Automatický text

Jsem zmatená. Milý mi napůl v žertu tvrdí, že už ho nejspíš nemám ráda. Nic takového jsem neřekla. Mám! Jen jsem teď příliš unavená a rozhozená a ta áčka mi do systému po zkouškách taky nenaskáčou sama. Taky ho bolí zub a možná o něj přijde, na což jsem mu odvětila - abych situaci zlehčila -, že se alespoň bude moci přihlásit do Výměny manželek. Co se mého kulturního přehledu týče, tuším, že pro tento pořad je nutné mít spíše nižší počet zubů (a bodů IQ).

Naštval se a pak mu jednoho dne v práci ruplo v zádech. A já jsem neměla říkat, že už je starej. A už vůbec jsem se neměla zmiňovat o legračním snu, v němž jsem se u nás na balkoně scházela se svým bývalým. V okamžiku, kdy v tom snu dorazil milý domů, bývalý rychle šplhal dolů a utíkal. Šmankote! Neviděla jsem se s ním roky, má taky dítě a žije si svůj život.

V sobotu jsem vyrazila po velmi dlouhé době na víno. Do baru, který vlastní kamarád. Měl zavřeno rok, ale kdy jindy si dodělávat podlahu a barovou desku než tehdy, když se konečně může otevřít. Vzala jsem si s sebou knížku (Čteme z F. X. Šaldy), poněvadž jsem si nebyla jistá, zda potkám někoho, s kým bych se chtěla více bavit. Nakonec jsem celý večer strávila se známým, o němž jsem zjistila, že je hrozně fajn a máme dost podobných názorů a zkušeností. Původně jsem si za ním přisedla s tím, že prohodíme jen pár vět a půjdu zase o člověka dál.

Druhý den ráno jsem o večeru milému nadšeně vyprávěla, on toho známého totiž zná taky a několikrát s ním byl na pivu. Neposlouchám od té doby pichlavé žerty, že je to další můj milenec? Další! Nemám přeci žádného. Když jsme se s milým poznávali, v začátcích našeho vztahu mi říkal, že mu stejně uteču za mladším. Takové řeči mě hrozně vytáčely. Nikdy jsem mu nedala důvod žárlit. Nebo poslední dobou už ano?

Dnes se mi zdál dokonce erotický sen, v němž vystupoval kamarád, který vlastní ten bar. To by mě nikdy v reálu nenapadlo... Ovšem kladla jsem velký důraz na to, že se o našem dobrodružství milý nesmí dozvědět. Čistě kvůli tomu, aby nebyl smutnej. A když jsem se ráno probudila a ležela celá rozechvělá a rozespalá v posteli, napadlo mě, jestli by se něco podobného mohlo stát i v realitě. Spíš mě napadlo, že bych něco podobného chtěla zažít!

A pak mi z toho bylo smutno a milý se mě u snídaně ptá, jestli mi něco není. Šeptla jsem, že možná nejsem úplně šťastná, ačkoliv jsem nic takového říct nechtěla. Hned jsem zavrtěla hlavou s tím, že si dělám srandu. Pak jsem trochu plakala a milý zavezl syna do školky a šel pracovat.

Já se učím morfologii, zítra mám zkoušku. A soud dopadl dobře, má "jen" šíleně dlouhou podmínku a peněžitý trest. Proběhla dohoda se státním zástupcem, jinak by možná tak dobře nebylo.

kytička na omáčku

 

To, že jsem si dnes vzpomněla na blog a prsty začaly něco automaticky ťukat, nevnímám jako příliš dobré znamení. Neděje se to v dobrých chvílích. Ale uvidím. Za pár dnů máme roční výročí svatby.

Vaše Odesílatelka (která už to nejspíše píše jen sama sobě, ale potřebuje se podepsat)

Chvíle

 Milí čtenáři,

dnes ráno jsem se po vypravení syna do školky a uvaření mátového čaje rozhodla, že si v hlavě chvíli nebudu říkat, jak nemám na nic čas. Pustila jsem pračku a nachystala si Aristotelovu Poetiku k interpretaci, avšak ještě chvíli to může počkat. Během těch dní, kdy jsem vůbec nic nenapsala (krom mnoha wordových školních stránek, což je možná právě ta potíž), mě napadala spousta témat, která musím hodit na blog. Zdály se mi dokonce o novém článku už nejméně dva sny. Ale víte co? Nějak jsem si nenašla čas a chuť. Na blogy svých oblíbenců stále chodím a vše pročítám, ale většinou v takovém kómatu, že už se nezmůžu na komentář. Momentálně mám v hlavě docela prázdno a zdá se mi trochu jako šílenství usedat ke klávesnici, bojím se, že nebude co sdělit a po zveřejnění budu cítit pouze zmar. Jenže já to musím využít, když přišla ta nenadálá chuť!

Užívám si online přednášky a semináře, z nichž mě někdy už bolí hlava. Proklínám covid, který mi po dvou letech na rodičovské dovolené zakázal navštěvovat budovy mé krásně opravené fakulty. Mám za sebou už tři referáty, za něž jsem byla pochválena a díky nimž mi odešla alespoň část toho velkého strachu, že už jsem určitě úplně blbá. U jednoho referátu jsem byla dokonce dána za příklad ostatním kolegům, tudíž mám denně doma na talíři, že jsem se vrátila ke studiu a jsem opět nechutný šprt. Nicméně přednášet svůj referát online, tedy dvacet (a více, když se rozkecám) minut mluvit jakoby sama pro sebe do počítače je dost zvláštní.

Synovi se ve školce zřejmě dost líbí, hned druhý týden přestal plakat a vyloženě se tam těší. Včera si domů přinesl první výtvor ze spadaného podzimního listí. Je to velmi osobité dílo, na které je však hrdý. Vždy jsem se děsila toho, až začne hromadně něco vyrábět a já to budu muset doma vystavovat, vnitřní minimalista zapláče. Ale listová kytička (?) je samozřejmě aspoň na nějaký čas vystavena na parapetu vedle mísy s ovocem.

Zprofanovaná nemoc posledních dní se nevyhnula ani naší rodině, ze strany mé i manželovy už to někteří prodělali. Naší domácnosti se to jako zázrakem vyhýbá, ačkoliv jsme s nimi byli v kontaktu, anebo jsme to prodělali tak nějak bezpříznakově. Nicméně všichni, kdo si tím prošli (a že to zahrnuje i dost staré lidi), jsou zatím (už) v pořádku. Pořád nevím, co si pořádně o té nemoci myslet, nevím, jestli opatření znesnadňující život v mnoha ohledech nejsou příliš vysoká daň.

Včera jsem si jela do Brna vyzvednout knihy objednané v univerzitní knihovně. Seděla jsem v tramvaji, měla jsem nasazenou roušku jako všichni ostatní, a najednou se ozvalo hlášení nahrané od brněnské primátorky. Prý máme všichni dodržovat opatření, abychom zvládli tuto nelehkou dobu. Bylo krásné chladné ráno, svítilo slunce a mně se nahrnuly slzy do očí. Jsme v nelehké době. Jsme v apokalyptickém filmu. Všichni žijeme více méně jako předtím, jen nasadíme roušku, jen někdo nemůže do práce, jen se nemůžeme příliš stýkat s dalšími lidmi a jen nemůžeme na pivo a do kina. Nebývá to tak v těch apokalyptických filmech, že lidi si vlastně pořád žijou tak nějak normálně, protože co jiného by taky měli dělat? A pak nastane konec! (Nemám takové pocity, že by končil svět, jen mi to problesklo hlavou v tu ranní tramvajovou chvíli ozvláštněnou oním hlášením.)

Nicméně užívám si krásný podzim, všichni se milujeme a kvůli nadcházející třetí sérii Koruny jsme si zařídili Netflix. Poslední dny po večerech s milým tedy alespoň koukáme na Harryho Pottera, když už si kvůli jednomu seriálu platíme celou platformu - jinak zase takoví seriáloví maniaci totiž nejsme (nevlastníme ani televizi a koukáme na všechno trapně na notebooku). Harryho jsem v dětství a pubertě četla mnohokrát, ale filmům jsem nikdy moc nedala.

Víkendy si většinou užívám volné a neškolní, ono to se synem ani jinak nejde, a o to víc makám přes týden (ano, tak už dopiš a běž se učit!). Užíváme si procházek spadaným listím i pouštění draka, na něhož synátor neustále křičí "dolů!", protože ještě úplně nechápe ten princip. Už se těším na večerní pečení vánočního cukroví, syn mi bude pomáhat a mouka bude zase po celé kuchyni. Pomalu sháním dárky, které by mohly potěšit, pro syna už máme krásnou dřevěnou vláčkodráhu. A hlavně se těším, že letos o Vánocích budeme na rozdíl od těch předchozí všichni spolu.

Vaše Odesílatelka

V lesích

 Milí čtenáři,

žijem si krásně s drobnými výhradami. Nutím se překonávat úzkost z blížícího se nástupu do školy a zahánět pocit, že mi každou chvílí končí život. Snažím se nepřemýšlet nad tím, že za pár týdnů si už jen tak bezstarostně nezajdu s kamarádem na víno nebo si s přáteli zahrát deskovku, protože mi bude vzácná každá minuta. Uklidňuji se, že synovi se ve školce pro malá prťata snad bude líbit a mně se nějak zázračně podaří vybalancovat čas strávený učením a čas věnovaný čistě synovi.

Náhled do minulosti

Milí čtenáři,

nějakou dobu jsem se neozvala. Znovu jsem si potvrdila, že jsem ten typ člověka, který k jakési „tvorbě“ potřebuje bolest. Svědčí o tom i tento blog, jenž jsem si založila ve chvíli, kdy mi zabásli drahého. Dokážu z donucení napsat článek do místního plátku, anebo obstojnou seminárku do školy (i výbornou, pokud mne zaujme téma), ale psát osobní žvásty na sílu nejde.
Dnes jsem v počítači našla soubory s různými věcmi, které jsem psala asi od třinácti do šestnácti let. Většinou mi připadaly dost úsměvné a četla jsem je s jistou horkostí ve tvářích, avšak docela mne dokázaly vrátit do doby pár let zpět a musím se pochválit, že jsem své zážitky a stavy dokázala popsat dost přesně. Měla bych na tom máknout, protože se mi zdá, že talent na psaní, pokud jsem nějaký kdy měla, mě už docela opustil. Pro zaplnění prázdného místa, ale spíš také pro jakési ohlédnutí za tím, jaká jsem byla dřív a jak jsem trávila dny, zveřejňuji bez úprav text, který jsem napsala v patnácti. Tak to všechno vypadalo, zdá se mi, že i ty zapeklité pocity a vnitřní stavy tam aspoň trochu prosakují.

 

 

Slzy veřejné

Milí čtenáři,

stane se vám někdy, že se rozpláčete před cizími lidmi? Já se snažím takové projevy eliminovat a přednaposledy se mi to po dlouhé době přihodilo v porodnici. Syn se narodil trochu ošklivý a dost fialový, vlastně vypadal podobně jako Voldemort, poněvadž byl omotaný pupeční šňůrou a dalo mi hodně práce ho vytlačit. Tehdy mi připadal jako krásné miminko, ale při pohledu na ty téměř dva roky staré fotky musím uznat, že byl vlastně ošklivý dost. Každopádně po porodu už bylo všechno v pořádku, já se učila kojit a vůbec se sžívala s tím novým zvláštním tvorem.

Po dnu a noci, které jsem strávila v těsné blízkosti miminka, ráno přišla sestra a udělala mu testy na novorozeneckou žloutenku. Syn měl bohužel zvýšené hodnoty, a tak mi ho dle mých objektivních vzpomínek násilně vyrvali z náručí a ukradli. Zamknuli si ho do své místnosti, kde na něj svítili UV zářivkou a mě volali jen jednou za pár hodin na kojení. Tehdy jsem se rozbrečela hned před několika cizími lidmi - nejprve před svojí spolubydlící, která mi hned podala ruličku toaletního papíru, do které jsem mohla smrkat a utírat si mokrý ksicht, a následně před sestrami na novorozeneckém oddělení.

Spolubydlící byla skvělá, navíc sama měla čerstvé miminko a chápala, co dokáží udělat hormony. Utěšovala mě a povídaly jsme si. S jednou sestřičkou to bylo horší, poněvadž jsem si před ní připadala jako ultimátní hňup, když mi se zdviženým obočím vysvětlovala, že můj syn přece není nemocnej, že novorozenecká žloutenka je běžná záležitost. To jsem ale věděla! Nebála jsem si, že můj syn umírá, jen jsem s ním chtěla být víc než jednou za čtyři hodiny na pár minut! Vůbec nechápu, jak to dřív matky zvládaly, když jim děti brali po porodu automaticky pryč.

Naposledy jsem veřejně brečela včera. Už mi totiž opět chtějí vzít moje miminko. Miminko už má sice dva roky a trošku pokročilo ve svých dovednostech, ale stejně mi připadá příliš malé a bezbranné na odtržení od maminky. Na podzim totiž potřebuji nastoupit do školy a můj obor se nedá studovat dálkově, znamená to tedy každý den krom pátku tvrdnout ve škole. Kvůli peripetiím a těhotnění a podobně za sebou mám zatím jen prvák a už bych si mohla pohnout, abych z nich vyloudila aspoň nějaký titul a za pár let se stala konečně plnohodnotným pracujícím občanem. Docela by se hodily řešit i ty nemilé věci jako hypotéka a bydlení, protože doposud smrdíme v podnájmu. Sice u známého, tudíž úplně nehrozí, že by nás najednou vyhodil, ale stát se může cokoliv. Taky mi za rok končí rodičák a můj milý bohužel vážně nikdy nebyl Pablo Escobar, ačkoliv se to policie nejspíš stále snaží dokázat.

Milý včera zavolal do místního ústavu, kde hlídají malé děti. Domluvil nám rovnou schůzku. Přivítala nás velice milá mladá paní, která nás začala provázet a ukazovat nám jídelnu, hrací místnost a podobně. Syna okamžitě zaujal velký plastový bagr a mně se zase okamžitě začaly do očí hrnout slzy. Mlčky jsem přikyvovala a rozhlížela se po místnosti. Doufala jsem, že ten pláč nějak překonám, jsem přece už velká holka a nemůžu to jen tak pustit na veřejnosti...

Jakmile se ale přes okraj přelila jedna slza, už to nešlo zastavit. Snažila jsem se je rychle utírat a dál dělat, že se vůbec nic neděje, ale mé sesypání bylo evidentní. Paní byla hodná a usmívala se, že to úplně chápe. Milý mě objal kolem ramen se slovy: „No jo, byli jste spolu dva roky. Ale to bude dobrý! A vodit ho sem ráno budu já.“

Už mám sestavený rozvrh předmětů. Ve škole budu docela často, musím započítat také čas v knihovně, na psaní seminárek a učení, plus hodina denně dojíždění. Každou rádoby volnou minutu si zkrátka musím vyhradit pro syna. Pořádně se učit, uklízet a vařit budu nejspíš v noci. Ale asi to dám, ne? Jako všechno. Už jsem přežila pár dost depresivních a přemýšlecích dnů a nyní jsem docela odhodlaná.

Tak ahoj, já si jdu užívat zbytek léta a relativní pohodičky! (Že já si někdy stěžovala na to, jak s děckem nic nestíhám.)

Vaše Odesílatelka

Na obláčku

Milí čtenáři,

v mizivých okamžicích života si pluji na šťastném obláčku a nechci si připouštět nic ošklivého. Například svatbu jsme měli skvělou, akorát už jsem se vám zapomněla zmínit, jak se třeba po obřadu objevila milého expartnerka. Od začátku našeho vztahu s mým (haha, nemůžu si na to slovo zvyknout) manželem na tu ženu z různých stran slýchám nepěkné názory. Od něj samého ani tak ne, on se o ní nikdy příliš bavit nechtěl. Spíše od jeho rodiny a různých přátel a známých, ale vždy jsem tyto názory brala s rezervou.

Když byl milý ve vazbě, měla jsem tu čest ji poznat osobně a pochopila jsem. Hned v prvních minutách našeho rozhovoru z ní začala prýštit neuvěřitelná nenávist a nakydala spoustu špíny na lidi okolo. Ke mně se naopak chovala extrémně mile, a dokonce mi naprosto zmateně nabízela, že bychom spolu mohly strávit Vánoce, to bude přece moc pěkný, když jsme obě dvě bez otce našich dětí. Dobře jsem věděla, co tahle paní vykládá i o mně, a její mazání medu okolo huby jsem vůbec nechápala. Později mi došlo, že ona je kvůli své nenávistné povaze vlastně už úplně sama, a proto by ty Vánoce se mnou snad trávit opravdu chtěla.

Abych se však vrátila do současnosti - když jsme po obřadu vycházeli ven z radnice, tahle paní na mě doslova vyběhla z protějšího parku. Novomanžel zrovna šel pro našeho syna, který se málem ztratil v davu, a na mne zaútočila harpyje. On dopředu zařídil, aby na obřad jejich dceru dopravili prarodiče, nikoli ona, jelikož se svojí ex má takovou zkušenost, že se nejradši cpe tam, kde o ni opravdu nikdo nestojí. Doufali jsme tedy, že se snad neobjeví, ale nezdařilo se. Připadá mi naprosto šílené, že celou dobu číhala v parku, jen aby na mne mohla vystartovat.

Dodnes netuším, co mi chtěla říci, protože i přes svoji mírnou povahu jsem ji dokázala odbýt. Přišla až ke mně, oslovila mě, ale já jen zakroutila hlavou s všeříkajícím: „Prosím vás...“ a utekla do auta za milým. Následně jsme všichni odjeli na zahradu, kam, jak už jsem doufala, ta žena nebude mít přístup. Třeba i z toho důvodu, že opět ošklivě pomlouvá majitele oné zahrady, jak jinak než bezdůvodně.

Dalším drobným zkalením jinak dokonalé svatby jsou naši sourozenci. Jak milý shrnul: „Máme pošahaný sourozence, tak co už s tím.“. Můj bratr se na mě urazil z prazvláštních důvodů, které nikdo okolo vlastně nepochopil (já to přikládám pubertě), a protože má rád velká gesta, na svatbu nedorazil. Milého sestra má zase jiné důvody a spory v rodině, a proto se také odmítla účastnit.

Určitě to není vše z nepěkných věcí, nicméně chtěla jsem zmínit alespoň něco, to aby mi zase Padesátka nevyčítala, že píšu příliš optimistické články a že to nikoho nebude zajímat. Tak! Jinak byla totiž svatba vážně nádherná, ale už se nechci opakovat. Nejvíc mne potěšilo, když můj muž, který se dříve na vdavky tvářil všelijak, na kamarádovu otázku, jestli se jako ženatý cítí nějak jinak, odpověděl se zajiskřením v oku, že vlastně jo.

A od svatby stále jen slavíme a milujeme se, až to určitě zdravý není. Ležíme v posteli, objímáme se a on šeptá, jak mě má hrozně rád. Přes den mi píše třeba zprávu, že mu na facebooku vyskočilo, že jsme přesně před třemi lety byli v Chorvatsku a on na ty fotky kouká a miluje mě čím dál tím víc. A já si uvědomuju, že já jeho sakra taky. Nechápu, jak může cit po dobu šesti let tak neustále růst, když už na začátku byl silný a krásný.

Včera jsme se rozhodli, že už na chvíli přestaneme slavit, a dokonce jsme odpálkovali přátele, kteří se chtěli takhle při pátku stavit. Náš syn sice společnost taktéž miluje, ale jednou jsme mu zase chtěli dopřát klidný a brzký spánek (což o to, on se dospí, ale jeho rodiče?!). Rozhodli jsme se ovšem zablbnout si, poněvadž jsem od kamarádky dostala koktejlové sklenky. 

Věděli jste, že Martini je gin a vermut? Nikoli ta hnusná slaďárna, která se prodává v obchodě pod názvem Martini (to je právě jen ten vermut, sladké víno). Já si vždycky říkala, že takovou věc by přece James Bond nepil. A tak jsme uspali syna, načež jsme se jen tak doma u stolu zbláznili -  milý si oblékl košili a oblek, já šaty a dali jsme si drink. I s olivama!

Mějte se rádi a nenechte se shodit z mráčku

Vaše Odesílatelka

Řekli ano

Milí čtenáři,

minulý pátek jsem byla unesena. Můj tehdy ještě snoubenec (spoiler!) mne nečekaně ve spolupráci s mými kamarádkami naložil do taxíku, který mě odvezl do polí. Pan taxikář mi předal dojemný dopis, v němž jsem se také dozvěděla, že si nejprve budu muset dle indicií najít svoji rozlučkovou partu, a následně oslavíme moji odcházející svobodu. Bohužel v pátek nebylo úplně nejlepší počasí a já náhle s úplně prázdnou hlavou stála u pole kousek od lesa a deštník se snažila stáčet tak, abych co nejméně zmokla.

Indicie od každé kamarádky mne zavedla na nějaké místo, kde jsme spolu něco zažily. První měla směřovat k té, již znám už od školky. Když nás téměř před dvaceti lety vzaly učitelky ze školky hrát si do lesa, tahle kamarádka stála opřená o strom a křičela: „Vyplouváme!“ obklopena několika chlapci. Já introvertně postávala někde v pozadí, ale tahle kamarádka mne přivolala, abych šla plout s nimi. Od té chvíle už nás nikdo nerozdělil.

To, že jsem si v tom stresu na naši školkovou hlášku nevzpomněla, vydala se úplně jiným směrem a ušla tisíc mil rozbahněným terénem, ani nemá cenu zmiňovat. To jsem prostě celá já! Nicméně pak už jsem všechny holky bez problému našla a posbírala po našem městě a mohly jsme jet grilovat a užívat si na chatu. I přes nepříznivé počasí proběhlo noční nahaté koupání v rybníce, na kterém vždy trvám.