Můj milý,
vařila jsem brambory a mrkev na páře. Jakmile
se zelenina dovařila, vzala jsem poklici z hrnce a ve dřezu ji polila vodou.
Protože je však poklice skleněná a zažila teplotní šok, přímo v ruce mi doslova
explodovala a rozletěla se na milion kousků. Zrovna jsem si tak říkala, že už
se mi dlouho nestala žádná katastrofa způsobená vlastní nešikovností a
zbrklostí. Kdybych totiž pokličku šla umýt později než sekundu po dovaření, asi
by se něco stalo...
Příhody v kuchyni pokračují. Večer jsem v
malém rendlíku vařila nudle synovi do polévky. Když byly hotové a já chtěla
rendlík odstavit z plotny, v ruce mi zůstala pouze rukojeť. Ani nevím, jak je
to možné, vlastně jsem nepřišla na to, jak byla připevněná. Zapřísahala jsem se,
že už se ten den kuchyni vyhnu obloukem. Vůbec se mi jaksi vše sypalo a na co
jsem sáhla, to se proměnilo v prach.
Když jsem pak syna krmila, polovinu polévky
vylil po stole a po zemi. Všechno to, co ve mně bobtnalo už delší dobu, se
najednou taky vylilo, ale ze mě ven. Rozbrečela jsem se před ním, ač velice
nerada. Při utírání vývaru jsem se zase dost rychle uklidnila, ale jen naoko.
Už je toho na mne zkrátka příliš. Víc než měsíc jedu každou minutu na sto
procent a děsím se představy, jak dlouho tohle (a možná i mnohem víc) budu
ještě muset zvládat.
Jsem lapena v kolotoči uklízení, vaření a
péče o syna, což jsem samozřejmě dělala i předtím, ale teď navíc přitloukám
hřebíky, řeším odpady, netopení topení, nepřimontovanou vanu, musím si sama
obstarávat veškeré nákupy (a bez auta) a ani ty odpadky mi nikdo nevynese,
tudíž s nimi musím chodit až po večerech, když syn usne. Chybí mi chvíle volna.
Čas jen pro sebe.
Připouštím, že spoustu problémů a práce si
přidělávám sama. Nemusela bych třeba mít vždy dokonale uklizeno. Ale zkus si
jen tak změnit povahu! A proto při poledním spánku syna radši vytíráním
podlahu, než abych si šla zdřímnout s ním.
Je to ovšem stejně spíš o té psychické
náročností. Fyzicky toho nedělám o moc víc než předtím, ale teď žiju s vědomím,
že jsem na vše sama. A když toho mám dost, nemůžu se na chvíli zavřít vedle do
pokoje a doufat, že syn nepřijde k újmě. Jsem tady zkrátka jen já a veškerá
péče je na mně. A že klid není ani v noci, je úplně jasné.
Někdy si skoro přeji, aby se mi něco stalo a
abych skončila v nemocnici a nemohla nic dělat. Čas od času mě dokonce
napadne, že by bylo lepší, kdyby tu syn nebyl, neexistoval. Je to hrozné a
brečím, když nad tím přemýšlím, protože takové úvahy jsou stejně falešné a není
to pravda, ale přináší to všechno ta situace. Syna miluju nade vše a nedokážu
si bez něj představit život. Jenže červíček hlodá a hlodá.
Skoro se mi ani nechce za Tebou na návštěvu,
protože pojedu za frajerem, který si celý den čte knížky a jídlo mu nosí až pod
nos. Avšak vím, že Ty nic dělat nemůžeš, i když bys třeba chtěl, a navíc o
spoustu věcí přicházíš. Nevím, kdo z nás dvou to má vlastně horší, nicméně není
potřeba se v tom pitvat. Celá ta situace je pitomá.
A vychází mi z toho, že nejhorší jsou věci,
na které se nejde vykašlat. Vždycky jsem mohla nenapsat úkol do školy,
přijít později, než jsem nahlásila rodičům, nenaučit se na zkoušku nebo
nepřečíst povinnou literaturu. Ale pak je tu něco mnohem hlubšího, co jen tak
odhodit nejde.
Tak to je asi teprv ta dospělost.
Ta Tvá
Žádné komentáře:
Okomentovat