Můj milý,
momentálně je pro mě nejhorší ta nekonečná
nevědomost. Kdyby Tě odsoudili třeba na hrozných deset let, alespoň bych
věděla, jak na tom jsme. Měla bych lepší představu, jak si zařídit život. Tak
například v tomto šíleném desetiletém scénáři, který se rozhodně nestane,
bych věděla, že nemá cenu zůstávat v "našem" pronajatém bytě a mohla
bych se přesunout se synem do menšího a o dost levnějšího městského bytu. Matky
samoživitelky na tyto byty nečekají vůbec dlouho. Pokud budeš pryč ale mnohem
kratší dobu, nemá cenu se stěhovat. Finančně to zatím musím nějak zvládnout.
Přála bych si vědět, kolik nocí ještě budu
muset usínat bez Tebe a Tvého objetí (a chrápání). Kolik sklenic vína budu
muset vypít sama, nebo "jen" s přáteli. Na kolik seriálů a filmů se
ještě večer podívám, když mne to samotnou vůbec nebaví. Kolik nájmů a dalších
měsíčních výdajů budu ještě muset utáhnout. Kolikrát ještě budu sama vařit
vývar pro syna, když Ty jsi v tom takový expert a já nesnáším práci s kostmi
zvířat. Kolik víkendů budu ještě sama bloudit městem s kočárkem. A jedna z těch
děsivějších, totiž dlouhodobých otázek - kolik Štědrých dnů nás bez Tebe čeká?
Zatím vím stoprocentně o jednom.
Kamarádka se mě před pár dny ptala, jestli
jsem na Tebe naštvaná. Uvědomila jsem si, že vlastně už ne. Několik dnů po Tvém
zadržení jsem byla plná zloby a zrady, jenže to ani jednomu z nás nepomůže.
Emoce se ve mě střídaly neskutečnou rychlostí, nedokázala jsem ani pořádně
rozlišit, co je smutek a co vztek, co je láska a co nenávist. Nyní ve mne
převažuje pocit ztráty. Vím, že jsi nezemřel, a ztráta tedy není trvalá.
Protože však nevím, jak dlouho se s ní budu muset potýkat, dělá ji to zatím
věčnou.
Komunikace je téměř nemožná, dopisy na vazbu
a z vazby mohou kvůli kontrolám chodit až tři týdny. I proto jsem si založila
tento blog, je to určitá forma terapie. Mohu si s Tebou povídat alespoň tady.
Často bych Ti toho chtěla tolik říct, a hned. Myslím na Tebe při každé
činnosti, jak by ses tvářil, co bys říkal, jak bys mi dal pusu a usmál se.
Jenže si nedovoluji myslet na Tebe tímto směrem naplno, je to uložené kdesi v
podvědomí. Kdybych to dělala vědomě, byla bych akorát zbytečně moc smutná.
A já se hroutit nemůžu. A Ty taky ne, ale Ty
na to nemáš ani povahu. Tak vydržme.
Ta
Tvá
Žádné komentáře:
Okomentovat