„Viděl jsem kvéry za pasem a ty jejich výrazy“

 Dovolila jsem si vyzpovídat svého milého nad sklenkou vína. Považuji to za první část ze série rozhovorů, spíš takový rozjezd, protože otázek mám ještě v záloze mnohem víc. Začínáme tedy samotným zadržením, pobytem na cele předběžného zadržení a soudem, který rozhodl o uvalení vazby. Jeho odpovědi nechávám v původní nespisovné a neučesané podobě, zkrátka tak, jak jsem je přepsala ze záznamu.

Jaké to bylo, když tě zadržela policie?

Naprosto legrační. Parkoval jsem auto a za mnou parkovala stříbrná škodovka. Z ní vypadli tři borci a běželi za mnou. V první vteřině jsem si říkal, že jsem jim asi někde udělal myšku a oni jsou teď na mě tři, takže to nedám. V druhé vteřině už jsem ale viděl kvéry za pasem a ty jejich výrazy. Bylo mi jasný, že jsou to policajti, takovej výraz má prostě jenom policajt.

Takže pak tě nabrali do svého auta a co bylo dál?

Nic. Jeli jsme. Jeli jsme po silnicích, po kterejch se má bezpečně jezdit 70–90 km/h, asi 160 km/h, což mi jako řidiči vůbec nedělalo dobře.

A co ti říkali?

Právě že nic, to bylo to legrační. Až někde po ujetí pěti nebo sedmi kilometrů říkají: „Vy jste v klidu, pane.“ A já říkám, že přece nebudu panikařit. Pak se divili, že se ani nezeptám, proč a kam jedeme. Na to jsem jim odpověděl: „Ne. To je vaše věc. Vy máte souhlas od soudu, že mě můžete zadržet a omezit na svobodě, tak co já s tím.“ Navíc jsem jim zdůrazňoval, že se s nimi nebudu bavit bez právního zástupce.

Pak byla domovní prohlídka, že.

Jo, přijeli jsme k tomu baráku, ptali se mě, jestli od něj mám klíče, tak jsem jim řekl, že ano, ať hlavně nevykopávají dveře a neděláme z toho kovbojku. Vběhli jsme dovnitř a kluci hledali, až našli. Pak nemohli něco najít, tak byli nasraní a trochu na mě i křičeli. Opakoval jsem, že vůbec nevím, co po mně chtějí a co hledají.

Ale nějak tě fyzicky neatakovali?

Ne, to vůbec. Tam bylo patnáct lidí, plnej barák. Prostě fullhouse. Tam by si nikdo nic nedovolil, to oni nemůžou.

Pak tě teda převezli na celu předběžného zadržení...

Měl jsem štěstí, že jsem byl na CPZ v našem městě. Byla to obrovská místnost. Byl tam záchod, místo postele tam byl takovej betonovej katafalk, na kterym byla matrace, a dali mi nějaký dvě deky. A byl tam ventilátor, protože tam skoro nebylo okno, jen takový malý. Je divný, jak tam nemáš vůbec pojem o čase, netušíš, kolik je hodin.

A co jídlo?

Ještě cestou na tu CPZ jsme s vyšetřovateli zastavili u řeznictví a jeden mi koupil salám a rohlíky. Říkal jsem mu, ať se na to vysere, protože jsem v takovym stresu, že stejně nebudu nic jíst. On říkal, že podle zákona mi to prostě dát musí. V CPZ ti jednou za 4 – 6 hodin, myslím, musí dát najíst. Pak taky dostaneš kelímek a normálně tam teče voda.

On mi teda do igelitky koupil snad půl kila vysočiny a sedm rohlíků. Já jsem se toho samozřejmě ani netkl, jen jsem to zauzloval a oni to pak vyhazovali za těch pár dnů, až mě odvezli do vazby.

Na té CPZ jsi byl teda jak dlouho?

Dvě noci. A to jsem vůbec nespal. Měl jsem tam možná jen takovej povrchovej spánek. Nejedl jsem, nespal jsem, nic. Vlastně jsem za těch 48 hodin pozřel nějakej koláček, tvarohovej nebo makovej, už ani nevím.

Jak jsem říkal, ztrácíš tam pojem o čase. Pak se najednou otevřely dveře, měl jsem s nimi někam jít. Šel jsem tím jejich vestibulem a v jedné kanceláři tam na mě konečně čekal můj právník. Právník řekl vyšetřovateli, ať odejde, že se musíme poradit. Tam jsme se tedy domluvili, že „držhuba“ je naše strategie. S tím, že tato strategie ovšem povede do vazby.

A co nějaké výslechy policie?

Vyšetřovatel mě vyzýval k výslechu. On teda věděl, že asi nebudu vypovídat. Po poradě s advokátem se mě vyšetřovatel ptal, jestli se budu k věci vyjadřovat, nebo vypovídat. Tudíž jsem se jen vyjádřil a pak jsem řekl, že v žádném případě nebudu odpovídat na jeho otázky. Tak jsem podepsal protokol a to bylo vše.

Po dvou nocích na CPZ byl tedy soud…

Jo, to už mě převezli borci klasicky v uniformách v medvědovi (pozn. medvěd = pouta připoutaná k opasku, aby zadržený měl omezen pohyb rukou) na soud. A soud mě poslal do vazby.

 

A jak probíhal ten soud?

Měl jsem pocit, že si soudkyně maluje omalovánky nebo luští křížovku. Na stole soudkyně ležel naprosto neúplnej spis, ve kterym byly věci jako: „v blíže neustanovené době… domníváme se… možná… nevíme, ale… blabla.“. Advokát vznesl námitky vůči tomu, abych byl zavazbenej, paní soudkyně seděla podivně bokem, čmárala si do těch papírů a občas se na mě koukla na stranu. Já jsem na ni mluvil a ona se na mě ani vlastně moc nedívala. Ji to vůbec nezajímalo.

Připadal jsem si tam jako nejhlídanější osoba, měl jsem tam jako dozor dva statné mladé jedince. Pak mě teda naložili do auta a odvezli do vazební věznice. Ale sebrali mi medvěda, protože to byl medvěd místních policajtů a ti moc dobře věděli, že když mě v něm odvezou do vazební věznice, tak už ho nedostanou zpět.