Druhá návštěva aneb Časovost

Můj milý,

uplynul docela hektický měsíc a já znovu stojím pod okny věznice. Vlastně to celé uteklo šíleně rychle, zdá se mi to jako týden. Oproti čekání na další návštěvu mám nyní pocit, jako bych zde u velké šedé budovy čekala mnohem déle, jako by tu uběhly celé hodiny nebo i dny. Zvláštní, jak si s námi čas občas pohrává. Jakmile dozorce do davu čekajících lidí zavolá Tvé příjmení, znamená to, že se konečně mohu ze studeného vzduchu přesunout dovnitř. Kabelku i kabát si dávám do skříňky a procházím klasickou kontrolou. Protože jsem tu již podruhé, vím, co bude následovat. Projít rámem, nechat si zrentgenovat boty, pokračovat do dalších dveří. A pak ještě do jedněch, za nimiž stojí opět policista, jemuž mám sdělit, za kým jdu. Policista je dnes tedy ženského pohlaví, docela pěkná blondýna.

Protože už mi prostředí není cizí, pohybuji se rychle a celkem sebejistě. Zároveň jsem naštvaná, že mi je tohle prostředí známé, nikdy jsem neplánovala se sem podívat. Vím, že už budeš nejspíš sedět v některé z přepážek. Dnes jsme dostali číslo jedenáct. Tak opatrně pochoduji k jedenáctce a hlavou se mi honí, co vše bych Ti ráda řekla. Máme opět jen dvě hodiny a bojím se, že na něco podstatného zapomenu.

Tentokrát se na uvítanou hned políbíme. Na první návštěvě jsem nevěděla, jestli se to smí, a Ty sis možná nebyl jist, zda Ti vůbec budu chtít dát pusu. Usedám naproti Tobě a Ty mě bereš za ruku. Já ji mám studenou, Ty jako obvykle velkou a teplou. Jako tlapa medvěda, která mne zahřívá v nekomfortní situaci. Jsi vážně jako takový medvěd, který dokáže být zvířetem a šelmou, ale zároveň medvěd ochranář.

Zapomněla jsem mluvit, ovšem aspoň tentokrát nebrečím (to přijde až později, když Ti říkám, že příště možná nebudu moci přijet, protože neseženu hlídání pro syna). Chtěla jsem Ti toho tolik sdělit, ale jakmile Tě takhle vidím, najednou vůbec netuším, co říct nebo čím začít. Tlačí nás čas a já jej nechci vyplýtvat tlacháním nebo říci něco špatně, a tak radši mlčím. Navíc Ti veškeré zážitky a pocity popisuji v dopisech, proto mám pocit, že jsem Ti vlastně vše už řekla a budu se jen opakovat. Druhá věc je, že poslední dopis, který Ti ode mě přišel, je z 30. 11. Pro mě pravěk, už ani nevím, co jsem tam psala.

Tobě dopisy ode mě tedy chodí tři týdny a déle, což mne frustruje. Pokud Ti chci vynadat nebo si postěžovat, je více než pravděpodobné, že to budeš číst zase až v době, kdy bych Tě nejradši celého jen zahrnula láskou. Ještěže u Tebe se nic moc nemění, tak je vlastně jedno, kdy to čtu.

Přes svůj optimismus nyní vypadáš o trochu víc zdrceně než minule. Jediná zábava ve věznici je četba knih, psaní dopisů, někdy vás vypustí ven do velmi omezeného prostoru a jindy vám dovolí se dívat na televizi. Protože jsi "pouze" ve vazbě, nemáš dovoleno uklízet nebo se jakkoliv podílet na pracích souvisejících s věznicí. Popisuješ, jak závidíš kolegům, když je vidíš třeba venku zametat. Jak rád bys něco dělal, ale nemůžeš. A mnohé věci, které se tam dějí, nejspíš ze strany dozorců, prý radši sdělíš až venku. 

Ačkoliv ve sprchách by se mi prý líbilo, horká voda a nazí chlapi. Poslední dobou se Ti taky prý v hlavě honí už snad jen samé "čuňačinky", ale rozhodně ne s těmi muži.

Když se návštěva chýlí ke konci, bereš mne za ruce, urputně se mi díváš do očí a šeptáš, ať si to hlídání na příště zkusím nějak zařídit. Pak už se někde vzadu ozývá "tak, návštěvy jsou u konce!", políbíme se, já odcházím na jednu stranu a Ty na druhou.

Opět nezbývá než čekat a doufat, že čas bude milostivý a my se co nejdříve znovu shledáme.

Ta Tvá

Až příliš

Můj milý,

vařila jsem brambory a mrkev na páře. Jakmile se zelenina dovařila, vzala jsem poklici z hrnce a ve dřezu ji polila vodou. Protože je však poklice skleněná a zažila teplotní šok, přímo v ruce mi doslova explodovala a rozletěla se na milion kousků. Zrovna jsem si tak říkala, že už se mi dlouho nestala žádná katastrofa způsobená vlastní nešikovností a zbrklostí. Kdybych totiž pokličku šla umýt později než sekundu po dovaření, asi by se něco stalo...

Příhody v kuchyni pokračují. Večer jsem v malém rendlíku vařila nudle synovi do polévky. Když byly hotové a já chtěla rendlík odstavit z plotny, v ruce mi zůstala pouze rukojeť. Ani nevím, jak je to možné, vlastně jsem nepřišla na to, jak byla připevněná. Zapřísahala jsem se, že už se ten den kuchyni vyhnu obloukem. Vůbec se mi jaksi vše sypalo a na co jsem sáhla, to se proměnilo v prach.

Když jsem pak syna krmila, polovinu polévky vylil po stole a po zemi. Všechno to, co ve mně bobtnalo už delší dobu, se najednou taky vylilo, ale ze mě ven. Rozbrečela jsem se před ním, ač velice nerada. Při utírání vývaru jsem se zase dost rychle uklidnila, ale jen naoko. Už je toho na mne zkrátka příliš. Víc než měsíc jedu každou minutu na sto procent a děsím se představy, jak dlouho tohle (a možná i mnohem víc) budu ještě muset zvládat.

Jsem lapena v kolotoči uklízení, vaření a péče o syna, což jsem samozřejmě dělala i předtím, ale teď navíc přitloukám hřebíky, řeším odpady, netopení topení, nepřimontovanou vanu, musím si sama obstarávat veškeré nákupy (a bez auta) a ani ty odpadky mi nikdo nevynese, tudíž s nimi musím chodit až po večerech, když syn usne. Chybí mi chvíle volna. Čas jen pro sebe.

Připouštím, že spoustu problémů a práce si přidělávám sama. Nemusela bych třeba mít vždy dokonale uklizeno. Ale zkus si jen tak změnit povahu! A proto při poledním spánku syna radši vytíráním podlahu, než abych si šla zdřímnout s ním.

Je to ovšem stejně spíš o té psychické náročností. Fyzicky toho nedělám o moc víc než předtím, ale teď žiju s vědomím, že jsem na vše sama. A když toho mám dost, nemůžu se na chvíli zavřít vedle do pokoje a doufat, že syn nepřijde k újmě. Jsem tady zkrátka jen já a veškerá péče je na mně. A že klid není ani v noci, je úplně jasné.

Někdy si skoro přeji, aby se mi něco stalo a abych skončila v nemocnici a nemohla nic dělat. Čas od času mě dokonce napadne, že by bylo lepší, kdyby tu syn nebyl, neexistoval. Je to hrozné a brečím, když nad tím přemýšlím, protože takové úvahy jsou stejně falešné a není to pravda, ale přináší to všechno ta situace. Syna miluju nade vše a nedokážu si bez něj představit život. Jenže červíček hlodá a hlodá.

Skoro se mi ani nechce za Tebou na návštěvu, protože pojedu za frajerem, který si celý den čte knížky a jídlo mu nosí až pod nos. Avšak vím, že Ty nic dělat nemůžeš, i když bys třeba chtěl, a navíc o spoustu věcí přicházíš. Nevím, kdo z nás dvou to má vlastně horší, nicméně není potřeba se v tom pitvat. Celá ta situace je pitomá.

A vychází mi z toho, že nejhorší jsou věci, na které se nejde vykašlat. Vždycky jsem mohla nenapsat úkol do školy, přijít později, než jsem nahlásila rodičům, nenaučit se na zkoušku nebo nepřečíst povinnou literaturu. Ale pak je tu něco mnohem hlubšího, co jen tak odhodit nejde.

Tak to je asi teprv ta dospělost.

Ta Tvá

Štědrý den

Můj milý,

dnes je Štědrý den. A já vstala ve čtyři hodiny ráno. Který blázen by na Štědrý den vstal ve čtyři? Asi blázen s malým dítětem, které se takto brzy budí na mléko. Tudíž jsem si v tuto děsivou hodinu uvařila čaj a využila chvíle klidu a ztichlého bytu. Jindy bych se ještě vrátila do postele, ale protože jsem včera šla spát dost brzy, necítím tu potřebu.

Včera jsem totiž měla krásný večer. Ve schránce jsem objevila dopis od Tebe, ačkoliv jsem už ani nedoufala, že by do Vánoc ještě nějaký dorazil. Klasicky popisuješ jídlo, knihy, nějakého "kolegu" a zkrátka vězeňský režim. Čteš opět Kunderu, což plně schvaluji. Nejradši od něj mám Nesmrtelnost, ale Žert je samozřejmě klasika. Na návštěvu Ti plánuji mimo jiných knih přivézt Nesnesitelnou lehkost bytí. Dopis je protkán také hezkými slovy a ujištěním, že se neustále chodíš dívat na naši fotku, kterou jsem Ti poslala v prvním psaní.

Navíc včerejší návštěva právníka nebyla depresivní jako obvykle, chtěl jen nějakou maličkost a donesl mi flašku bílého vína. Není nad podporu mladých matek samoživitelek v alkoholismu! Po dvou sklenkách a několikerém přečtení řádků od Tebe jsem usnula jako miminko. Ačkoliv si tímto přirovnáním nejsem jistá, neboť náš syn jako malé miminko spával hrozně špatně. Ale probudila jsem se "odkopaná" a celá studená, tak to bude možná ono.

Poslední dny se nesly ve znamení návštěv příbuzenstva a přátel. Vlastně to bylo dost fajn, celkem ráda hostím a nechávám si chválit cukroví. Vážně se mi letos povedlo a v papírové krabici na balkoně úžasně změklo, tak škoda, že Tobě dát ochutnat nemůžu.

Dnešek bude probíhat dost tradičně. V lednici už se mi od včera chladí bramborový salát, část s majonézou pro hosty a část bez majonézy pro mě a syna. Ten bude mít na brzkou slavnostní večeři k salátu filé. Já zase tofu, což tedy tradiční příliš není. Kapříka ušetříme. Jen si plav!

A vlastně se docela těším. (Mám tu totiž spoustu alkoholu od těch návštěv!) Ukázalo se, že syn moc rád trhá papír z dárků, tudíž večer bude nadšený. Já mu koupila jen dva dárky, ale myslím, že to úplně stačí, protože nejsem jediná, kdo jej obdaruje. Navíc nejsem příznivcem hromad zbytečností pod stromkem. (Jo, šetřím.)

Myslím na Tebe každou chviličku. Vlastně mi asi dělá problém spíš si uvědomit, jestli jsou chvíle, kdy Tě nemám v hlavě. Jaký Štědrý den asi budeš mít Ty? A co budeš večeřet? Všechno mi to povykládáš, však po Vánocích se uvidíme na návštěvě. Snad to tam nebudeš mít moc depresivní a zvládneš to. Ale Ty jsi silná osobnost.

Radši se mi nechce příliš přemýšlet nad tím, zda další svátky už budeme moci strávit spolu. Nicméně v tomto čase by se měly dít zázraky a plnit přání, ne?

Tak si taky přej.

Ta Tvá