Můj milý,
dnes je mi velmi smutno. Mrzí mě, že jsem
před pár dny nebyla na návštěvě ve vazbě, ale nesehnala jsem hlídání pro syna.
Uvidíme se nejdřív zase za měsíc. Pamatuju si, jak jsem Ti jednou plakala do
telefonu, když jsem odjela s přáteli na hausbót a byla bez Tebe dvě noci. Měla
jsem zrovna své "ženské dny" a rozjitřené hormony, což tomu
dopomohlo, ale hrozně jsem se za to styděla. Kamarád se mě ptal, proč pláču,
jestli se něco stalo. Když jsem mu to vysvětlila, tak ten věčně sarkastický
kluk řekl: "Za ušlechtilý cit se nemusíš stydět." A řekl to s
vážnou tváří.
Vlastně to všechno docela utíká, dny plynou a
stále je co dělat. Ale záchvěvy stesku jsou velmi intenzivní. Ta bezmoc, kdy
nemohu ani vytočit Tvé číslo nebo Ti napsat zprávu, je ubíjející. Měla jsem za to,
že už jsem si na Tvoji nepřítomnost docela zvykla. A vlastně ano, nebrečím
každý večer do polštáře, a někdy si před spaním dokonce zapomenu vytáhnout
Tvoji košili. Jenže na tu obrovskou prázdnotu se ve skutečnosti zvyknout nedá.
Už mě nebaví se večer sama dívat na seriály (poslední dobou tedy vede 13.
komnata). Chci s Tebou sedět u stolu a povídat si, jako jsme to dělávali. Chci
šukat. A zase si povídat. Ne se dívat na cizí lidi na obrazovce.
Před pár dny jsem se stavovala za kamarádkou,
která stála u zrodu našeho vztahu. Má taky malého syna, takže kluci si hráli
(mlátili se a kradli si hračky) a my si povídaly. Přenesla jsem na ni svoji
vzpomínací náladu a předháněly jsme se v historkách, které jsme zažívaly v době
našeho dospívání. Až po několika letech mi vyjevila, že ses jí tehdy svěřoval a
žádal ji o rady. Zda to se mnou máš zkusit, jestli bych s Tebou chtěla vážný
vztah, nebo jsi na mě příliš starý a nebudu Tě chtít. I když už Tě dávno znám v
různých polohách, vím, že neustále nejsi jen sebejistý extrovert, pořád si Tě v
takové situaci nedokážu představit. Myslela jsem, že přesně víš, jak dosáhnout
čehokoliv. A stále si myslím, že všechno víš a umíš! A když ne, dokážeš to
minimálně dost dobře zahrát.
Po několika hrozných dnech, kdy jsem se
nachladila, syna chtěl sežrat obří pes, noci byly spíš probrečené než prospané
(tady to platí pro syna) a kleknul mi počítač, jsem ve schránce objevila dva
dopisy od Tebe. Ještěže tyhle hrůzodny pak vždy něco přeruší a je zase líp.
Psal jsi je ještě před Vánoci. Už je znám zase téměř nazpaměť. Taky jsem si v
dopisech začala zvýrazňovat důležité pasáže, studentka se ve mě stále nezapře.
Za stěžejní považuji například: "Prostě se připrav, že se ti domů vrátí
fest nadrženej trestanec." Prý teď víš jistě, že sex se mnou je ten
nejparádnější na světě a napsal bys, co vše se mnou uděláš, jakmile Tě pustí,
ale s ohledem na pana vyšetřovala se budeš mírnit. Už zase. Já nevím, co to tam
chytáš za manýry, tyhle pitomý ohledy! Ani čuňačinky si nemůžu počíst.
A tak tu místo Tebe zkrátka ještě nějakou
dobu budu mít jen hromádku dopisů na parapetu. Může být i hůř, nachází se v
nich totiž alespoň troška Tvé vůně a myšlenek. Jen dost netrpělivě vyhlížím
den, kdy se tady zase objevíš i fyzicky. Se svým smíchem, velkýma rukama,
hnědýma očima i penisem. A pak nám nastane už jen zářná budoucnost. Ano?
Ta Tvá
Žádné komentáře:
Okomentovat