Láska za časů korony

Můj milý,

ještě v lednu jsem Ti psala dopis do vazby, v němž jsem Tě informovala o viru šířícím se z Asie. Vypisovala jsem Ti tam statistiky, v té době byly v evropských zemích nakažené jednotky, maximálně desítky lidí. Krom zamilovaných řečiček a popisování toho, co vařím na oběd a kam půjdeme se synem na procházku, jsem Ti čas od času ráda napsala i nějakou takovou aktualitu. Šíření nového koronaviru v mých psaních zastupovalo prostě jednu z těchto novinek ze světa. Tehdy jsem o tom psala ještě navíc s dost velkou nadsázkou.

Jakmile ses vrátil domů z basy, mohli jsme si z toho přehánění všude v médiích dělat legraci spolu a Ty sis samozřejmě neodpustil vytasit se s konspiračními teoriemi. Když teď ale jdu s rouškou po ulici a potkávám další lidi se zakrytými ústy a nosem, docela mě z toho mrazí. Vláda vydává stále nová nařízení a život se podivuhodně proměňuje. Ve vzduchu cítím napětí a očekávání následujícího.

Zdá se, že situace přestává být úplně legrační a že jsem to dost dobře neodhadla. Ačkoliv nemám strach o náš život nebo zdraví, přece jen nejsme v rizikové skupině, spíš se děsím, jak milý virus pohne s naší ekonomikou a jaké zákazy nás ještě čekají. Měli bychom krom nákupů jídla nejspíš sedět doma na zadku, což stejně neděláme. Nedokážu si představit, jak bych to se synem celé dny doma vydržela.

Stále se tedy stýkáme s přáteli, ačkoliv na cestu k nim si vezmeme roušku. Vesele na sebe prskáme a pijem po sobě. To je ta blbá demokracie, kdy si všichni myslíme, jak nás nemají co omezovat a jak si stejně všechno uděláme po svém. V posledních dnech se ve mně mísí zvláštní směs pocitů, přemítám nad tím, zda bych tedy vážně neměla být zodpovědnější, ale zároveň si říkám, že snad nebude tak zle a ono se to nějak přežene. Aspoň nenavštěvuju babičku a jen jí volám s tím, ať příliš nevystrkuje nos z bytu.

Po venku se tedy promenáduji s rouškou,  kterou jsem si vyrobila z Tvého starého trička. Prý lepší podomácku vyrobená než žádná. Přes půl obličeje mi tedy sedí Dude z filmu Big Lebowski. Druhou roušku z toho stejného trička máš Ty a třetí náš syn. Povedená rodinka. Jediný problém je, že syn ji na obličeji nevydrží mít ani deset sekund. Po nejnovějším nařízení vlády nevím, zda ho držet v kleci, anebo mu roušku přilepit izolepou.

Musela jsem se smát, když jsi přes veškerý nadhled před pár dny taky trochu zpanikařil a nakoupil zásobu trvanlivých potravin a mražené zeleniny. Nic velkého, pro některé lidi by to klidně mohl být obyčejný velký nákup, ale my chodíme nakupovat docela často čerstvé věci. A stejně Tě podezírám z toho, že jsi to udělal proto, abych teď stále musela péct buchty a housky, jelikož se bojím, aby to droždí v lednici nezemřelo.

Krom ekonomiky by mne zajímalo, jaký dopad bude mít šíření viru na lidské vztahy. Považovala bych to za hezké prověření - pakliže spolu dva lidé nevydrží pár týdnů v karanténě, je vůbec vhodné, aby spolu žili? Troufám si tvrdit, že s přiměřenou zásobou vína spolu v našem malém bytě vydržíme klidně měsíc. Nebo tři? Že bychom si po tříměsíční odluce dali tři měsíce spolu 24 hodin tahem?

A stejně jsem si vždycky stěžovala, že naše generace nic nezažila a za nic pořádného nemohla bojovat, žádná válka ani revoluce. Konečně něco! Už se začínám cítit apokalypticky, stačí si jen vybrat správnou roli.

Ta Tvá