Sledováni

Můj milý,

znáš takové to otřepané: „Že jsi paranoidní, ještě neznamená, že tě nesledují.“? V duchu této fráze žiju už skoro čtyři měsíce. Když jsi byl ještě zavřený a já tu jedno odpoledne měla kamaráda a v kuchyni u stolu jsme pili čaj, s naprostou jistotou mi začal tvrdit, že zjistil, odkud odposlouchávají náš byt. Prstem ukázal na jeden z protějších balkonů. Prý tam už dvacet minut sedí nějaký muž, nekouří, nic nedělá, pouze zírá naším směrem a určitě tam má nějaké odposlouchávací zařízení.

Zpočátku mi to připadalo docela absurdní, ačkoliv právník se zmiňoval, že můžu být odposlouchávána. V dalších dnech jsem se tedy na tento balkon zaměřila a začala žít svojí paranoidní představou. Všechno do sebe totiž zapadalo. Onen muž v pravidelných intervalech posedával na balkoně, vždycky nějakých patnáct až dvacet minut. Dokonce to většinou vycházelo na okamžik, kdy se ke mně někdo stavil. Jako by pár minut musel poslouchat, zda nespřádáme zločinné plány, a pak zase zalezl, protože zjistil, že pouze tlacháme o životě.

Časem jsem ho začala dokonce zdravit. Dobré ráno, pane policajte. Tuhle jsem zvedla syna, aby mu mohl zamávat. Nebo jsem zrovna byla naštvaná, měla všeho dost a zmerčila jsem jej venku, to jsem si pak ulevila několikerými nadávkami a ironickými průpovídkami. Třeba že nevím, zda je nutné, aby někdo poslouchal, jak čtu synovi Krtečka. A navíc se právě chystám zpívat, a to bych už vůbec nedoporučovala poslouchat.

Když ses vrátil z vazby, mé teorii o odposlouchávání z protějšího balkonu ses dočista vysmál. Ty bláhový! Doteď jsem se té představy nevzdala. Copak ta osoba nechodí do práce, když ji vídám tak často a v různých denních hodinách? A proč neustále vysedává v takové zimě venku? Ha! 

Domů ses vrátil bez klíčů a mobilu. Několik dnů jsme tedy zažívali velkou zábavu a bylo třeba zapojit logistické obvody v mozku. Pokud jsme se totiž rozprchli z domova každý jiným směrem a s nejasnou představou času, kdy se hodláme vrátit, nebylo úplně jednoduché takové situace řešit. Můj mobil jsme si přehazovali podle toho, kdo jej zrovna víc potřeboval mít u sebe. Klíče jsem mívala vždy já jakožto matka se synem. Nejlogičtější systém potom byl, že jsem u sebe telefon měla já a Ty ses snažil dohnat někoho, od koho si můžeš zavolat a případně si u mě vyzvednout klíče. 

Nicméně, jednoho dne jsme se vydali na výlet do Brna, kde sis po dlouhé snaze vytelefonoval, že Ti klíče konečně vrátí. Bohužel pan vyšetřovatel, který sliboval, že se prohrabe nějakou bednou a klíče vydá, nebyl v práci - však si počkáš, hajzle, my se z toho nepoděláme. Alespoň sis koupil nové kalhoty, když už jsi v base tak zhubnul a všechny Ti padají.

Když jsme zaparkovali a chystali se ještě dát si oběd (i synovi jsem poprvé dovolila dát si jiné jídlo než domácí), na parkovišti kolem nás projelo auto, v němž seděli „naši“ dva vyšetřovatelé. Ještě jsi jim zamával. A prý jsem paranoidní! Že nás sledují na každém kroku, je teď již nad slunce jasné!

Ta Tvá