Stonáme

Můj milý,

koronavirus se naší domácnosti zatím vyhýbá, ale viry to tu máme zamořené dostatečně. O víkendu jsem vyrazila i přes známky počínajícího onemocnění oslavit své 23. narozeniny, načež jsem hned v pondělí musela po několika letech navštívit lékaře. Dostala jsem antibiotika, neboť mám angínu a hnije mi krk, a k tomu jsem téměř přišla o hlas a v noci mi nedá spát nepříjemný suchý kašel a bolest v krku. Doporučení doktorky znělo jasně - ležet a nemluvit. Jen by mi ještě mohla poradit, jak se to dělá s malým dítětem.

Co se týče syna, angínu ode mě naštěstí nechytil, ale začal také kašlat a naměřila jsem mu zvýšenou teplotu. Ten má zase zákaz vycházet týden ven. Už několikátý den tedy chodí po bytě jako lev v kleci a myslím, že začíná být dost zpruzený. Ještěže Ty se držíš, a navíc ses mě nezřekl a stále mi dáváš pusinky a večer se k Tobě můžu tulit. Hazardére. 

Krom toho mi vaříš čaj a v rámci svých časových možností někdy i zabavíš toho malého otravu. Kdyby s Tebou mohl ven, bylo by to mnohem lepší, protože maminka by si taaak šla lehnout a stonat. Jakmile jsem doma, syn je mi neustále v patách. Pokud bych se nedej bože zavřela do ložnice, během pár minut mi tluče na dveře.

Je mi zapovězeno psát, že si nedokážu představit, co bych dělala, kdybys tu nebyl. Bohužel si to dokážu představit až moc dobře a všechno bychom to samozřejmě zvládli. Nicméně to, že teď nesedíš v base, nýbrž doma na gauči nebo s námi u stolu v kuchyni, je hodně fajn.

Akorát se distancuješ od sexuálních aktivit pro mé dobro. Včera jsem Tě vážně chtěla svést, ale dopadlo to tak, že jsem Ti hlavou ležela na klíně a mezi kašláním a smrtelným chrapotem Ti říkala, že bychom si měli zaobcovat. Ty jsi mi položil ruku na čelo, odborně tak zjistil, že mám zvýšenou teplotu, a donesl jsi mi prášek. A jedinou aktivitou, která mohla připomínat něco sexuálního, bylo měření teploty v mém zadku. Z nějakého důvodu si ji asi neumím pořádně změřit v podpaží, díky čemuž jsem Tě přesvědčovala o tom, že mám přirozenou teplotu 35 stupňů a je to taková moje výjimečnost. Odmítal jsi mi věřit a šli jsme na to jinak. A jak Tě to nadchlo!

Poslední dny si tedy se synem zakoušíme karanténu, která třeba v nedaleké době čeká celou republiku, haha. A když jeden večer u postýlky šeptám kapitolu z Pejska a kočičky, střídavě mi dochází dech a pak zase budím téměř uspaného syna kašlem, mám útěchu v tom, že následující den budeš uspávat Ty a já snad na tu angínu úplně nezemřu.

Dík, doktore!

Ta Tvá