Můj milý,
uplynul docela hektický měsíc a já znovu
stojím pod okny věznice. Vlastně to celé uteklo šíleně rychle, zdá se mi to
jako týden. Oproti
čekání na další návštěvu mám nyní pocit, jako bych zde u velké šedé budovy
čekala mnohem déle, jako by tu uběhly celé hodiny nebo i dny. Zvláštní, jak si
s námi čas občas pohrává. Jakmile dozorce do davu čekajících lidí zavolá Tvé příjmení,
znamená to, že se konečně mohu ze studeného vzduchu přesunout dovnitř. Kabelku i kabát si dávám do skříňky a procházím klasickou
kontrolou. Protože jsem tu již podruhé, vím, co bude následovat. Projít rámem,
nechat si zrentgenovat boty, pokračovat do dalších dveří. A pak ještě do
jedněch, za nimiž stojí opět policista, jemuž mám sdělit, za kým jdu. Policista
je dnes tedy ženského pohlaví, docela pěkná blondýna.
Protože už mi prostředí není cizí, pohybuji
se rychle a celkem sebejistě. Zároveň jsem naštvaná, že mi je tohle prostředí
známé, nikdy jsem neplánovala se sem podívat. Vím, že už budeš nejspíš sedět v
některé z přepážek. Dnes jsme dostali číslo jedenáct. Tak opatrně pochoduji k
jedenáctce a hlavou se mi honí, co vše bych Ti ráda řekla. Máme opět jen dvě
hodiny a bojím se, že na něco podstatného zapomenu.
Tentokrát se na uvítanou hned políbíme. Na
první návštěvě jsem nevěděla, jestli se to smí, a Ty sis možná nebyl jist, zda
Ti vůbec budu chtít dát pusu. Usedám naproti Tobě a Ty mě bereš za ruku. Já ji
mám studenou, Ty jako obvykle velkou a teplou. Jako tlapa medvěda, která mne
zahřívá v nekomfortní situaci. Jsi vážně jako takový medvěd, který dokáže být
zvířetem a šelmou, ale zároveň medvěd ochranář.
Zapomněla jsem mluvit, ovšem aspoň tentokrát
nebrečím (to přijde až později, když Ti říkám, že příště možná nebudu moci
přijet, protože neseženu hlídání pro syna). Chtěla jsem Ti toho tolik sdělit,
ale jakmile Tě takhle vidím, najednou vůbec netuším, co říct nebo čím začít.
Tlačí nás čas a já jej nechci vyplýtvat tlacháním nebo říci něco špatně, a tak
radši mlčím. Navíc Ti veškeré zážitky a pocity popisuji v dopisech, proto mám
pocit, že jsem Ti vlastně vše už řekla a budu se jen opakovat. Druhá věc je, že
poslední dopis, který Ti ode mě přišel, je z 30. 11. Pro mě pravěk, už ani
nevím, co jsem tam psala.
Tobě dopisy ode mě tedy chodí tři týdny a
déle, což mne frustruje. Pokud Ti chci vynadat nebo si postěžovat, je více než
pravděpodobné, že to budeš číst zase až v době, kdy bych Tě nejradši celého jen
zahrnula láskou. Ještěže u Tebe se nic moc nemění, tak je vlastně jedno, kdy to
čtu.
Přes svůj optimismus nyní vypadáš o trochu
víc zdrceně než minule. Jediná zábava ve věznici je četba knih, psaní dopisů,
někdy vás vypustí ven do velmi omezeného prostoru a jindy vám dovolí se dívat
na televizi. Protože jsi "pouze" ve vazbě, nemáš dovoleno uklízet
nebo se jakkoliv podílet na pracích souvisejících s věznicí. Popisuješ, jak
závidíš kolegům, když je vidíš třeba venku zametat. Jak rád bys něco dělal, ale
nemůžeš. A mnohé věci, které se tam dějí, nejspíš ze strany dozorců, prý radši sdělíš až venku.
Ačkoliv ve sprchách by se mi prý líbilo, horká voda a nazí
chlapi. Poslední dobou se Ti taky prý v hlavě honí už snad jen samé
"čuňačinky", ale rozhodně ne s těmi muži.
Když se návštěva chýlí ke konci, bereš mne za
ruce, urputně se mi díváš do očí a šeptáš, ať si to hlídání na příště zkusím
nějak zařídit. Pak už se někde vzadu ozývá "tak, návštěvy jsou u
konce!", políbíme se, já odcházím na jednu stranu a Ty na druhou.
Opět nezbývá než čekat a doufat, že čas bude
milostivý a my se co nejdříve znovu shledáme.
Ta Tvá
Žádné komentáře:
Okomentovat