Nic

Můj milý,

zase mne navštívili mí odvěcí „přátelé“, na něž jsem v průběhu posledních měsíců docela pozapomněla. Neodbytní a otravní přátelé chmury, slovo deprese se zdráhám říci, protože až na něj dojde, bude teprv zle. Jen se bojím, jestli to není něco v tom duchu, jako když jsem rodila našeho syna, ale téměř až do poslední chvíle jsem tvrdila, že to ještě určitě není ono, že to budou jen falešné kontrakce a do žádné porodnice nejedem.

Nejhorší na těchto stavech bývá, že nemají důvod. Anebo jej alespoň neznám. Když jsi byl v base a já po večerech popíjela víno a v noci brečela do polštáře, věděla jsem, proč jsem smutná. A přesto na mě v tom období neskočily ty opravdové chmury. Byla jsem jenom v hajzlu z nastalé situace. 

Nyní už venku bývá moc hezky, svítí sluníčko a já mohu se synem na procházkách v přírodě vstřebávat vitamín D. Krásu jara trochu ruší všudypřítomné roušky přes obličeje kolemjdoucích, ale čert to vem. Nejsme ani v úplné izolaci, protože Ty stejně chodíš do práce a pak máme okruh několika přátel, se kterými se vídáme. Jen tento týden mě jedna kamarádka vyvezla na parádní procházku okolo rybníka v blízké vesnici a také jsem strávila odpoledne na chatě se sestřenkou a jejím přítelem. Tam jsme si dokonce mohli všichni sundat roušky, a tak to chvíli vypadalo,  že je svět zase normální. Syn se tam navíc krásně vyblbnul a unavil.

A já stejně tohle všechno vidím přes jakousi clonu a připadá mi, že mám tak těžké nohy možná proto, že se brodím v asfaltu. Ležím na trávě, do zad mi praží jarní slunce, syn pobíhá okolo a na popud sestřenky mi nosí sedmikrásky. A já jen zkouším cítit nějakou emoci. Připadám si jako robot. Všichni jsou hrozně vzdálení, snažím se s nimi udržovat normální konverzaci a smát se, ale jako bych to ani nebyla já a koukala na sebe odněkud shora.

Některý den jsi mne taky obvinil, že jsem protivná. Na to si musím dávat pozor. Nechci, aby moje stavy odnášel někdo další. Snažila jsem se Ti vysvětlit, co se děje, ale přesně vím, že tomu neporozumíš. Nikdy jsi neporozuměl, což ovšem neznamená,  že mi nepomáhá minimálně Tvá přítomnost a Tvé pokusy o „rozveselení“.  Třeba jak jsi mi dovezl avokádo, olej z vlašských ořechů a gin, cítila jsem minimálně vděk. A to bych zařadila do pozitivních pocitů. Ono je taky těžké tyhle stavy popsat, poněvadž se v nich sama příliš nevyznám. Už to velmi dlouho nebylo takto intenzivní. Ani o tom vlastně mluvit nechci, snažím se fungovat co nejvíc normálně.

Nejrychlejší a nejjednodušší antidepresivum je chlast. Samozřejmě to žádný lék není, jen hnus odsune na následující den a při tom jej znásobí. Ale jsem ráda za večery, kdy si s Tebou můžu dát skleničku (víc skleniček) a aspoň na chvíli se cítit normálně. Zní to jako cesta do pekel, ale říkám si, že Tě tu teď mám také od toho, abys v těchto stavech hlídal moji míru a četnost alkoholových večerů. A já vím, že kdybych ten hnus nemohla alespoň takto uměle na chvíli přerušit, tak se zblázním definitivně.

Všechno je až na pár budoucích vykřičníků tak moc v pořádku, jako nikdy dřív. Právě teď. Tak co se mi to zase děje a přestane to někdy?

Ta Tvá