Náhled do minulosti

Milí čtenáři,

nějakou dobu jsem se neozvala. Znovu jsem si potvrdila, že jsem ten typ člověka, který k jakési „tvorbě“ potřebuje bolest. Svědčí o tom i tento blog, jenž jsem si založila ve chvíli, kdy mi zabásli drahého. Dokážu z donucení napsat článek do místního plátku, anebo obstojnou seminárku do školy (i výbornou, pokud mne zaujme téma), ale psát osobní žvásty na sílu nejde.
Dnes jsem v počítači našla soubory s různými věcmi, které jsem psala asi od třinácti do šestnácti let. Většinou mi připadaly dost úsměvné a četla jsem je s jistou horkostí ve tvářích, avšak docela mne dokázaly vrátit do doby pár let zpět a musím se pochválit, že jsem své zážitky a stavy dokázala popsat dost přesně. Měla bych na tom máknout, protože se mi zdá, že talent na psaní, pokud jsem nějaký kdy měla, mě už docela opustil. Pro zaplnění prázdného místa, ale spíš také pro jakési ohlédnutí za tím, jaká jsem byla dřív a jak jsem trávila dny, zveřejňuji bez úprav text, který jsem napsala v patnácti. Tak to všechno vypadalo, zdá se mi, že i ty zapeklité pocity a vnitřní stavy tam aspoň trochu prosakují.

 

 

Bouřka

Unaveně se ploužila prázdným náměstím. Už ani nevnímala studené proudy vody, kvůli nimž byla celá promáčená. Mokré vlasy se jí lepily k obličeji a ona se marně snažila přidat do kroku. Neměla už absolutně žádnou sílu, nohy jí vypovídaly službu. Začalo se navíc stmívat, což jen dotvořilo onen bezútěšný pohled na temné nebe a vylidněné náměstí pokryté kalužemi.
Přála si, aby se rozsvítily lampy. Třeba by jejich oranžové světlo dokázalo něco změnit. Sakra, alespoň by se něco stalo. A taky by bylo docela fajn vidět na cestu, tedy až se setmí úplně.
Jelikož vypadala, jako by se právě i s oblečením vykoupala, nedělalo ji sebemenší problémy sednout si na popršenou lavičku. Z tašky si vytáhla vlhkou a poničenou cigaretu, vydala ze sebe něco mezi hysterickým smíchem a zavytím, načež ji odhodila před sebe.
Zvedla hlavu k obloze, nejprve se zavřenýma očima, poněvadž stále nepřestávalo pršet. Posléze se odhodlala oči otevřít a zamračila se. „Ty kreténe…,“ opovržlivě poznamenala směrem k nebesům.
Kvůli silnému větru jí začala být zima, šla se proto radši schovat do blízkého průchodu mezi náměstími. Nacházel se v něm i obchod s látkami. Nad nápis Látky však někdo připsal Omamné. Musela se pousmát.
„Čau, nemáš něco na prda?“ ozvalo se z protější části průchodu. Trhla sebou. Myslela si, že je tam sama.
„Ale jo. Jenže to je úplně promočený,“ povzdechla si.
„Nevadí,“ odvětil známý, který k ní mezitím přišel. „Ukaž…,“ vzal si do ruky plný gramáč a začal zkoumat škody. „Jo, to pude, to vysušíme zapalovačem,“ mávl rukou.
Po chvíli už oba seděli opření o stěnu průchodu a posílali si skleněnku. Nikdo je kvůli apokalyptickému počasí nerušil, což bylo dobře. Snad ani policistům se nechtělo objíždět město a kontrolovat pořádek.
„Se chystám na čoch. Nechceš jít taky?“ zeptal se pak.
„Nechcu. Nemám náladu na všechny ty lidi. A… podívej se na mě,“ ukázala si na vlasy, z nichž jí kapaly kapky vody, a uchichtla se. Pokýval hlavou a taky se zasmál.
„Vlastně je tady docela fajn. Sucho, závětří, po stěnách spoustu plakátů, které si můžeme číst,“ postavil se a začal předstírat, že ho velice zaujala nabídka kurzů jógy.
„Klidně jdi,“ pokrčila rameny.
„Tak to nic. Vytáhnu z tebe čoudy a půjdu pryč? Stejně jsme se dlouho neviděli, povídej, co novýho.“
Byla toho spousta, teď jen co vybrat. Stalo se snad něco převratného? Důležitého? Ne, neuměla a nechtěla svůj život jakkoliv popisovat někomu nezasvěcenému. Pokrčila rameny a povzdechla si. „Asi nic. Radši povídej ty,“ odvětila, protože věděla, že on se určitě vytasí s úžasnými historkami. O pařbách, průšvizích a neuvěřitelných zážitcích. Hlavně s nadhledem.
Seděla a poslouchala, občas se zasmála, řekla zúčastněné „No?“ nebo zakroutila hlavou se slovy „Tak to nic!“ Každá její reakce ho popohnala k čím dál víc energickému líčení minulých událostí. Mezitím se setmělo a pouhý déšť přešel v hlasitou bouřku. Okolím se rozléhaly hromy a čas od času byl vidět modrý záblesk. Pro někoho, kdo je zkouřený v temném průchodu, určitě nic příjemného.
Při každém zahřmění se lekla a škubla sebou. Na chvíli schovala obličej do dlaní s mumláním: „To je stav, to je stav.“ Poté se však rozhodně zvedla ze země a vyšla ven z průchodu. Její známý rozpačitě postával v suchém úkrytu, jakmile však přes vichr zakřičela: „Tak pojď, ne?!“, vydal se za ní.
Běželi městem, ječeli a smáli se. Dostali se k výloze, která měla zrcadlová skla, takže se mohli podívat, jak zmokle a uboze vypadají. To se teprve rozřechtali na celé kolo. Započali konverzaci o tom, že nechápou, jak někdo v tak krásném počasí může sedět doma.
Přiběhli na náměstí s vodotrysky, které nečekaně jely. Začali jimi probíhat a vodu z nich na sebe navzájem cákat. Dokonce už jim ani nebyla taková kosa.
Vzhlédla zase k obloze, tentokrát k ještě zlověstnějším mrakům. „Tak jo, fajn,“ pousmála se tentokrát. V tom se však kousek od vodotrysků rozblikala modrá světla. Přijelo policejní auto. Dva policisté z něj vystoupili a s baterkami šli zkoumat „noční výtržníky.“
„Dobrý večer. Tak asi trochu nadýcháme a nalízáme, že?“ samolibě se usmál jeden z nich.
Kurva, pomyslela si. Znovu zvedla hlavu k nebesům a poznamenala: „Tak ne. Ty kreténe…“