještě příliš neví čemu, ale jeho tatínek ho k tomu ponouká.

Přišly mi svatební šaty od návrhářky, což mne těší velmi. Hned jsem psala e-mail s poděkováním a ona mi zase popřála hezkou svatbu a požádala, zda bych jí potom neposlala nějakou fotografii šatů v akci. Moc se mi líbí, když můžu mít takhle něco od konkrétního člověka, s nímž lze přímo komunikovat. A navíc mám jistotu, že to opravdu nešili zubožení lidé za pár centů bůh ví kde. Kdybych si dokázala i svatební šaty koupit v sekáči, klidně to udělám.

Kamarádky mi chystají rozlučku se svobodou, takže když se s některou z nich v posledních dnech setkám, jen se potutelně usmívá a střídavě se mě všechny ptají, jestli se spíš bojím, nebo těším. A já se samozřejmě těším, protože ať už na mě vymyslí cokoliv, jsem hrozně ráda, že mám okolo sebe takové holky, co si dávají práci s tím udělat pro mne něco pěkného.

Co bych vám dál sdělila? Je to prostě hrůza, když se člověk má takhle dobře! Jdu radši nakouknout do kuchyně. V dnešním parném dni připravuji k obědu těstovinový zeleninový salát a myslím, žě těstovinám se v té vařící vodě už dlouho líbit nebude.

Vaše Odesílatelka