Můj milý,
konečně nastal ten den a já se blížím k velké
šedé budově. Vypadá docela nenápadně, asi tu stojí už mnoho let, rozhodně z ní
však necítím žádný vězeňský pel. Stejně tak dobře by to mohla být třeba škola.
Chvilku postávám u dveří, a než stihnu cokoliv udělat, vychází z nich
policista, který mne viděl na kameře. Bere si moji občanku,
"navštívenku" a nechává mne dál stát na mrazivém ranním vzduchu. Jsem
tu samozřejmě první, jako skoro vždy a všude, ale po chvíli se již začínají
scházet další příbuzní obviněných. Nejhlučnější a nejvysmátější je početná
romská rodinka. Ale teda, takové stereotypy! Otec rodu, kterému chybí
několik zubů, se mě svými vtipy také snaží rozesmát. Já jen kývám hlavou a
vypadat musím spíš jako Joker, neboť při tomto čekání mi opravdu nejde být v
pohodě.
Konečně mě policista (bachař? ani nevím, jak
se jim říká) zve dovnitř na kontrolu. Všechny věci si dávám do skříňky a
procházím rámem. Pak si ještě musím vyzout boty, které projedou rentgenem.
Protože jsem nepípala a ani se u mě nenašly žádné zbraně, mohu postoupit do
dalších dveří. Za nimi už se mě dozorce jen drsně zeptá "Jméno?!",
čímž myslí, za kterým z obviněných jsem přišla. Oznámí mi, že moje číslo je
třináct. Hezké.
Pochoduji uličkou podél kójí a vyhlížím
třináctku. Nekoukám se na nikoho, jen na ta čísla, která jsou nahoře u každé
kóje. Proč je to tak daleko? Připadám si jako v nějaké uličce hanby. Budeš tam
už sedět, nebo na Tebe budu ještě čekat? A odpověď přichází hned - už tam
sedíš. Oholený a usměvavý. V zelené mikině, kterou jsi tam nejspíš vyfasoval.
Mezi námi je široký dřevěný stůl, avšak nic
víc nás neodděluje. Žádné sklo jako v amerických filmech. Přisouvám si ke stolu
židli a sedám si. "Ahoj lásko." Stihnu Tě ještě pozdravit, ale
hned potom už mě nepřiměřeně začnou pálit oči. "Ty jsi mi sem přišla
plakat?" pokoušíš se situaci obrátit ve vtip. Několikrát ještě
opakuješ, ať nepláču, že všechno bude dobré. Kdybych Ti jen mohla věřit. A
kdybych jen pláč mohla tak jednoduše zastavit. Vše dobré by bylo pouze v
případě, že bys najednou řekl, že to celé byl jeden velký vtip a ihned spolu
jedeme domů.
Máme dvě hodiny. Rozdáváš mi další úkoly,
které musím "venku" splnit. Jsou věci, které fungovaly díky Tobě, a
které musí fungovat dál, i když tu teď nebudeš. Vyprávíš o životě za mřížemi, o
svém "spolubydlícím", o hnusném jídle a knihách, které už jsi stihnul
přečíst. Zároveň se ptáš na syna a divíš se, že už po venku víc chodí, než
jezdí v kočárku. Jsi pryč zatím úplnou chvilku, a událo se tolik změn. O kolik
společného času ještě přijdeme? Kolik pokroků svého syna neuvidíš?
Po celou návštěvu se střídavě usmívám a
střídavě pláču. Jsem na sebe hrdá, jak to všechno zvládám. V mých nejhorších
představách to vypadalo tak, že se úplně zhroutím a nebudu schopna slova. A
zatím si jen tak decentně pobrekávám.
Po dvou hodinách je konec. Zvedám se a Ty se
ke mně přes ten šíleně široký stůl nakláníš a šeptáš, ať Ti dám pusu. Nevěděla
jsem, jestli tohle vůbec bude možné. Samozřejmě se k Tobě nakláním taky a
nasávám Tvoji vůni. Jsi to pořád Ty. Než odejdu, naposledy se na Tebe zadívám.
Už nebrečím. Možná jen vnitřně. Jsem rozervaná na úplně malé kousky. Ale komu
by pomohly další slzy?
Slzy došly.
Ta Tvá
Žádné komentáře:
Okomentovat