Stavy

Můj milý,

stabilizovaný stav psychické nepohody se mi rázem přelil do dokonale dusivé temnoty. Do oné chvíle jsem běžně, ač bez radosti či emocí, plnila denní úkoly a zvládala ustát i kontakt s lidmi. Byla jsem loutka, kterou vodič tahá za provázky, takže může stále pohybovat rukama a nohama. Teď ty provázky ale někdo přestřihl, ruce mi spadly podél těla a nohy se mi podlomily.

Začalo to jedno odpoledne. Beze slov jsem to ještě doklepala do večera, uspala jsem syna a pak jsem v podivné zkroucené poloze usnula na gauči. Bylo to spíš zvláštní kóma, kdy jsem se nezvládla pohnout a narovnat se aspoň z té divné polohy, z níž mne bolelo celé tělo. Vnímala jsem, že si na počítači pouštíš nějaká videa, a byla jsem vlastně docela ráda, že tu někdo je a něco slyším, když už se nemohu hnout ani otevřít oči.

Přisedl sis za mnou na gauč a ptal ses, jestli si něco pustíme. Načež jsi zjistil, že jsem už úplně přestala komunikovat. Navrhnul jsi, abychom si tedy šli raději lehnout. Po dlouhém přemáhání jsem se dokázala dostat do postele, bez sprchy a bez vyčištěných zubů. Za obvyklé situace neočištěná zásadně neuléhám. 

Další den jsem se k své nelibosti probudila, tedy spíš procitla do dalšího polokómatu. Zůstala jsem ležet a byla jsem ráda, že žvatlajícího syna můžeš z postýlky vysvobodit Ty. Sluchem jsem vnímala, jak jej převlékáš a dáváš mu snídani.  Někdy během dopolední temnoty ses za mnou zastavil v ložnici s otázkou, jestli hodlám celý den prospat, a výzvou, ať radši padám do sprchy, nejlíp studené, protože ta mě probere. Načež jsem se místo nekomunikace rozbrečela, protože jsi na mě byl přece děsně zlej a vůbec nic jsi nepochopil. No a Ty jsi mi začal z internetu předčítat, proč je ledová sprcha všestranně blahodárná a vyhrožovat mi, že mě klidně do koupelny odneseš a tou ledovou vodou mě poliješ sám. Po nekonečném přemlouvání a vyhrožování (a poté, co jsem Ti vyčetla celou Tvoji existenci) se mé tělo radši zvedlo a šlo si dát teplou sprchu.

Miláčku, nepotřebuju, aby mi bylo ještě víc nepříjemně, než mi je. Ačkoliv je pravda, že bych alespoň něco začala cítit. Jenže zimu cítím dost často i bez pitomé ledové vody.

Dál mám tento i následující den v mlze. Potulovala jsem se někde na hranici příčetnosti. Tedy, spíš jsem ji asi na moment překročila, vážně mi nešlo vůbec uvažovat. Vlastně si pamatuju, že jsi pak šel vařit oběd a já alespoň oškrábala brambory, abych si nepřipadala tak zbytečná, i když zpětně nechápu, kde jsem na takovou akci vzala sílu.

Chmury dosáhly svého dna. Ono se to pozná i tak, že jsem přestala prahnout i po „rozveselovací“ večerní skleničce. Už nebylo okolo vůbec nic, každý pohyb bolel a já chtěla jen neexistovat. Spánek se tomu blíží nejvíce, ale i ve spánku člověk až příliš je. V tomto samém vrcholu dna jsem měla pocit, že se z toho už nikdy nevymotám. Že musím nutně umřít a zetlít. Vůbec netuším, jak dlouho to celé trvalo, byla to nejspíš jen taková nekonečná chvilka.

A pak jsem se jednoho dne probudila a mohla se normálně nadechnout!

A přestože ses tázal, zda si nemáš odpoledne ještě vzít syna ven sám, abych si mohla odpočinout, protože sil stále nebylo mnoho, šli jsme všichni společně na procházku do lesa. Když jsme se z ní vraceli a já ještě stále celá rozhozená se slzami v očích za procházku děkovala, věděla jsem, že už bude zase dobře.

Děkuji nejen za procházku.

Ta Tvá