„V té chvíli nevíš nic, nikdo se s tebou nebaví“

Minulá část rozhovoru s mým milým končila v okamžiku, kdy jej po soudu policie naložila do auta a převezla do vazební věznice. A co bylo dál?

Co se dělo, když tě převezli do vazebky?

Zavedli mě na přijímací oddělení, kde mě policajti předali bachařům. Sepsali se mnou vstupní protokol, to si příliš nepamatuju. Zkrátka si vzali občanku, opsali si z ní údaje, dostali nějaký informace od policajtů a tak. Pak jsem obdržel magickou plastovou krabici, ve které jsem měl ložní prádlo a oranžovej mundúr jak vězeň islámskýho státu. A ty nevíš, k čemu to je, a myslíš si, že v tom oranžovym mundúru tam budeš trávit veškerej čas. Mně by navíc byl tak do půlky lýtek, nicméně za ty tři měsíce jsem ho na sobě neměl ani jednou.

Takže ten mundúr nakonec nemusíš nosit?

Ne. Ale to nezjistíš hned, protože ti tam nikdo nic neřekne. Kdo by ti tam co vykládal? Až pak jsem zjistil, že je to pyžamo.

A pak už tě i s tvojí krabicí odvedli na celu?

Šel jsem na takzvanou překládací nebo rozřazovací celu, což taky vím až teď zpětně. Ty v té chvíli nevíš nic, nikdo se s tebou nebaví. Vzali mi osobní věci – klíče, mobil, peněženku. Teda peněženku mi vlastně nechali, ale prázdnou, byla v ní jen kartička VZP. A vrátili mi zabavený cigarety, který mi dali nasypaný v sáčku.

Na té celé jsem byl sám a byla teda fakt strašidelná. Vypadala jak z padesátejch let, byly tam dvě postele a hroznej bordel. Všude prach, na zemi třeba zmačkaná krabička od cigaret, prostě hnus. Zabouchli za mnou dveře a já jsem netušil, jak tam budu dlouho nebo co se bude dít dál. Pamatuju si, že jsem tam dostal první večeři, protože mě tam zavřeli někdy před pátou a večeře se tam dostává v pět.

A co jste měli?

Byla to rýže a játra. To si pamatuju, protože jsem poprvé normálně po čtyřech dnech jedl. Pak jsem si ještě od bachaře vyškemral časopis, hodil po mně pět let starej časopis Příroda. A noc byla stejně jako v cele předběžného zadržení pod tzv. „nočním světlem“, takže jsem se děsil toho, že budu následující týdny a měsíce pořád spát pod zářivkou.

Jak dlouho ses zdržel na rozřazovací cele?

Strávil jsem tam jen jednu noc, to jsem měl štěstí, někteří jsou tam mnohem dýl. Ráno byl na snídani biskupský chlebíček politý čokoládou, po snídani zarachotily dveře, dostal jsem příkaz sbalit si věci – upozorňuju, že jsem byl stále v těch stejnejch hadrech, ve kterých mě zadrželi – a zavedli mě do dveří na konci oddělení. Tam seděl zhruba třicetiletej mládenec, psycholog. Měl podivnej výraz, kterej mě skoro rozesmál, protože byl tak tragickej, až jsem si říkal, že ho musím nějak uklidnit. Starostlivě se mě zeptal: „Co se stalo, pane? Vy jste tady poprvé?“ Odpověděl jsem, že ano. A že mě teda zatkli kvůli nějakýmu údajnýmu pěstování marihuany. A on se zase tragicky ptá: „A jak to zvládáte?“ Na což jsem mu odvětil, že si myslím, že to jako nějak dám. On si oddechl a povídá: „To my tady máme rádi, když je to takhle v klidu.“

A pak už tě odvedli na celu příslušného oddělení?

Nejdřív jsem ještě konečně odevzdal svoje smradlavé čtyřdenní civilní oblečení a dostal jsem erární tepláky, tričko, ponožky, mikinu. A byl jsem na základním zdravotním vyšetření. Dělali mi i EKG a rentgen plic. Následně jsem už pálil na konkrétní oddělení.

Jaká jsou ta oddělení?

Já jsem byl za ty tři měsíce celkem na dvou. Oni se to snaží jakž takž dělit dle závažnosti trestného činu. Já jsem zaparkoval na tom nejtěžším, opět na strašidelné cele s výhledem do vnitrobloku. Zase jsem tam byl jen jednu noc a sám. Tam už jsem si vysomroval tužku a papír. Pochopil jsem, že tlačítko na zdi nepřivolává bachaře, nýbrž je to pro stav nouze, a že přivolání dozorce se provádí zaklepáním na okýnko, kterým ti dávají jídlo. Jenže jsem zaklepal dost razantně a on se lekl a seřval mě, ať takhle nahlas už neklepu. Nicméně mi dal tužku, papír, nějakej další časopis a já jsem na téhle cele strávil druhou noc ve vězení.

Tam už jsem si začal říkat „ty vole, tak tady asi fakt budu.“