Můj milý,
nenávidím tu situaci, do které jsme se
dostali. Do které Ty jsi nás dostal. A proto taky občas nenávidím Tebe.
Jsou chvíle, kdy mám pocit, že už nemůžu dál fungovat. Pro okolí (zvláště pro
rodinu) hraji vyrovnanou a veselou osobu. Ano, dějou se mi sračky, ale vše
zvládám! Dík za optání. Skončila jsem sama s ročním dítětem, můj jediný příjem
je rodičovský příspěvek, budu sama na Vánoce. Ale děkuju, mám se blaze!
Nechci se nikomu svěřovat, nechat se chlácholit a snášet soucitné pohledy.
Tahle hra je jednodušší. Proto se vylívám alespoň tady, náhodný čtenář promine.
Poslala jsem Ti už tolik dopisů. A netuším,
kolik z nich Ti zatím přišlo. Nenávidím, jak to všechno trvá, jak si každý
dopis musí číst vyšetřovatel případu, a proto se vše posílá tam a zpět a zase
tam. Vím, že Tě nemohu vidět a slyšet, ale ráda bych Tě aspoň četla a věděla,
že Ty čteš mě. Chtěla bych vědět, co se Ti honí hlavou, zda na mě - na nás -
vůbec myslíš. Za normálních okolností bych nepochybovala, máš nás přeci rád.
Jenže teď už si nejsem jistá vůbec ničím. Ze všech stran se na mě valí špína a
přelévají se tu vlny nenávisti. Z těchto vln bohužel odlétají malé kapky, které
mi ulpívají ve vlasech a na šatech. Já je nechci, ale stojím příliš blízko a
nejde proti tomu bojovat.
Když se jdu podívat do schránky (nyní má
oblíbená kratochvíle), zjišťuji, že mi od Tebe konečně dorazil první dopis.
Nejradši bych roztrhla obálku a rychle si jej přečetla. Na to však potřebuji
večer, klid a víno. Večery se staly mojí spásou. Přes den se často jen bez
emocí ploužím mezi jednotlivými úkoly, snažím se co nejlépe postarat o syna a
zabavit jej, a hlavně zabít čas. Pouze zabíjím dny a vyhlížím večery.
Po uspání syna se mi najednou do otevření
dopisu úplně přestává chtít. Mám strach, že tam nebude napsáno nic hezkého, že
to bude moc krátké a já to přečtu příliš rychle a ten kousek Tebe si zbytečně
vyplýtvám. Dokud leží na parapetu, mohu se na něj jen těšit a představovat si
cokoliv. Jdu si nejprve nalít sklenku vína. Nenávidím situace, kdy se musím
uklidňovat alkoholem. S takovou se ze mě za chvíli stane večerní alkoholička.
Jako, abych si tady zase na něco nehrála. Já
jsem si nenalila sklenku, vzala jsem si rovnou celou flašku, kterou jsem měla
rozpitou z předchozího dne. Protože nač umývat skleničku, když to stejně
dopiju? Ale scéna ubrečené holky nad dopisem, která v ruce drží láhev vína, už
vážně je alkoholická.
Jdu na to. Začítám se do Tvého neúhledného
písma. Hned v prvním odstavci mi píšeš, že kdyby mi bylo smutno, mám si
vzpomenout na jeden můj oblíbený vtip, který jsi mi vždy říkal (protože jsem ho
po Tobě chtěla neustále opakovat). To nepomáhá, po téhle části se okamžitě
rozpláču. Ten vtip mám ráda přece proto, že mi ho říkáš Ty.
Pak mi popisuješ režim ve vazbě, četbu knih,
spolubydlícího i nudu. Dopis jsi rozepsal ještě před tím, než jsme se viděli o
návštěvách, proto se tam opakují i informace, které už jsi mi sdělil. Píšeš, že
mám být silná a že to spolu všechno vydržíme.
Na konci dodáváš, že sis tam uvědomil jednu
věc - prý jsem ten nejlepší člověk, kterého jsi v životě potkal. A mám za Tebe
pohladit syna. (A já jsem úplně rozsekaná.)
Tak se tu nenávist pokouším zase přehlušit
láskou.
Ta Tvá
Žádné komentáře:
Okomentovat