Jak jsem mohla míti bachaře

Můj milý,

tentokrát jsem přes drobné komplikace domluvila hlídání pro syna a mohli jsme se po měsíci a půl setkat. Sice za zdmi věznice a pod dozorem, ale přece. Konečně jsem Tě zase políbila, sáhla na Tebe a zjistila, že jsi živý člověk, a ne jen přelud, kterému píšu dopisy. Na místo jsem měla parádní odvoz, za který moc děkuji, a před věznicí jsem stála už půl hodiny dopředu. Na sobě jsem měla dlouhé černé šaty, stejně černý kabát (avšak s barevnou výšivkou), zkrátka Tvoje černá můra, jak ji znáš. V náručí jsem držela krabici knih a při čekání se pomalu začínala klepat zimou. Ze stresu jsem si zapálila i jednu ze svých výjimečných cigaret.

Po chvíli se otevřely dveře, nad nimiž visí nápis Návštěvy, a bachař si vzal moji občanku a navštívenku. Za moment znovu otevřel a sdělil mi, že ještě musím čekat, protože zatím nedorazil vyšetřovatel. Zdravě jsem se naštvala (i když jen v duchu), protože na návštěvu má obviněný ze zákona nárok a oni nám ji takhle zkracují. Poněvadž ve vazbě sedíš kvůli možnému ovlivňování svědků, u každé naší návštěvy musí být přítomen přímo vyšetřovatel případu. Není ale přece můj problém, že neumí přijít včas. Stejně se mi ani nezdá, že by nás nějak pozorně poslouchal, sedí metr nebo dva nebo tři (jsem jen žena) za Tebou a dnešní návštěvu snad skoro celou prospal.

Jakmile mě konečně bachař pustil dovnitř na kontrolu, rychle jsem si hodila věci do skříňky a už procházela rámem. Jsem již tak zběhlá, skvělé! Dnešní bachař se mi zdál milejší než obvykle. Byl docela mladý, měl černé vlasy a vousy. Necítila jsem z něj obvyklou vězeňskou odtažitost, a dokonce se na mě několikrát usmál. Na tomto místě zcela neobvyklý akt. Bylo mi to ale docela jedno, neboť jsem samozřejmě spěchala za Tebou.

Po kontrole jsem se dozvěděla, že číslo naší kóje je čtrnáct, což je až úplně vzadu, na samém konci uličky hanby. A k mé hrůze jsi tam ještě neseděl, když jsem dorazila. Tiše jsem tedy pozdravila vyšetřovatele, který za kójí čekal na naše předávání si zločinných informací, a přisunula jsem si židli. Pak jsem se už jen střídavě dívala na stůl, zkoumala jsem svoji občanku, jako bych ji viděla poprvé, a hrála jsem si s klíčkem od skříňky. Bylo to vůbec to nejhorší čekání, nicméně do pár minut, které se mi zdály jako hodina, jsi dorazil.

Políbili jsme se a já opět najednou netušila, co Ti budu povídat. Událo se toho tolik, ale vlastně nic podstatného. Pobídl jsi mě, že povídat budu muset, protože u Tebe se vážně nic neděje a vazba je bezútěšná díra. Rozečetl jsi román Johna Irvinga, který jsem Ti poslala, a líbí se Ti. Chtěl sis povídat aspoň o něm, jenže to je momentálně zrovna jediná kniha v mé knihovně, kterou jsem ještě přečíst nestihla. Shodou okolností ji mám hned dvakrát, tak se do ní musím pustit. S tím jsem Ti ji tam i posílala - jednu budeš mít Ty a jednu já (jen bych ji musela taky fakt číst!).

Ani jsi nemusel říkat, že jsi určitě pár kilo zhubnul, protože jsem to hned poznala. Vězeňská jídla jsou prý většinou hrozné šlichty. Taky jsi popisoval, že spolubydlící má zánět močáku a nemůže se stále dovolat doktora. Kluci, nejste tam na wellness. Ale co se týče zdravotní péče, asi by to o něco lépe fungovat mohlo.

A prý máš rozepsané pojednání o naší svatbě a o vyřešení některých záležitostí s Tvojí ex. Chtěl ses z toho teda vymluvit, že tenhle domácí úkol je na Tebe moc těžký, protože neumíš dát myšlenky na papír přesně tak, jak se Ti honí v hlavě, nicméně jsem Ti ho neodpustila. Když už musíš sedět v kriminále, tak se poť nad papírem. Času máš dost. A ulevilo se mi, že přece jen nějaké plány do budoucna máš, a tedy ať ta situace dopadne jakkoliv, určitě to nějak zvládneme. Minimálně tak, že hlady neumřeme a já bych drobně mohla dostudovat nějakou vysokou školu (ačkoliv nejspíš ne můj původní obor).

A co víc? Drželi jsme se za ruce, několikrát během návštěvy jsme si dali pusu, řekli jsme si, že se milujem a už sakra chceme mrdat (nebo se smí psát jen "milovat se"?). Já nenosím podprsenky, ale na Vánoce jsem si jednu pěknou krajkovou a průhlednou pořídila a dnes jsem si ji oblékla úplně poprvé. Tak jsem Ti ji alespoň popsala a část i ukázala, abys mi mohl vynadat, že už Tě dráždím fakt moc.

Dvě hodiny utekly hrozně rychle a my se najednou museli zase rozloučit. Do očí se mi okamžitě nahrnuly slzy. "Nebreč. Nebo budu taky brečet, a to se tady nesmí," napomenul jsi mě. Dali jsme si poslední pusu, zajela jsem Ti rukou do vlasů a ještě rychle nasála Tvoji vůni. Pak už jsem jen vzala tašku s přečtenými knihami, které jsi mi vrátil, a vydala se pro svoje věci a pryč z toho ohavného místa.

Chvíli mi nešel strčit klíč do skříňky a bachař mi s tím chtěl dokonce pomoct. Mile pomoct, ne ve stylu "zdržujete a vypadněte", na což prostě nejsem na tomto místě zvyklá. Nicméně zvládla jsem to sama, oblékla se a chtěla vyjít ze dveří, které mi bachař držel. Pořád se na mě ale tak divně díval a usmíval se, až nakonec povídá: "Slečno, mohl bych se vás na něco zeptat?" Znejistěla jsem, ale kuňkla jsem něco ve stylu "no?". A on povídá: "Nedala byste mi svoje telefonní číslo?"

S vytřeštěnýma očima a větou "To asi ne." jsem rychle opustila prostor. Chlap to byl pěkný a sympatický, o tom žádná, ale tohle jsem tedy vůbec nečekala. Zvlášť když na mé navštívence si mohl přečíst, že jdu navštívit svého partnera. Ale asi dobrá taktika, obluzovat rozcitlivělé ženy! Na zaměstnance věznice jsem stejně hrozně nasraná, přestože za to, že tam sedíš, můžeš jen a jen Ty. Tudíž neměl šanci.

Miláčku, během našeho povídání ses mě ptal, jestli vážně nehodlám mít žádné milence, jak jsem Ti psala v dopise. Odpověděla jsem lhostejně: "Hm, asi ne," ačkoliv Ti muselo být jasné, že asi není vůbec relevantní. Láska k Tobě mi to nedovolí stoprocentně. Ale poslyš. Já mohla mít bachaře! Pěknýho! A třeba by uměl být faaakt drsnej. A v té uniformě!!!

Už víš, jak moc Tě miluju?!

Ta jen Tvá