Vypraná košile

Můj milý,

přišel den Tvého možného propuštění z vazby. Od brzkého rána jsem celá vyklepaná čekala na jakoukoli informaci. Bylo mi už skoro jedno, jak to dopadne, jen jsem konečně sakra potřebovala znát ortel. Počítala jsem tak trochu s tím, že pokud Tě pustí, bude to hned ráno, ale následně jsem se dozvěděla od právníka, že různé procedury se mohou táhnout až do večera. A tak jsem jen nervózně šukala po domácnosti, až jsme se nakonec i přes venku řádící hurikán se synem vydali na dopolední procházku.

Po obědě šel syn spát a pro mě nastala ještě horší etapa čekání, protože jsem najednou úplně osaměla se svými myšlenkami. Čekat až do večera, taková muka! Okolo jedné hodiny někdo zvonil na zvonek, což jsem ignorovala, protože jsem už neměla náladu se s někým vidět nebo cokoliv řešit.

Asi za půl hodiny mi volala Tvoje máma. Doufala jsem, že bude mít nějaké nové informace, ale bylo to mnohem lepší - z telefonu se totiž ozval Tvůj hlas. „No ahoj, tady Tvoje životní láska,“ začal jsi neskromně. A vyčetl jsi mi, že jsem Ti neotevřela, přestože jsem doma. V první chvíli jsem jen něco koktala a vůbec nechápala, jak je možné, že už Tě slyším. „Ale právník říkal...“ začala jsem. „Prosím tě, ten taky ví prd. Za chvíli jsem doma. A už mi otevři!“

Syn Tě samozřejmě nepoznal. Brečel, když jsi ho vzal do náruče. Lidí se obvykle nebojí, ale naše návštěvy taky většinou nemívají podobu dvoumetrových chlapů. Já si Tě však pamatuji a poznala jsem Tě hned! Ačkoliv jsi o dost kilo lehčí a máš oholenou tvář. A syn si taky časem zvykne, neboj. I když největší hysterák chytnul ve chvíli, kdy ses začal převlékat. „On tu ten chlap s náma jako teď bude bydlet?! Proč se svléká?!“ honilo se mu asi hlavou.

Začal jsi povídat a povídat a na mě najednou padla hrozná únava. Jen jsem seděla, poslouchala a nezvládala ani příliš reagovat. Jako by se konečně naplno projevily všechny ty stresy a probdělé noci a fungování na plný výkon za každé situace. V první chvíli jsem se tedy ani nedokázala radovat, že jsi doma. Koukala jsem na Tebe jako na nějaký stín a nevěřila jsem. Kdybych si v tu chvíli lehla do postele, nejspíš bych okamžitě usnula. Spadnul mi (alespoň na nějaký čas) fakt velký kámen ze srdce a zasáhla mne ta nově nabytá lehkost.

Na večer jsi koupil šampaňské a černé olivy, a tak jsem tedy podivnou únavu překonala a nešla hned spát. Po sklence jsem se trochu vzpamatovala a Ty ses smál, že asi budeš rychle opilý, protože po tříměsíční abstinenci si tělo muselo hodně odvyknout. Pak jsme dlouze hovořili u stolu v kuchyni, jako jsme to dělali už tolikrát předtím. A dlouho jsem byla slušná a vyčkávala! Až jsem se rozhodla skočit si do sprchy a naznačit další vývoj situace.

Trochu lituji své ostrosti v jedné chvíli, ale nemyslela jsem to nijak zle. Když ses mě totiž ještě zeptal na svatbu, jak to tedy celé uděláme, odvětila jsem: „Hele, chceš se teď bavit o svatbě, nebo šukat? Obojí nejde.“ A zvolil jsi moc dobře!
Faktem je, že téma svatba mne momentálně tíží dost. Měla jsem o ní nějaké představy, kterých jsem ochotná se vzdát, jen mám strach, že když se budu vzdávat až moc, mohla bych toho později litovat. Ale Tvá "slohová práce" na téma Svatba a manželství, kterou už jsi mi nestihl poslat v dopise, nicméně předal jsi mi ji doma, mě strašně potěšila. Samozřejmě jsi pro mě ten pravý. Vezmu si Tě. 

Potom jsme se spolu už jen odebrali do ložnice spát. Jak dlouho mi tohle chybělo... Pod polštářem jsi objevil svoji nevypranou košili, kterou jsem tam měla schovanou od Tvého zadržení. „Ty jsi ji tady vážně měla celou dobu?“ Jo, miláčku. 

A už ji konečně můžu vyprat.

Ta Tvá