Lehkost a tíha

Můj milý,

tříměsíční pobyt v pokojíčku bez kliky a za několikerými mřížemi musí poznamenat každého.  Možná to není tak hrozné jako sedět ve vězení několik let, nicméně jak jsi několikrát poznamenal, koluzní vazba je solidní mučicí nástroj. Izolace je v tomto případě úplně maximální a krom hodinové procházky v „klecovém výběhu“ a občasného sledování televize ve společenské místnosti jsi trávil celé dny na cele. 

Jediný kontakt s rodinou jsi krom dopisů, které chodily dva až tři týdny, měl jednou za čtrnáct dní na dvě hodiny. Alespoň jsi většinou v cele neseděl sám, a mohl jsi tedy konverzovat s někým dalším. V posledních dopisech jsi mi ovšem popisoval, že právě sedíš se dvěma muži, kteří prospí skoro celý den.

Během svého pobytu ve vazbě ses tedy často ocital sám se svými myšlenkami. Přitom „venku“ jsi byl zvyklý mít neustále něčím zaměstnanou hlavu i ruce. I kdyby jen tím hloupým mobilem a Facebookem. Však jsem Ti to také častokrát vyčítala. Dnes sis šel po obědě lehnout se synem a po chvilce jsi opět vyšel z ložnice. „To mi nemůžeš říct, ať nečumím do toho mobilu? Vždyť bych měl místo toho číst.“ 

S knihou jsem Tě nikdy dřív neviděla, ačkoliv pár jsi jich v životě už přečetl. Poslední léta ses jim však vyhýbal a jako mnoho dospělých důležitých lidí jsi na ně neměl čas. Tvému pobytu tedy můžeme poděkovat alespoň za to, že jsi znovu objevil zájem o knihy. Když jsem s Tebou dnes stála u naší knihovny a pomáhala Ti vybrat další knihu, do které se pustíš, měla jsem vážně radost.

Před Tvým zadržením jsme měli takové horší období, co se týče sexuálních radovánek. Jde o to, že jsi na to často neměl náladu, nebo jsi byl večer příliš unavený. Já bych na druhou stranu mohla skoro pořád a někdy jsem se Tvým odmítáním cítila uražena a vedlo to k hádkám. Na konci jsme se prakticky už jen točili v kruhu - já jsem Tě do něčeho tlačila a Tobě se nechtělo právě proto, že Tě do toho tlačím. 

Už v dopisech ses mi omlouval, že nechápeš, jak jsi mne mohl po této stránce zanedbávat. Že Tě to se mnou přece moc baví. A zvlášť náš sex, v němž jsme si oba sedli a vyhovují nám naše role. Včera večer jsi mi napsal sms, abych si šla přečíst vzkaz, který jsi mi nechal u sebe ve skříni pod páskem. Naprosto vzrušujícím způsobem jsi mi popsal, co všechno mám nachystat a jak na Tebe mám čekat, až se vrátíš domů. Byl to od Tebe skvělý nápad, a ještě k tomu jsem s nostalgií zamáčkla slzu, neb mi to připomnělo celou tu pořád ještě nedávnou dobu, kdy jsem na Tebe čekala a četla si stále dokola dopisy od Tebe. 

Zároveň na Tebe před pár dny udeřila deprese. Tu jsem Ti diagnostikovala já na základě Tvého popisu a neustálého opakování slova „nevím“. Byl jsi z toho docela vyděšen, protože podobné stavy občas zažíváš u mě jako pozorovatel a nikdy jsi jim příliš nerozuměl. Já už s tím naštěstí celkem umím pracovat a doby, kdy jsem zobala prášky, jsou dávno pryč. A Tobě taky pomůžu, jak nejlépe budu umět. Nicméně když to nepůjde domácí léčbou, v těchto stavech budeš pro jednou poslouchat Ty mě a povalíš ke cvokaři. 

Myslím, že Tě zasáhla ztráta té nesnesitelné lehkosti žití v base. Nic jsi nemohl, ale zároveň jsi nic nemusel. Celý den ses jen poflakoval, četl knihy a psal dopisy. Jídlo Ti v pravidelných intervalech strkali krmícím okénkem rovnou do rukou. Nyní sice můžeš jít kam chceš a s kýmkoliv se bavit, ale zároveň tady venku máš spoustu povinností a sraček, které je potřeba řešit.

Je to ta tíha, která je krásná, jelikož najednou opravdu žiješ a můžeš dělat téměř cokoliv, co si zamaneš. Ale zároveň musíš něco dělat a vybírat si. Jak píše Kundera - „Čím je břemeno těžší, tím je náš život blíž zemi, tím je skutečnější a pravdivější.“

Na závěr bych to cynicky mohla shodit tím, ať se nebojíš, neboť snad zas půjdeš za čas sedět a budeš mít klid. Ale nechci nad tím přemýšlet a taky trošku pořád doufám, že by to mohlo dopadnout přeštastně. Sama nesnáším tuhle frázi, ale každopádně to všechno bude dobré, věř mi. Ať dopadnem jakkoliv. Teď jsme spolu, a to je nejvíc, co můžeme mít.

Ta Tvá