Můj milý,
drby
už se po okolí šíří jako mor. Stále jsem nic neoznámila rodině, vůbec
se mi do toho nechce. Už je však jasné, že z cely předběžného zadržení
se přesouváš do vazby, tudíž nemá cenu mlžit. Nikdo neví, jak tam budeš
dlouho. Dnes jsem odpověděla na jedenáct zpráv na Facebooku a tuším, že
lavina se teprve rozjíždí. Zprávy jsou to však veskrze milé a většina se
ani nesnaží nikterak vyzvídat. Stejně nic nevím.
"Ahoj, slyšel jsem, co se stalo. Můžu nějak pomoct?" v několika trošku odlišných verzích.
Je
mi skoro hloupé všechny s jejich nabídkami pomoci odmítat. Pouze jim
děkuji a dál nereaguji. Nepotřebuji od nikoho pomoct. Nepotřebuji
nakoupit, nepotřebuji nic dovézt, někam odvézt, ani pohlídat syna.
Potřebuju, abys tu byl. A to mi nikdo momentálně zařídit nedokáže.
Syn
začíná být velice protivný, neustále chodí ke dveřím a říká "tata!",
jenže Ty nepřicházíš. Byl zvyklý, že jakmile zarachotil klíč v zámku, Ty
ses objevil a on za Tebou hned běžel (lezl). Nyní mete ke dveřím,
kdykoliv uslyší nějaký zvuk venku na chodbě. Je mi ho tak líto...
Zároveň
jsem díky němu silnější, než jsem si kdy myslela. Objevila jsem v sobě
zvláštní energii, možná trochu setrvačnost, která mne nutí jet dál.
Kdybych zůstala úplně sama, nejspíš už tu ležím zhroucená na gauči a
dělá mi problém si dojít i na záchod. Ale kvůli němu musím fungovat,
dělat, že je všechno v pořádku, vařit, uklízet, chodit s kočárem na
procházky. Protože život jde dál, i když Ty jsi nám z něj teď vypadl.
Večer
seznamuji se situací svého otce, už nebylo zbytí. Trochu se mi po tom
ulevilo. Otci jde samozřejmě hlavně o blaho mé a jeho vnuka. Ujistila
jsem jej, že budeme v pořádku. Zjistila jsem, že uklidňovat lidi okolo
je docela dobrá taktika, jak uklidnit i sama sebe. Někdo, kdo chlácholí
ostatní, přece nemůže být úplně vyřízený. Musí mít dost síly, kterou
může ukázat a o kterou se může podělit.
Tak já se pokusím mít co nejvíc síly.
Ta Tvá
Žádné komentáře:
Okomentovat